Ondra Kopička: zahradník, palírník, vinař a včelař v nejlepších Letech

Tráva údajně vyroste asi o centimetr za den. Mně to spíš přijde jako půl metru. Nebo ta hořčice. Ta když vyroste, tak její stonek je silnej asi půl centimetru. Pár dní jsem nebyl na poli a za tu dobu se tam z toho stala džungle. Představoval jsem si brzy na jaře, jak to bude trapný, až všude kolem budou zelený pole a na tom mým fleku nic nebude. Příroda je mocná domina a pěkně mě přetáhla bičíkem, jen to mlasklo. Vlastně ne, to byl vlčí mák, jak jsem ho nabral křoviňákem.

Dát na něj strunu byla pěkná kravina. Ty stonky jsou tak tvrdý, že ji neustále musím měnit. Taky sakruju, jak se mi ty stonky namotávaj, a že je nemůžu vytahat, aniž bych to celý nesundal a nepoložil. Záda. Pořád se ohýbám. Slunce. Ale už mám konečně ten klobouk. Je sice dámskej, ale co. Stíní dobře. V křoviňáku došel benzín. Mám ho v petce už namíchanej s olejem. A napít se musím. Podobná petka. Vlastně úplně stejná. Mocnej hlt a pak ten dávivej reflex. Jmenuje se to sice natural, ale nic přírodního mi na tom nepřijde.

Což o to, to hlavní mi poseče traktor. Je ale třeba vysvobodit ty maliny, co jsou mezi stromama. Kdybych je teda našel. Zatím vidím jenom vrcholky stromů, který maj dva a půl metru. Ty malý, co jsem jim na podzim zapomněl dát pletivo, ty jsou ztracený v džungli. Myslel jsem, že je vytrhám, ale teď koukám, že zespoda krásně obrážej. Bude to asi podnož, ale podnož je semenáč. A semenáče jsou fajn. Jeden nám roste kousek od domu, chodím se na něj koukat. Je parádně rostlej a kořenama vězí pevně v zemi. Asi je tam nechám.

A višně. Taky semenáče. Jak sedím na terase a plivu kolem sebe pecky, tak ony mi tu kořeněj po zahradě. Ten největší už má letos čtyři plody a to rozhodlo. Beru ty malý a sázím je na poli. Sucho, strašný sucho. Člověk by řekl, že teď nějak furt pršelo, ale i v hloubce půl metru je půda jako prach. Zalejvat. Furt zalejvat. Mám už ruce jako gorila. Prodírám se houštinou hořčice a vlčích máků k řece. Nejde tomu odolat, musím ze sebe všechno shodit a vklouznout tam. Moji nahotu přikryje voda. Teda přikryla by, kdyby mi tu Berounka nabyla po kolena. Důchodkyně venčící nějakou čubu je zjevně překvapená. Ještěže mám ten klobouk a můžu se aspoň trochu zakrejt.

Zpátky do práce. Všechno zalejt. A znovu. Chuť benzínu mám pořád ještě v puse, tak se jí snažím vyhnat cibulovou natí, co oždibuju ze záhonu. Ta cibule. Málo se starám, málo. Zarůstá vousem a vlci už jdou sem. Teda přesličkou. A vlci taky ne. Ale potkávám králíka. Ale ten rozdíl ve vododržnosti půdy je tu vidět tak strašně markantně, až mě to bolí. Není to nic abstraktního. Tahle půda prostě nemá vůbec žádnej humus. Je to jenom vyprahlá a drolící se poušť, ze který se leta jenom bralo. Tuhle džungli zamulčuju. A tu, co tu vyroste během dalších pár let taky. Cyklista na mě haleká z cyklostezky: Copak to tam pěstujete? Vlčí máky, kámo. Povídám mu.

Tak tohle je ta lákavá romantika zemědělství, říkám si. To koupání se ve vlastním potu. To lopotění se v prachu pole. To smývání prachu a potu milosrdnou řekou. Ty montérky. Hrdost. Taková ta vzpurná, proletářská. Vzdor vůči malověrným, vůči závistivcům. Gary Snyder. Vždycky si vzpomenu, jak se styděl vejít do tý restaurace, protože lidi uvnitř byli moc dobře oblečený. V tuhle chvíli mi móda připadá jako ta nejabstraktnější věc na světě. Stojím v montérkách a slamáku uprostřed tý krásy a kochám se tím, jak krmím včely půlce Všenor. Všechny jsou tady, v mým červenožlutým království.

Vždycky jsem byl pankáč. Na oficiální struktury mě moc neužije a nejlíp je mi v undergroundu, kde si můžu aspoň trochu dělat vlastní pravidla. Kdyby mi stačilo víno, mohl jsem se v tom patlat ještě dlouho. Ale touha dál budovat a tvořit je silnější. Tři roky jsme se motali v úvahách od marmelád k sýrům, od piva k hlemýžďům, od medu k likérům. Na každým oboru jsme postavili geniální vizi, a kdyby se byznys dělal jenom na papíře, už by se to sypalo. Letos jsme založili Landcraft.

Cílem Landcraftu je vybudovat uměleckou palírnu. Chceme dělat špičkovou, sudově zralou kořalku a zároveň podporovat krajinotvorbu. Právě to všechno vzniká. Uměleckou, protože se cítíme spíš jako tvůrci krásy, než jako obchodníci s pragmatizmem na čele. Takže vlastně zase androš. Ten plurál je tam, protože jsme dva. Tím druhým je Petr Alexander. Možná spíš tím prvním.

