Skip to content

O duši stromů

by Ondra on August 15th, 2019

Přes cestu od našich dveří roste jablůňka. Na cizím pozemku. Dneska už je skoro tři metry vysoká; jistojistě semenáč, starej možná deset let. Ještě loni vypadal na osmdesát. To ho když pánové, kteří dostali pokyn neobývanou zahradu posekat, ořezali motorovkou. Pěkně do kostky, hrana půl metru. Jeho reakce se dala čekat. Z kmenu vyrazilo několik desítek vlků, větve se navzájem propletly a vylezl z toho neskutečnej paskvil. Vzpomněl jsem si na jednu přednášku Alana Watsona o tom, že Skotsko je dneska krajina, kterou máme spojenou s bezlesými kopci a otevřenými průhledy skrze hory. Ale to všechno je jenom klam. Skotsko kdysi byl jeden obří les, jenom obrovský počty zvířecích sekaček dokázaly vytrvale spásat semenáče tak, že jejich zákrsky se nikdy nedožily dospělosti.

Stromy mají dva věky. Fyziologický a mentální. Stejně jako my lidi. Fyziologický věk stromu je počet zim, který viděl od semínka. Mentální věk souvisí s tím, jestli jeho fyziologický věk odpovídá normálnímu vzhledu a vývoji. Jabloň se dožije klidně sta let, pokud jí dáte potřebnou péči nebo ochranu. Stejně jako my lidi. Anebo může ve čtyřiceti vypadat na devadesát, to když ji budete ubližovat a trápit. Stejně jako my lidi. Pokud budete stromy pizdit, nikdy nerozvinou svůj potenciál. Ty ve Skotsku budou i ve dvaceti letech vypadat jako dvouletý. Což o to, takhle se uměle tvoří bonsaje a leckomu se to i líbí. Ale pokud strom nikdy nenecháte dospět, nedosáhne produktivního věku a nezačne tvořit semena a dělat to, čemu se říká přirozená obnova.

Projeďte se někdy po okreskách ve středních Čechách. Kdysi klasický aleje a stromořadí řídnou a umíraj. Pahýly stromů jsou vidět co pár metrů; většinou jde o jabloně, ale nechybí mezi nima ani hrušně, javory, lípy, švestky. Mentální věk stromů dosáhl svý konečný fáze. Tyhle stromy prostě neměly ty nejlepší podmínky k životu, takže jim nevyšly naplno léta. Kombinace solení v zimě, oděru borky od sekaček v létě, zababčenosti a necitlivosti při řezu je pro strom totéž jako fast food, heroin a telka pro nás lidi. Chvíli se to vydržet dá, ale vaše imunita padá jako káně při lovu a nakonec vás do rakve složí nějaká pitomina. Přitom vám není ani padesát.

Podobně vypadá dnešní les. Koruny dubů a buků přerušuje háj borovic, kde dominuje hnědavá rez. Kůrovec je jenom jedna strana mince, sucho ta druhá. Ale klíčem k pochopení, proč to strom nakonec zabalí, je jeho imunita. Proč? Protože když má strom dost vláhy, tvoří hodně mízy. Přirozenou reakcí stromu je kůrovce zasmolit. Pokud vláhu nemá, nezasmolí nic. Kůrovec má volný pole. Náš způsob hospodaření v lesích bohužel se zvyšováním imunity nejde moc dohromady. Imunita lesa jako celku totiž úzce souvisí s mírou zachování informací o nepředvídatelných jevech, jako jsou útoky brouků, povodně nebo katastrofální sucha. Tyhle informace ukládají (a umějí zbytku lesa předávat) samy stromy – jenže musíme tam mít ty, který podobnou událost zažily. Ale nemáme.

Přirozená obnova lesa je při dnešních trendech něco z říše fantazie. Lidi jako Suzanne Simard nebo Peter Wohlleben se to snaží změnit poukazováním na výsledky moderního výzkumu vědců o komunikaci stromů mezi sebou, ale jejich vidina, že by se do lesů vrátily koně, bude řešitelná jen těžko. Aleje a stromořadí jsou ale plánem člověka, takže právě ten by se měl zamyslet nad tím, jak dál. Jednou z cest je využití semenáčů. Ty vytvářejí mnohem funkčnější kořenový systém než roubované a přesazované sazenice. Strom, který vyroste na svém místě, dostává do vínku imunitu jako dítě, který vylezlo originální porodní cestou. Tohle by mohly mít v programu třeba cidrérky nebo pálenice, který nevědí, co s jablečnou drtí. Druhou cestou by mohl být důraz na stromy, který evidentně nemaj s drsným zacházením problém, bohatě obrážej a zvládaj jak sucho, tak sůl ve škarpě. Třetí cesta je trochu kacířská a týká se invazivních druhů. Myslím si o nich svoje.

Když slezl sníh, nedalo mi to a tu jablůňku jsem ořezal. Trvalo to snad čtyři hodiny, ale úplně jsem pak cítil její vděk. Najednou vytáhla, rozkošatěla se a zkrásněla. Zkroucený větve se narovnaly, slabý zesílily, kmínek přestal obestírat mech. Denně se na ní koukám, když vylezu ze dveří. Denně si vzpomenu na to, jak tenkrát vypadala. Cítím se bez nadsázky jako patron kdysi zuboženýho dítěte, kterýmu chvilka práce dopřála život. Říkám si, že takovej silničář bude těžko zároveň dendrolog, že čnící větve budou pro většinu lidí spíš bordel, že málokterýmu škarpovýmu pracovníkovi plně dochází dosah jeho vlastních činů. Ale od toho jsme tu možná vy a my. Patronové zuboženejch stromů, chřadnoucích alejí a umírajících stromořadí.

No comments yet

Leave a Reply

Note: XHTML is allowed. Your email address will never be published.

Subscribe to this comment feed via RSS