Zaslouženost

Kdysi jsem se smál Vaškovi Smolíkovi, že je dokonalým profesním mandalistou. Vrhne se nadšeně na studium koloidní fotografie, úspěšně ovládne obor, udělá si pro radost pár fotek, načež všechno vybavení někomu dá a jde dál. Třeba na včely. Prozkouší několik cizích metod, vyvine si metodu vlastní včetně vlastního úlu, zfanatizuje davy nadšenců, který za ním jezděj z celý republiky na školení. Pak ho najednou začne něco zvrbět, celý to zabalí a jde jinam. Ke keramice. K octům. K saké nebo k misu. To je fuk. Takhle se mi nedávno někdo smál, když jsem mu říkal, že končím s vínem. Smolíkuješ, chlapče, Smolíkuješ. Ale ne. Nejsem zdaleka takhle univerzální.

Když jsme se stěhovali na venkov, říkal jsem si, že najít tady půdu pro vinařství nebude těžký. Těch strání, co jsou zarostlý trnkama a hlohem, těch tu je! Byl to omyl. Jsme příliš blízko Prahy a příliš atraktivním směrem. Vlak k nám jezdí jak z Těšína – co čtvrthodinu. Pokud tu někdo má kus země, zbavuje se ho za tak nehoráznou částku, že bych se i při těch svejch napálenejch cenách dostal na nulu někdy kolem roku 2078. To mi bude… počkej… sto.

Sedím s Evkou Laurinovou na Sudkově dole u polívky a ona mi vypráví, jak si zajeli k Otovi Ševčíkovi pro frankovku. “Víš, jak jsi Ivošovi volal, že Ota má nějaký hrozny na prodej? Tak my jsme si tam zajeli a koupili asi čtyři metráky. Jenom jsme to pošlapali a pak zmáčkli a dali do sudu. Nic víc. No a v létě tu byl Phil z New Yorku, co dováží vína z Evropy a úplně se do toho zamiloval. A hned, že chce paletu, kdy to bude v láhvi. A já na to koukala a bylo mi hrozně divně, tak nějak nezaslouženě, víš. Že jsme za to prostě fakt nemohli, protože jsme vůbec nic neudělali.”

Jasně. Mohl bych dělat z kupovanejch hroznů. Ono je fajn, že lidi chtěj Ničibocu. A zcela upřímně, ta šestnáctka je možná nejlepší víno, co jsem kdy udělal, a asi co kdy udělám. Ale představ si to, že sedíš celej rok na prdeli a v září vstaneš a vyrazíš do Bílovic. Víš hovno, kdy hrozily kroupy, kdy se meziřadí rozplizlo v bahně, že se nedalo projít ani v gumákách. Víš hovno, kdy se jarní mrazíky válely po nivách a sežehly ti spodní parcelu, kde se drží mlha. Víš hovno. Za krásnýho dne uprostřed babího léta naložíš tři hoboky plný hroznů, pošlapeš to a mastíš na Prahu. Víš hovno.

Doma to necháš válet dva tejdny, pak to hodíš do lisu a co vyteče, dáš do sudu. Sud zavřeš a jednou za měsíc se stavíš ve sklepě to dolejt. Po dvou letech tam strčíš hadičku a stočíš to do lahví. Nic víc. Žádná filtrace, žádný čiření, žádná síra, žádný další operace. Doslova a do písmene nic. Já vím, že je to asi moje nejlepší víno. Ale fena, důležitý přece je, jakej pocit z toho mám já. Ne někdo další. A já mám pocit, že to není moje víno. Nevidím v tom tu zaslouženost.

Kdybych si měl vybrat, klidně budu dělat horší víno, který ale bude moje. Protože nejsem fanatik do vína. Mám ho moc rád, ale baví mě hlavně příroda. Baví mě krajina. Baví mě vyrábět něco z jejích darů. Baví mě věci pěstovat a zpracovávat, vymejšlet recepty. A tak máme LANDCRAFT. Lásku na celej život. Protože co je to život? To se narodíš a pak umřeš. A mezi tím se nějak bavíš. Takže to chci. Nějak se bavit.