Proč kořalka? Důvodů je víc a řada z nich je dost pragmatická. Karlštejnsko je krásnej kraj, ale je tak blízko Prahy, že pořídit si tu pozemek (pár hektarů) na vinohrad znamená buď vyhrát v loterii, nebo se hodně dobře oženit. Přestěhovat se zase znamená podřídit kořenění rodiny vlastnímu sobectví. Vize vlastní vinice nedaleko domova se mi tak za posledních deset let spíš vzdalovala. Trápilo mě to jenom do chvíle, než jsem si uvědomil, že víno je jenom prostředek. A že na světě se dá tolik věcí dělat s láskou, že je možná zbytečný se na něj upínat. Takže lihovar. Uměleckej. To znamená v malým.

Kauce pro provozování lihovaru je odstupňovaná podle toho, kolik toho ročně vyrobíte. Nejnižší kauce je sto tisíc, v týhle třídě můžete vyrobit až 2000 litrů (100%) lihu ročně. V praxi to znamená 4000 litrů 50% kořalky, což je moje momentální představa dělání věcí v malým. Jak nicotný jsou naše měřítka napoví srovnání s Amerikou, kde American Distilling Institute vyhrazuje termín craft distillery těm, jejichž objem produkce činí maximálně 52.000 beden ročně. Jedna bedna (case) má 12 lahví (většinou) o objemu 0.75l. To nám dělá 468.000 litrů kořalky, což je 234 krát tolik než u nás. 4000 litrů znamená asi 18 sudů (225l) a 8000 lahví ročně. Znamená to taky zhruba osmdesát tun suroviny, v tomhle případě hlavně jablek.

Proč hlavně jablek? Protože jabka dokonale splňujou moji představu o ovoci a jeho funkci v krajině. Jabloň vám vyroste prakticky kdekoliv. Jabloň je tu doma. Pokud vhodně zvolíte odrůdy, polohu, typ kmene a spon, jabloň prakticky nepotřebuje ošetření. Dokladem toho jsou starý sady, kde ročně padá k zemi mraky tun ovoce. A tyhle jabka nás zajímaj. Nestříkaný, neznásilněný do kordónu. Starší stromy, kde v ovoci klesá objem dusíku a fermentace se tak prodlužuje. Tyhle jabka dávaj geniální kvasy.

Když se zeptáte na jabkovici na Valašsku, palírníci se tak trochu ušklíbnou. Z jablek se tam pálí jenom když se neuroděj švestky. Je to částečně tím, že slivovice je pitelná hned, kdežto jabkovice potřebuje dostatek času na zrání. Calvados dosahuje během zrání řady vyvrcholení a stejně jako u whisky se za optimální okno pro pití uvádí pět až patnáct let. To znamená další zátěž, protože vám sice někde zraje moře vynikajícího destilátu, ale šušně se moc nehrnou, protože na prodej je ještě brzy. Ale co na tom. Ještě mi nebylo čtyřicet a peníze jsou jenom taková ta okrajovka, co vám pomáhá přežít. Čas? Ten existuje i bez nás.

Jabka ale nejsou všechno. Určitě se pustíme do průtaháčů, minimálně do ginu. Žufákova evangelizace prostě nenechá nikoho chladným. Chceme zkoušet whisky a už jsme si kvůli tomu domluvili spolupráci s několika menšími pivovary. Budou maceráty, superpommeau a spousta věcí, který teď dělám na koleni. Bude to celý vznikat a vy to budete moct sledovat online, protože taková už je doba. A taky protože vtáhnout člověka do děje je to nejlepší, co můžete pro marketing udělat.

Myslím, že dobrá kořalka potřebuje sud. Stejně jako dobrý víno. Ne nutně ten totál seškvařenej malej dub. Klidně větší a neutrálnější dřevo. Ale potřebuje. Dub od Fryzelky? Sudy po sherry, sudy po tokaji? Po portským i po vínech z Moravy? Nejsou to famózní možnosti? Čekat a postit se jako Siddhárta, naslouchat vůni plujících měsíců, jak se vpíjí do koncentrovaný šťávy z ovoce, který bylo tak dobrý, že ho nikdo nechtěl.

Vždycky jsem byl pankáč a teď se pouštím do možná nejregulovanějšího oboru u nás. Bude to prča. Baví mě propojovat věci. Spojovat svoje zájmy a jejich průsečíky do jednotnýho proudu energie. Med z třešňovejch květů. Třešně z těch samejch stromů. Kořalka z těch samejch třešní. Tyhle třešně s tímhle medem s touhle kořalkou. V třešňovým sudu. V dubu, co roste vedle v lese. Baví mě spojovat příběhy vín a jejich tvůrců, co se otisknou do dřeva jako pečeť plození, s duší krajiny, kde bydlí člověk jako dekadentní příšera, vracející se obloukem do dnů dětství. Posedává ve větvích a cpe se.

Je jaro, chopíte se rejče a obděláte kus půdy. Tý práce s tím, toho sraní. Kalhoty do pračky, kolena prodřený. Bolej vás záda, nohy, hlava. Za nehty se vám dostane hlína, pokoušou vás takový ty hnusný zrzavý mravenci. Podrápete se o trní. Do toho lehce sprchne. Bláto, zima. Neštěstí. Křivda. Máte tohle vůbec zapotřebí? Zasejete ty semínka. Když jste je v tom zahradnictví kupovali, všichni kolem vás proplouvali s těma proutěnejma košíkama a svět vypadal tak nějak idylicky. Bylo tam teplo a milá paní, která vám ochotně radila. Teď tu není nikdo. Jenom kosa a to zasraný bahno. 

