Karanténa

Loni v létě jsem strávil tři dny v office bloku na okraji Prahy. Vzali si mě jako tlumočníka na školení, kde vlastně tlumočníka nepotřebovali. Všichni tři (školitel a dva školení) uměli anglicky zhruba stejně blbě, takže se docela pěkně domluvili. Seděl jsem na zadku a čekal, až mě budou potřebovat. Tři dny bezbřehý nudy a čučení do blba občas přerušila otázka: “Jak se řekne středník?” Odpověděl jsem a čučel dál. Na intenzivní slunce za oknem, odstíněný předokenní žaluzií a roletou, aby se dalo rozsvítit světlo. Na fontánku mezi kostkama domů, kam chodili ti rebelštější zaměstnanci kouřit. Na provoz v protější sendvičárně, kde byla neustálá fronta stejně oblečených stejně starých mužů a žen, vyměňujících si neškodný fráze o dopravě, dovolený v Chorvatsku a o tom, jak hrála Sparta.

Venku bylo příšerný vedro, ale kromě toho příležitostnýho cigára se nikdo s venkem nezatěžoval. Zaměstnanci přijeli klimatizovaným autem do klimatizovaný garáže, klimatizovaným výtahem vyjeli do klimatizovaný kanceláře, kde za zvuků šumících kávovarů a přiblblýho chichotu slečen recepčních utekl den bez ohledu na to, jestli byl venku metr sněhu nebo pětatřicet ve stínu. Zatímco já jsem se večer vrátil a unavenej z nic nedělání jsem vyrazil na pole a do noci zalejval, aby mi všechno neuschlo, většina těch lidí neměla ani tušení, že už měsíc nepršelo.

Možná teprve tam mi došlo, proč je tak těžký ostatním vysvětlit něco, co vám přijde jasný a samozřejmý. Ta fontánka mezi kostkama, zastřiženej trávník s pravidelnou noční zálivkou a zakrslej javor, jehož drobný listy spadaný na zem každý ráno někdo pečlivě shrabal a vyhodil do koše, byla pro většinu lidí jedinou přírodou, se kterou byli v pravidelným kontaktu. Podle nich bylo všechno v pořádku a fakt, že jim na chalupě už druhou neděli neteče voda, považujou napřed za neschopnost vedení obce, později za nedostatečně hlubokej vrt. Mrtvý stromy v lese za neschopnost lesníků postarat se o les. Nikdy si ale neřeknou, že je to vlastně jejich vina.

Neplatí zcela absolutně, že vyšší inteligence = vyšší vzdělání = vyšší příjmy. Stejně tak neplatí absolutně, že čistý a upravený městský člověk kancelářského typu je výlučným spotřebitelem toho, co na venkově vypěstují špinaví a upatlaní zemědělci. Ale venkov město tak nějak přirozeně živí, a proto je normální, že se farmář bude orientovat na svoje nejbližší město jako na zdroj odbytu. Je potřeba, aby svou cílovku znal a uměl se na ni napojit. Ale stejně tak je třeba, aby i spotřebitel znal původ toho, co jí. A aby věděl, co může udělat proto, aby si sám pod sebou nepodříznul větev.

Nepodříznul větev? No jasně. Protože infrastruktura města umožňuje určitou variabilitu. Zdrojů vody je tu obyčejně víc, zdrojů potravin taky. V rámci konkurenčího prostředí se o vás budou přetahovat firmy, aby vám nabídly to nejlepší z celýho světa. Kdo chce, může digitálně nomádit a pojede si tam, kde mu bude nejlíp. Zemědělec tohle nemůže. Je na jednom místě; péče o půdu je dlouhodobá věc. Je zpravidla závislý na jednom zdroji vody. Když chce něco prodat, musí to o půl roku dřív zasadit. Když se chce uživit celoročně, musí v létě vydělat tolik, aby přežil zimu. Mám kamaráda, který začal hospodařit v Praze. Městská část mu 1. září pronajala pole s tím, že by 30. září chtěla na městskou akci dodat pár metráků brambor. Prvně si myslel, že je to vtip. Nebyl.

Nezávidím vám tu městskou karanténu. Podvědomě mě něco táhne k soběstačnosti, závislost na okolí mi vadí, fascinuje mě síla individuality a myslícího člověka v tom romantickým slova smyslu. Dokážu to. Vy to v těch městech budete mít těžší. Ne, že byste neměli co jíst. Ale budete se nudit. Vaše klikací joby jsou fajn, vydělávaj spoustu peněz, ale.