Ondra Kopička: zahradník, palírník, vinař a včelař v nejlepších Letech

Tentokrát proběhne CIDERSHOW v DOMĚ RADOST.

Na pořadu jsou opět přednášky na jablečná témata od 17 hodin, od 19:30 pak ochutnávka víceméně všeho, co český jablečný trh nabízí.

Přednášky:

Jan Abt (Tátův sad): Ciderová legislativa v kostce

Jak vypadají aktuální jednání o spotřební dani, kdo je to aktivní zemědělec, na jaké dotace máte nárok a co všechno vám můžou zakázat, když nedokážete co dokázat nejde.

Václav Smolík (oceterie): Dobrý cider je jen první krok k dobrému octu

Přírodní proces začíná a končí vodou. Mezitím se krátce objeví cukr, alkohol a ocet. Co dělat, abyste se zastavili v tu správnou chvíli?

Václav Kohlík (selskysad.cz): Extenzivní sady a hospodaření v nich

Pokud nejste aktivní profi zemědělci, pravděpodobně máte extenzivní sad, ani o tom nevíte. Jak to v něm má fungovat? Co se dá pěstovat mezi stromy? Na co si dát pozot?

Zatím přihlášení účastníci:

Amatérská sekce:

Expat Cider

Dubský jablko

Zlaté jablko cider

AUT-SAJDR

Cousins cider

Concider

Projekt Restart

Jabko nevyhodíš

Selský sad

Profesionální sekce:

BACHA! cidre

Cidre 99

JoyDa cidre

Johannes Cyder

UTOPIA

Cidre talk

oceterie

F.H.Prager

Kvasírna Jara

CIDRETA

(Další budou postupně přibývat).

Chcete se registrovat jako vystavovatelé?

Vyplňte tento formulář.

VSTUPENKY ZDE

Konečně nám snad nehrozí odklad akce kvůli pandemii, takže pokud nebude válka, akce se koná. Hurá! 

CIDERSHOW proběhne v úterý 28.3. v Pragovce Vysočany. (Výhody: lepší a čistší prostory, produkce menší punk, 1 minuta od metra, dostatek parkování.) K dispozici budou sály Pražská továrna a HUB, které jsou propojené. V předsálí je kavárna, která bude normálně fungovat. Od 17 hodin proběhne přednášková čast, od 20 hodin ochutnávka. Ve 23 hodin konec.

Přednášky budou tyto:

F.H. Prager a Kofola: Jak jsme prodali podnik

Na Ovoce: Pražské sady a jak z nich mít ovoce

Dan Samek: Jak si vyrobit domácí cider

Roman Chaloupka: Ovocnářská unie a cider

Vystavovatelé budou tito:

AMATÉŘI

Kuba Svěrek – FOOT MADE CIDER
Sadrowitch
Pidovo cider
Tomáš Ritzka
Antonín Bernard
AUT–SAJDR
Zlaté jablko cider
Cousins Cider
UjoMišo
Patrik Mráz
Expat cider
CiDr

PROFESIONÁLOVÉ

cidre99 s.r.o.
oceterie
Johannes Cyder
Náčelník Cider, s.r.o.
Tátův sad
Moštárna Újezd s.r.o.
UTOPIA
Cidérka Lobeč, s.r.o. (BACHA! cidre)
Cidrerie Jara
JoyDa cidre
Cidrerie Kliment
F.H. Prager
Cider talk
A.K.Cider s.r.o.
Cidérka
Carboycidre
Kolowratovy sady

Vstupenky zde: https://goout.net/cs/cidershow-2023/szgtkjp/

Těšín se na viděnou!

Jsme zvířata a přece se cítíme jako něco víc. Jako lidi. To lidství v nás údajně (podle humanistickýho modelu) souvisí s uvědoměním si sebe sama, se sebezpytem vlastní duše, vizí budoucnosti a vědomím vlastní smrti. Církve zase mluvěj o tom, že lidi z nás dělá láska, soucit a milování bližního svého, což mezi zvířátkama normální není.

Stojíme na zajímavý křižovatce, protože polovina všeho, co se dneska na polích vypěstuje, jde na krmivo zvířatům. Budoucnost konzumace masa bude možná díky naší neschopnosti udržet krajinu v rozumný formě postavená na hmyzu a maximálně na drůbeži, cena hovězího se bude šplhat do astronomických výšin. Eticky je to docela dilema: zabijeme jednoho býka nebo sto tisíc cvrčků? Má jeden život vyšší cenu než druhý? A pokud ano, kde ta hranice je? U cvrčka? U žížaly? U myši? U morčete, kuřete, krůty? U bažanta, králíka, zajíce? Nebo začíná až u srnky, u divočáka, u jelena?

Každý zvíře, se kterým člověk vstupuje do přímý interakce, má svou cenovku. Ať už je to kráva na mlíko, prase na maso, kůň na závody, pes na výstavy nebo nosorožec jako trofejní kus. A protože jsou to lidi, kdo peníze vymyslel, cenovka zvířete bude vždycky odpovídat tomu, co z toho zvířete má člověk. Jsme to my, kdo určuje cenu zvířat, ať to zní jakkoliv strašně. O hodně hůř se vyjadřuje cena u zvířat, kde je interakce s člověkem nepřímá. Těžko dáme cenovku na kolonii nematodes nebo na mravence jako druh. Přitom by jejich výpadek měl dalekosáhlejší následky pro svět (a tím pádem i pro člověka), než třeba výpadek vepřovýho.