Čistě ekonomicky vzato, nemáte to zapotřebí. Ani když si koupíte tu nejluxusnější zeleninu, nebude vás stát tolik, co ta vlastnoručně vypěstovaná. A víte co? Ta vaše nebude ani tak dobrá. Rajčata budete mít moučnatý, brambory se budou rychle kazit. Papriky vám sežerou slimáci, okurky vám přerostou a zhořknou. Dýně se teda povedou, ale zas budou tak velký, že budete marně hledat příležitost, kdy byste jednu kuchli. Proč na vás někdo uvalil tuhle kletbu? Copak musí mít sedlák dva doktoráty, aby vypěstoval lilek, kterej se dá jíst? Copak nestačí, že jste sledovali měsíc a výsevní dny? Že jste vážili cestu na zahrádku, abyste to tam zalili?

Tohle všechno můžete hodit za hlavu. První i druhej rok. Hlavní přínos vašeho zahradničení je totiž jinde. Zkusili jste to. Trpěli jste. Všímali jste si mšic, hálčivců, žížal. Báli jste se, aby v noci nemrzlo, kontrolovali jste srážky. Počasí pro vás už najednou není jenom otázka toho, jestli si do kabelky přidáte deštník nebo ne. Jde o zásadní věc. O sledování Země. Na včelách je to vidět stejně, možná ještě líp. Najednou máte něco, co si nevezmete domů do tepla. Něco, co je tam venku, kde panujou podmínky, se kterejma neumíte nic moc dělat. Když prší, tak je mokro. Když je kosa, včely jsou doma. Že zrovna kvetou stromy? Že jim docházej zásoby? Nenaděláte nic. A trpíte.

To hlavní ve vás ale začalo klíčit. Sledování přírodních dějů je totiž první krok k pochopení jejich fungování. Vidět semínko vyklíčit je neuvěřitelná síla, která vás naplní obdivem k tomu, co se děje bez našeho přispění, často i jemu navzdory. Vidět rostlinu z toho semínka dozrát a vydat stovky dalších semen, to už je totální fascinace dokonalostí plánu. Čert vem ekonomickou rozvahu. Skutečná podstata zahradničení tkví v tom, že se začnete zajímat o přírodu a její fungování. Proto byste měli začít. Proto musíte trpět, trhat si kalhoty, nechat se pokoustat mravencema, zadírat si třísky, rozdrápat si kůži o trny a pomazávat se bahnem. Proto.

Vědí včelaři, co je to terroir? Moc ne. Je termín svázaný s vínem, i když začíná poslední dobou prosakovat i jinam. Proč se debaty o terroir točí hlavně kolem vína, je jasný. Víno je luxusní komodita a všem se vyplatí tam ten terroir hledat. Vinařům, aby se vymezili originalitou vůči konkurenci. Obchodníkům, aby mohli objevovat obskurní apelace a prodávat je za cenu těch superznámých. A pijákům, aby ukojili svou touhu po objevování nového a ospravedlnili objem vydaných peněz za zkvašený mošt. O medu se ale dlouho jako o luxusní komoditě nemluvilo. Med byl hlavně lék.

Málokdo si to touží přiznat, ale terroir ve víně je daleko víc navázán na tradici, než si jsme ochotni připustit. Do souhrnu toho, co ve výsledku terroir poskládá, totiž zásadní měrou patří i výběr odrůd a práce vinaře. Protože žádná země vám nedá pitelné víno bez vinařova přispění. Naproti tomu med? Do jeho chuti zasahuje včelařova práce jen naprosto minimálně. Med je teda ještě daleko lepší adept na demonstraci konceptu terroir než samo víno.

Akční rádius včely je zhruba tři kilometry. Jsou zaznamenány případy, kdy včela donesla pyl ze sedmikilometrové (případně větší) vzdálenosti, ale to jsou spíš výjimky, které netvoří gro snůšky. Znáte svoje okolí? Víte na tři kilometry kolem, co kde je? Jak a kdy to kvete? Kdy kde prýští míza, na co jdou mšice, červci a mery? Tři kilometry jsou pro člověka snadno uchopitelná vzdálenost, ale pro včelu mají asi malinko jiný význam. Včela váží zhruba 80 miligramů a unese zhruba polovinu vlastní váhy. Měří asi 17mm, což je stokrát míň než člověk.  Vzhledem k její velikosti je pro ni  výlet za potravou něco jako z Řevnic do Olomouce a zpátky. Denně to lítá s něčím, co je pro člověka něco jako 40 kilo zátěže. Z úlu vyletí třikrát až sedmkrát denně, svůj nektar předává dalším včelám k zahuštění. Za svůj život nanosí včela asi půl čajové lžičky medu.

O tom, jak je včela pracovitá, toho bylo napsáno mraky. Mně na tom ale fascinuje ta jasně vymezená vzdálenost. V úlu se neobjeví nic, co by včely nedonesly. Těch pár kilometrů kolem. To je terroir. Vezměte si Karlštejnsko: Listnaté lesy, černýšové dubohabřiny na vápenitých stráních, kde se kvůli typu hospodaření do popředí dostal habr, což umožnilo zachování druhově pestrého bylinného patra.

V suťovitých stráních najdeme javory mléč a klen, lípu velkolistou, na mezích javor babyku, prastaré cesty k hradu jsou často lemovány jírovcem. Ovoce a zahrádek je tu málo, údolí Budňan je stinné a vlhké. Ale nahoře na výsluní na nás čeká třemdava, hrachory, černýše, rudohlávek, u Karlíka pak i včelník rakouský. Na spásaných loukách vyráží záplavy komonice lékařské. Máme tu řadu rostlin, které nemají včelařský význam (mochna bílá, jaterníky, sasanky), ale ty zase fungují jako indikátory typu půdy a prostřední celkově. Terroir. Od prvních jív na severních svazích a dřínů v šípákových zakrslinách na konci února až po puklici dubovou a brvnatku javorovou na vrcholu léta. Ničeho není příliš, všeho tak akorát.

Ano, tohle je terroir. Pokud ho nezabijeme vytáčením druhového medu při nárazových snůškách, tak ho tam najdeme zcela bezpečně. Má svůj terroir aspoň tam, kde dominantní snůšky nejsou ze zemědělství, ale z toho, jak skutečná příroda funguje. Otiskuje se v něm průběh roku a veškerá květena, stejně jako počasí během sezony. Pršelo do květu třešně ptačí? Nebude tam. Nepřemnožila se puklice? Nebude tam. Ale pořád to bude místní med z tisíců květin a stromů. A to se ničím nahradit nedá.

Momentálně u nás nepůsobí žádná organizace, která by se snažila o kategorizaci medu na bázi terroir. Na rozdíl od všestarské cibule, žateckého chmele nebo nošovického zelí u nás není nikdo, kdo by bojoval za CHOP pro určitý typ medu. Příklady ze zahraničí známe. Český med jako celek si určitě nějakou ochranu zaslouží, ale ne na bázi kategorizace terroir. Budiž tenhle článek prvním příspěvkem do diskuze těch, které zajímá víc krajina jako celek, než druhovost konkrétní snůšky.

Řekl jsem už, že ten příběh by se měl povídat od začátku. Takže na začátku jsem udělal chybu. Nakoupil jsem stromky, pozval bagr, vykopal díry a zasázel. Stromky? Takový proutky to byly vlastně. Člověk to vysadil do pole a ono to tam nebylo ani vidět. Pak  jsme se věnovali moštárně, protože jablek bylo mraky. Moštovali jsme prakticky do Vánoc a mrazíky přešly jako nic. Jenže na poli začali úřadovat zajíci a všechno to ohlodali. Nevypadalo to pěkně. Natahal jsem tam králičí pletivo z vinice, ale i tak se zdálo, že to maj za sebou. Uvidíme, co se stane. Ale i ty nejhůř dojebaný teď maj nalejvající se pupeny a zdá se, že z nich bude prýštit život. Nabídka půdy se dostala celkem k dost lidem. iDnes měl slušnej zásah, Protišedi taky, Cuketkovy retweety pomohly. Rozhovor v Lidovkách. Řekněme, že si to celkem přečetlo deset tisíc lidí…? Odhad. Kolik jich zvedlo prdelku? O kus role se jich přihlásilo asi deset, něco skutečně dělat začaly dělat tři party. Pokud počítám dobře, máme se teda jako národ velice slušně. Na jaře dorazily další stromky. Po dvou stovkách sice, ale maj snad tři metry! Krásný rovný a masivní kmínky. Grávštýn, Jadernička, Ontario, Řehtáč, Sudetská reneta, Zvonkové, Matčino… Doporučuju je. Když sázet, tak teď už ale jedině s ochranou. Pořádnej kus plastu, ten cvakací. Mezi stromky jdou maliny, angrešty, rybízy, josty, rakytníky. Těch je potřeba mraky. Kdybyste cokoliv takovýho měli a chtěli se toho zbavit, napište. Děkuju předem. A zálivka. Kdosi tvrdil, že se mi nebude chtít tahat vodu z Berounky. Chce se mi. Je to parádní meditace a těch pár metrů nestojí za řeč. A abych nebyl ze zpovykanýho spratka, taky jsem vzal rejč a něco si obryl. Tenhle kus trval hodinu a půl. Budou na něm brambory. Na celej rok to asi nebude, ale aspoň budeme mít měřítko a podle toho vysadíme příští rok.  Je jaro a kráčím meziřadím. Seju pohanku a hořčici. Aspoň první tři roky tu chci mít jenom krycí plodiny. Ta půda je trochu vytlučená chemií, takže budeme zvyšovat obsah humusa. Cyklostezky okolo jsem se bál, ale nakonec se ukazuje, že je spíš zdrojem humoru. Dva výrostci si to pedálujou kolem mě a užasle koukaj na šachovnici zahrádek mezi stromy:

– Co to je, ty vole?

– Ty vole, to je komunitní pole!

Když se pustíte do pěstování nebo výroby čehokoliv, časem vám dojde, že nemůžete dělat všechno. I Stanley a Clark, když přišli do Kalifornie, kam předtím nepáchla noha bělocha, našli rozvinutou obchodní tradici s výměnou potravin a zboží na obrovskou vzdálenost, Existoval tu trh, byly tu stezky, komunikace, pravidelnost, měna . Uživit se samostatně je možný, ale nikdy ne nutný. Naopak, abyste něco dělali opravdu dobře, je lepší toho dělat míň a opravdu to umět. A ty ostatní věci pak vyměnit s někým, kdo zase umí něco jinýho.

Na venkov dneska utíká spousta lidí. Dokonce to stačilo na zastavení růstu počtu obyvatel v Praze. Část z nich samozřejmě touží po kusu trávníku na grilování, velký betonový zdi, tůjích a zámkovce. Ale část se instinktivně přiklání k venkovu ve formě, jakou měl kdysi. K venkovu, kde se pěstuje jídlo, kde se chovaj zvířata. K venkovu, kterej živí město. Mladší ročníky se pouštěj do včel, do slepic, koz, ovcí. Maj vlastní brambory, česnek, okrurky. Nakládaj, fermentujou, konzervujou, moštujou a sušej.

To samý už jsme tu měli za socíku. Chataři, chalupy, zahrádkáři, receptáře, zavařovačky. Jenže tenkrát byla hlavní motivace ušetřit, zatímco dneska jde spíš o kvalitu toho, co se dá koupit v normálních kšeftech. Druhá motivace je minimálně pro část moderních zahrádkářů existenciální. Preppers móda u nás zatím nevypukla do plnejch, ale i tak naše generace vnímá něco jako latentní strach z rozpadu společnosti. Z doby, kdy o přežití bude rozhodovat schopnost něco si ulovit nebo vypěstovat.

Samozřejmě, že naprostá většina preppers i zahrádkářů v případě krachu společnosti utře. Rozhodnou zbraně a ti, kdo na sebe strhnou moc a budou umět ovládat dav. A pokud dojde k delší válce nebo nouzi, největší cenu budou mít vždycky dvě věci: chlast a cigára. Kvalita jako motiv je ale těžko napadnutelná věc. Stejně jako vnitřní uspokojení. Kdo je spokojenej, žije dýl a líp.

Mě tihle lidi zajímaj a bavěj. Cíleně je vyhledávám a hrozně rád s nima vyměňuju něco svýho za něco jejich. Něco neopakovatelnýho, osobního. A už dlouho přemýšlím, jak tuhle radost ze sdílení umožnit i ostatním. Ono by to nemělo bejt tak těžký. Uděláme velkou žranici. Prostě se sejdem a přineseme svoje jídla a pití. Zasedneme společně ke stolu a budeme hodovat. Budeme oslavovat život a žití, svět a jeho světský potěšení. Seznámíme se, napojíme se vyměníme si kontakty jako základ pro další spolupráci výměnou nebo čímkoliv jiným.

23. října 2016 v aule NTK v Praze v Dejvicích. V pět odpoledne. Tam se vejdeme všichni. Chcete se zúčastnit? Prima, registrujte se pod článkem, ať víme, co kdo přinese. Že ještě nic neděláte? Neva. Máte na to celou sezónu, za kterou to stihnete zasadit, sklidit i zpracovat. Že nemáte vlastní půdu? Neva. Půjčím vám ji. Je jí dost.

Těším se na to nejlepší kim-či. Na ty nejgeniálnější klobásky. Na ten nešťavnatější chleba a nejvoňavější med. Na sýry, pesta, pomazánky, vína a piva. Těším se na vaše nažraný tváře, po bradě tekoucí tuky a spokojeně se lesknoucí oči. Bude to mejdan jako svině. Pravidla? Jednoduchý: U nezpracovávaných potravin (vajíčka, mlíko) musí jít o potraviny z vašeho vlastního chovu nebo zahrady. U těch zpracovávaných (zavařeniny, chleby, klobásky) musí mít vaše přispění zásadní podíl na výsledku. Musí jít o jídlo nebo pití, který neprošlo kontaminací obchodem. Vaše nakladačky, který si sami vypěstujete a naložíte. Vlastní víno z vlastní vinice nebo cider z jablek z vlastního sadu. Brambory. Chleba z mouky vlastní nebo od farmáře, žádnej odkolek. Sýr z mlíka z vlastní krávy, kozy, ovce nebo z místní farmy. Šunka z prasátka od souseda. Slepičí vývar z domácí slepice se zelkou ze zahrádky. Kolik? Tři porce nebo víc. Bochník chleba nebo víc. Hrnec vývaru, tři láhve vína, půl kila sýru nebo klobás. A tak dál. Nevíte si rady? Napište mi mail.

Měli jste někdy LSD? To je vám prdel. Svět získá naprosto netušený rozměry. Všechno se nafoukne a rozestoupí, takže vidíte i ty nejmenší detaily všeho, i toho, co normálně vidět není. Duše a jejich záhyby. Skrytý motivy, komplexy a zasunutý křivdy. I ty vlastní. Na chvíli se vás zmocní buddhovská podstata a nahlídnete smysl světa. Marnýho pinožení a klokotání existence a všeobjímající jednoty. Občas, i po dvaceti letech od poslední intoxikace, se vám objeví flashback. Najednou stojíte a tohle poznání vás uchopí a na vteřinu s váma zacloumá, abyste na to nezapomněli. Stál jsem na ochutnávce ciderů a rozhlížel se po sále.

Trumpeta Apples mají investora, spoustu letáků a propagačních samolepek. Je tam ten design. Fakt dobrej. Jsou hodně rozjetý a komunikujou ve zvláštních frázích. Když je chcete rozluštit, zjistíte, že jim chyběj znalosti. Prakticky všechno outsourcujou, takže nevědí, odkud jsou jejich jabka, na čem se to lisuje, ani jaký používaj kvasinky. Tank s plovoucím víkem by nepoznali od tlakovýho vinifikátoru. Ale čert to vem. Jsou cool a trendy.

Martin má nejlepší cider z přehlídky. Všichni se ho ptaj, co jak udělal, kdy přetočil, jak zasířil, jak to zrálo. Martin je možná talent od přírody, ale ještě spíš má štěstí začátečníka. Rád by vám to všechno řekl, ale vlastně si to ani nepamatuje. Dělá tesařinu, takže přetáčel určitě vy chvíli, kdy zrovna nelezl po střeše. Zřejmě v noci, kdy se uchýlil do sklepa za slivovicí a viděl tam ten demižon, na kterej přes tejden na montáži zapomněl. Martinovi chyběj zkušenosti. A ty bude nabírat špatně, protože padesát už mu bylo dávno a víc než těch třicet litrů ročně ani nemůže dělat. Nikam se mu to prostě nevejde a kdyby to někde zavazelo, stará mu to vyleje.

Bob a Pop si to celý prošlápli. Začali s ručím lisem na patnáct litrů a dneska maj fabriku. Vědí o cideru všechno, uměj tahat hadice i analyzovat plynovej chromatograf. Vědí, který čerpadlo utáhne rmut a když jim vyhoří etiketovačka, sednou si jako za starejch časů ke stolu a lepěj rukama. Bobovi a Popovi chyběj prachy. Potřebovali by lepší vybavení, chtěli by mít vlastní sady, aby si ohlídali zdroje jablek. Jsou plonk a všechno co vydělaj, investujou zase do firmy a do splácení obřích dluhů.

Kolotoče&Houpačky maj prachů dost, kanceláře, sekretářky, hlavičkový dopisy. Papírově velký obraty, ale nikdo je nezná. Paní má síťovaný punčochy, pán vypadá jak údržbář v ruzyňský vazební. Rozhodli se vyprat kapitál z Matějský a naskočit na ciderovou vlnu. Jeden jejich známej má kámoše ve Francii, co jim s tim radí. Chybí jim chuť. Nejenže oba hulej jak fabrika, ale ještě navíc jim je to úplně jedno. O chuť nejde. Všechno si najde svýho zákazníka.

Craftpunk se jim všem směje, protože ví, že se nic dělat nemusí a zkvasí to stejně. Vysílá do tanku kosmický vlny a kvasící mošt zaklíná lenochovou mantrou. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Příroda to zvládne sama a on to pak jenom prodá a vymyslí k tomu nějakou trendy povídačku o záchraně krajiny. Craftpunkovi chybí pokora. Ví, že v hlavě může všechno na světě a tak trochu mu to stačí.

No a v pozadí stojí Hubert. Hubert u mě párkrát byl, je z vesnice vedle. Něco si poslechl o cideru, pokejval hlavou a za rok mi přinesl nejlepší cider, co jsem kdy pil. Ptal jsem se ho, proč nevystavuje. Proč s tím nejde ven, do světa. Že by je všechny strčil do kapsy. A on že to byla jenom taková sranda, že teď vymejšlí chov raků v symbióze s řasama a už na to dostali dvacet miliónů od EU.

Vteřina uplyne a flashback je pryč. A zase tam stojím a vidím desítky nadešnců, co to dělaj nejlíp, jak to uměj. Protože kdyby to bylo jinak, nebylo by o čem psát. Ani mluvit.

Jak se promítá naše vidění světa do způsobu hodnocení ostatních zvířat? Mohou superorganismy změnit náš pohled na to, co je to tradičně mužská a ženská role? Pojďme se podívat na včelstvo jako na genderový problém. Zjistíme možná, že hegemonie maskulinity zasahuje hlouběji, než k vidění trubců jako líných neděláků a nadržených tupounů. Že jsme se díky vlastním předsudkům třeba mýlili. A že královna možná není matkou, ale… Ale počkat. Pěkně popořádku.

Na první pohled se zdá, že všechno ve včelstvu funguje tak, jak nás učí biologové. Matka je jediná plně vyvinutá samička v úlu, která ke svým reprodukčním orgánům dospěla díky speciální stravě v larválním stádiu. Všechny ostatní včely (dělnice) jsou nedovyvinuté samičky se zakrnělými pohlavními orgány. Za určitých případů to může běžná dělnice dotáhnout až tak daleko, že bude klást vajíčka (jako takzvaná trubčice), ta ale nikdy nebudou oplodněná, protože u ní nikdy nedošlo ke snubnímu proletu. Z jejích vajíček se tedy vylíhnou jenom trubci.

Biologové nás dále učí, že trubci jsou netáhla, darmožrouti a obecně prostě jenom zavalitá (byť jinak neškodná) stvoření, jejichž jediným smyslem života je pokusit se oplodnit budoucí matku. Neumí se sami ani najíst (včely je krmí) a v úlu nepracují, lítají jenom na takzvaná trubčí shromaždiště (chodí na pivo), kde vyhlížejí oplodněníchtivé matky. Jak typické.

Matku na snubním proletu oplodní hned několik trubců. Přirozený výběr říká, že jsou to ti nejlepší, kteří matku vysoko nad zemí dohoní a v letu se jim do ní podaří zasunout svůj pyj. Matka má v sobě takzvanou spermatéku, ve které si udržuje sperma po celý zbytek života. Při kladení vajíček se pak rozhoduje, zda vajíčko oplodní (pustí k němu spermii) nebo ho nechá neoplozené. Z oplozeného vajíčka se vylíhne dělnice (případně matka), z neoplozeného trubec.

Nepřijde vám na tom něco zvláštního? Mně jo. A to hlavně fakt, že se živý tvor vylíhne z neoplozeného vajíčka. Trubec, který se dál podílí na vývojové linii tím, že sám oplodňuje další matku. Neudělali jsme náhodou někde chybu, když přiznáváme včelám pohlaví jako lidem? Stereotyp genderových rolí nám velí za samce automaticky považovat toho, kdo se povaluje a nechá se živit. Ale není onen mužský a ženský princip někde jinde? A nestálo by za to se na včelstvo podívat jako na celek, který je daleko blíž skutečné podstatě toho, jak funguje svět?

Kvalitativně jiné vnímání nabízí pohled na včelstvo jako na takzvaný superorganizmus. U superorganizmu totiž můžeme dobře abstrahovat od jednotlivých životů a jejich biologických funkcí a povšimnout si života včelstva jako celku. To má své tělo (plástve), své vnitřní orgány (dělnice v různém stádiu života) i končetiny (létavky). Jak dobře popsal Thomas Seeley (Honeybee Democracy) má kolektivní rozum, který umí zvažovat pro a proti a vybrat nejlepší variantu. Má ale superorganizmus včelstva i své pohlavní orgány? Má. Protože rozmnožují se nejen včely, ale i včelstva.

Na včelách je fascinující, že si svoje hnízdo staví z něčeho, co samy vyprodukují. Nikoliv jako vosa, která rozžvýká dřevní hmotu, slepí ji slinami a staví z něčeho, co je podobné papíru. Včela staví z vosku a vosk je produktem jejího těla, takzvaných voskotvorných žláz. Jürgen Tautz (Fenomenální včely) to trefně přirovnává k zedníkovi, který by stavěl jenom z toho, co sám vypotí. Včelí hnízdo, které je složené s plástů, je tak logickým pokračováním těla včel. Těla, které přežije včelu, ale ne včelstvo jako takové.

Tělo včelstva se skládá z plástů. Z plástů, který vznikly z života včel. To je tělo superorganizmu. Lůno. A právě v lůnu se vyvíjí plod. V lůnu skutečné matky. Kdo ho tam zasel? Přece obří penis. Penis královny. Cože? Matka že má penis? No jistě. Protože skutečný superorganizmus je funkční jednotka, kde opravdový samec je matka a opravdovou samicí je včelí tělo. Matkasamec a Plástosamice.

Včelstvo se množí tak, že se určitou chvíli rozdvojí. Matkasamec to udělá tak, že oplodní mateří misku Plástosamice. Prostě to stříkne na to pravý místo. Vědomky. Možná pod nátlakem okolí, ale vědomky. Jakmile se to stane, včely se připravují na rojení. Starý Matkasamec se do pár dní sebere a opustí domov, starou a drobet vyžilou Plástosamici v touze po mladším tělíčku. Svoje končetiny si vezme s sebou a v dutině stromu si začnou budovat milenecké lože.

Ne, genderové role jsme nevyvrátili. Matkasamec je pořád ten flákač, dobře živený proutník, který se stará jen o svůj falus a odbyt vlastního sémě. Jeho je touha rozsévače a plást ten úrodný klín. Možná jsme ani nenarušili hegemonii maskulinity. Ale nakonec je to možná dobře. Zásadní mi přijde občas změnit úhel pohledu, ať už jde o jakýkoliv problém. Pak se totiž člověk může oprostit od zbytečných stereotypů, které nám zastírají mysl. A obzory mysli jsou najednou bez konce.

Včelaři maj dvě zásadní povinnosti vůči státu. Tou první je registrace včelstev a jejich stanovišť u Českomoravského svazu chovatelů, tou druhou je komunikace se Státní veterinární správou. Právě teď nás čeká ta druhá. Včelaři každoročně na počátku února odesílají k rozboru měl. Měl je spad. Na podložku pod úlem padá všechno, co úl vypustí. Kousíčky vosku, jak se včelstvo posouvá po zásobách a otvírá víčka na medu. Nožičky, hlavičky. Pyl. Bordýlek. Kleštíci.

Kleštík včelí (Varroa destructor) je nejvážnější parazit našich včelstev. Přichytne se na včelu a saje její lymfu. Množí se v zavíčkovaném plodu a požkozuje jeho vývoj. Přináší viry. Přišel k nám během osmdesátek a od těch časů máme výjimečný stav. SVS vyhlašuje mimořádná opatření. Mimořádnost se nemění už desítky let. V rámci mimořádnosti jsou předepisována léčiva na bázi syntetických akaricidů, včelaři mají povinnost léčit hned několikrát během roku buď jimi, nebo v některých případech i organickou kyselinou.

Hlavní problém je v plošnosti léčení. Pokud nemá mimořádný stav trvat ještě dalších sto let, je třeba se systematicky soustředit na šlechtění varroatolerantních nebo varroarezistentních včelstev. Šlechtění na včelnici není velká věda. Snažíte se prostě množit ze včelstev s nejmenší mírou napadení a pokoušíte se tak zajistit aspoň zdravou půlku genů. Tu druhou polovinu moc šanci ovlivnit nemáte, pokud nemáte zařízení na umělou inseminaci. Prostě vám tu matku okotí nějakej trubec kdesi nad lesem a toho si nevyberete.

Problém u odběru měli je ten, že sbírané vzorky jsou směsné. Směs měli ze všech úlů na stanovišti. Na základě průměru vám SVS může předpsat léčení navíc. Ostatní léčení jsou povinná pro všechny včelaře bez ohledu na míru nákazy. Pokud léčíte plošně, nemáte šanci zjistit, které včelstvo si z nákazou umí jak poradit. Nemáte šanci množit z toho nejlepšího.

Nemám jasnej názor na očkování dětí. Chci mít děti zdravý. Jenže u včel si můžeme dovolit to, co u dětí možná ne. Špatně se bránící včelstvo zrušit, rozchovávat včelstva s lepší imunitou, šlechtit. Chovat mrzáky znamená muset neustále zvyšovat objem léčiv. To není cesta. Není cesta soustřeďovat se při šlechtění jednostranně na výnos a na mírnost. Můžete mít drsnější včely, co toho přinesou míň, ale možnost nezatěžovat je syntetickou chemií vám přece dá mnohem kvalitnější med.

Cesta je diagnostikovat i léčit bodově. Ne analyzovat měl ze všech úlů na jednom stanovišti. Z patnácti úlů můžete mít zavšivený dva, ale po zprůměrování výsledků vám SVS nařídí nátěr plodu M-1 AER u všech včelstev. Zase se léčí plošně. Zodpovědný včelař si musí paralelně vést vlastní sledování, protože výsledky štědře dotovaného rozboru jsou včelaři i oboru k ničemu. Pokud máte včely, pusťte se do šlechtění. Nikdo to za nás neudělá.

Budeme jednou ciderová velmoc? Před šesti lety jsem si tipnul, že jo. Loni, když už pod náporem návštěvníků přetékal i divadelní sál Meet Factory, to vypadalo, že jsem si na to měl vsadit. Poprvé jsme se sešli před šesti lety v bistrotu Veltlin na Žižkově. Bylo nás asi deset. Vzpomínám si na dva kluky, rozhodnutý dostat cider do hospod. Jejich nápoj se jmenoval Prager Cider, a i když se to moc nedalo pít, věděli přesně, kde udělali chybu. 

Druhá ochutnávka proběhla v Kofeinu na Vinohradech. Cideru tehdy vévodili znojemští Mad Apple, těm ale byznys plán nevyšel, takže se v následujícím roce úplně stáhli z trhu. Možná to pojali moc zeširoka a trh tou dobou ještě neuzrál. Možná to bylo tak jejich domovskou vinorodou základnou, kde se na kvašení jablek většina lidí kouká buď s potutelným šklebem nebo rovnou s opovržením.

Třetí přehlídka v karlínském Veltlinu. Tou dobou už hipsteři věděli, co cider (v tomhle případě cidre) je, protože se do hospod a kaváren dostal Jáchym a jeho Cidrerie a těm, kdo necestují pravidelně po Bretani, představil Francií inspirovaný Cidre Premier. Řada z vás začala přemýšlet o tom, že by to zkusila sama. Lisujete první mošty.

Čtvrtá ochutnávka už Veltlin přeplnila. Vznikají další firmy a firmičky (Rossbach, Hájenka, A.K. Vizovice, Košulič) a lidi jsou překvapený z toho, kolik chutí může prostá fermentace z jablek dostat. Nějakou tu jabloň má někde každej, moštárny zažívaj renesanci, lisy jdou na dračku.

Pátá verze už nás loni zastihla v Meet Factory, protože jsme potřebovali větší sál. Objevují se další firmy, naskakující do rozjetýho vlaku (Magnetic, Pan Jablíčko), ale hlavně rapidně přibývá domácích kvasičů. Dřív mělo každý městečko svůj vlastní pivovar. To se dneska pomalu vrací. Navíc to ještě vypadá, že regiony budou mít i svoje cidrérky, a že se u nás pomalu začínaj tvořit specifický styly.

Letos se uvidíme pošesté. Ve středu 9. března v MeetFactory. Začínáme v 19 hodin. Pokud máte aspoň 5 pitelných litrů vlastního cideru a chcete ho dát ochutnat ostatním, napište mi mail. Pokud chcete přijít ochutnávat, registrujte se ve formuláři dole. Vstupné bude 250 Kč, odhadem bude asi 30 vzorků. Potvrzení vystavovatelé (postupně aktualizuju) jsou zde:

Profíci:
LANDCRAFT: Applecraft
LANDCRAFT: Applecraft Oak
Jakub a Zuzana Kynčl: Českorájský Cider
Joker Cider: Východočeský cider s úsměvem
Vinařství Košulič: South Cider Dry
Vinařství Košulič: South Cider Sweet
Vinařství Mühlberger: Apple Star
Michal Smrčina: Easy Cider
Ondřej Zezluka: Johannes Cyder
Magnetic Cider: točený polosuchý Premium
Magnetic Cider: jablko višeň
Magnetic Cider: jablko hruška
Magnetic Cider: jablko original
Magnetic Cider: jablko premium
Ciderland: Jablečný Václav
Ciderland: Višňový Michal
Ciderland: Zrající Václav
Ciderland: Cannabis Cider
Agro Neyrinck: Ten chlumecký cidre
Agro Neyrinck: Cidre fermier
BBCidre: BBCidre
A.K. Vizovice: AK Cider
A.K. Vizovice: AK Cider Dry
A.K. Vizovice: Sudinka Natural Perry
Studio Eko-Logika: Cider Sekt
Tátův sad: Tátův cider
F.H. Prager: Cider jablečný
F.H. Prager: Perry hrušková
Cidrerie Kliment: Cidre
Grumpy George: Cider
Rossbach: Rossbach Cider
Rossbach: Smiling Dog Cider

Amatéři:
Vojtěch Čížek: Chateau Garage z Braníku 2014
Marek Sorát: Cider
Michal Fexa: Apfelwein
Matěj Houdek: Cider Lán °14
Luboš Račanský: Cider Zvěstov
Petr Ptáček: Inženýr
Antonín Bernard: Dubský jablko
Miroslav Mareš: Babiččin mls
Andrej Kovalev: Lazy Andrew Cider
Andrej Kovalev: Lazy Andrew Barrik
Petra Tomanová a Milan Hricko: Pomme d’Or
Miloslav Bárek: Loučenský cider
Jan Schlindenbuch: Outcider
Jirka a Radek aka BrewBar: Lucha Libre Cidre 2014
Jakub Neuls: Cidre č.99
Společnost divokého kvašení: Cidre divoce kvašený
Tomáš Blaha: Le Suicide-R
Melanie a Jaromír Čadovi: Divoké jablko
Helena a John Baker: Eiriona Mair Jones
Kája Červinková a Jindra Šťástka: Mileš
Kuba Svěrek a Pavel Plasz: Foot Made Cider
Michal Bitomský a Lubomír Satora: Virgin Apple
Vašek Smolík: ミードサイダー
Tři z Moravy: Enom jablka
Michal Schlindenbuch: Ciderbuch
Petr Haslbach: Kokořínský cider

(seznam je uzavřený, víc už se nás tam nevejde)
REGISTRACE NÁVŠTĚVNÍKŮ JE UZAVŘENA, VYPRODÁNO.