Asi bych si nejel do Afriky zastřelit slona, i kdybych na to měl. Ale jsou lidi, že pojedou. A královsky za to zaplatěj. Tak královsky, že to aspoň trochu pomůže tam, kde problém vznikl. Za možnost odstřelit si trofejního kus se platí dost peněz. Buvol je za 9.000, leopard za 20.000, slon za 45.000, lev kolem padesáti a nejdražší je nosorožec za přibližně 350.000 dolarů. A za to se tam dá postavit menší škola.

Můžete na to namítnout, že pokud někdo chce pomáhat v Africe, tak tam tu školu může postavit za svý a slona nechat žít. Ale dopadnete asi podobně, jako kdybyste bagristovi vzali u oběda talíř s bůčkem a snažili byste se mu vysvětlit, ať si dá radši karfiol.

Podstatný je, že tyhle peníze opravdu místním komunitám jdou, a ty za ně ty školy opravdu stavěj. Teda za to, co nezmizí v záhybech burnusů funkcinonářů místních samospráv. Druhá důležitá věc je, že kusy, který jsou povolený k odstřelu, jsou většinou lidem nebezpečný (rozuměj: sežerou tebe, tvýho kámoše, tvou ženu nebo dítě), často samotářský samci nebo kousky, který si na lidský maso zvykly. 

Africká populace ale vždycky spoléhala na lov jako na součást svý obživy. Slona, kterýho tam zastřelí zhýralej americkej zubař, si nevezme nikdo domů. Normálně si ho rozeberou místňáci, nabodnou ho na klacek a pomějou se. Hodnotit prizmatem dekadentní evropský etiky takovýho blbečka, co si tam jede prásknout, je proto pokrytecký i absurdní zároveň. 

Stejně absurdní mi přijde naše chování ke psům, kočkám a spol. Fakt, že si někdo dá na stůl prase, který je nejen inteligentnější, ale i člověku geneticky bližší, a přitom s čoklem mluví jako se členem rodiny a bere ho na dovolenou, mi přijde jako totální úlet. Stejně tak nechápu, že si někdo oškliví koninu a steak z krávy mu přijde v pohodě. V čem se liší kráva a kůň? V eleganci?

Zamýšlím se někdy nad cenou člověka jako hromady masa. Jsme-li dobře živení, budeme určitě chutní. Vegetarián bude možná i chuťově zajímavější než masožravec. Pokud máme dostatek soudnosti, měli bychom být schopní ocenit sami sebe jako druh pro maso. A ano, jsou lidé, že jinou cenu na nich těžko hledat. Ale vegetaraiánství touhle úvahou získává úplně novej rozměr.

Loni v létě jsem strávil tři dny v office bloku na okraji Prahy. Vzali si mě jako tlumočníka na školení, kde vlastně tlumočníka nepotřebovali. Všichni tři (školitel a dva školení) uměli anglicky zhruba stejně blbě, takže se docela pěkně domluvili. Seděl jsem na zadku a čekal, až mě budou potřebovat. Tři dny bezbřehý nudy a čučení do blba občas přerušila otázka: “Jak se řekne středník?” Odpověděl jsem a čučel dál. Na intenzivní slunce za oknem, odstíněný předokenní žaluzií a roletou, aby se dalo rozsvítit světlo. Na fontánku mezi kostkama domů, kam chodili ti rebelštější zaměstnanci kouřit. Na provoz v protější sendvičárně, kde byla neustálá fronta stejně oblečených stejně starých mužů a žen, vyměňujících si neškodný fráze o dopravě, dovolený v Chorvatsku a o tom, jak hrála Sparta.

Venku bylo příšerný vedro, ale kromě toho příležitostnýho cigára se nikdo s venkem nezatěžoval. Zaměstnanci přijeli klimatizovaným autem do klimatizovaný garáže, klimatizovaným výtahem vyjeli do klimatizovaný kanceláře, kde za zvuků šumících kávovarů a přiblblýho chichotu slečen recepčních utekl den bez ohledu na to, jestli byl venku metr sněhu nebo pětatřicet ve stínu. Zatímco já jsem se večer vrátil a unavenej z nic nedělání jsem vyrazil na pole a do noci zalejval, aby mi všechno neuschlo, většina těch lidí neměla ani tušení, že už měsíc nepršelo.

Možná teprve tam mi došlo, proč je tak těžký ostatním vysvětlit něco, co vám přijde jasný a samozřejmý. Ta fontánka mezi kostkama, zastřiženej trávník s pravidelnou noční zálivkou a zakrslej javor, jehož drobný listy spadaný na zem každý ráno někdo pečlivě shrabal a vyhodil do koše, byla pro většinu lidí jedinou přírodou, se kterou byli v pravidelným kontaktu. Podle nich bylo všechno v pořádku a fakt, že jim na chalupě už druhou neděli neteče voda, považujou napřed za neschopnost vedení obce, později za nedostatečně hlubokej vrt. Mrtvý stromy v lese za neschopnost lesníků postarat se o les. Nikdy si ale neřeknou, že je to vlastně jejich vina.

Neplatí zcela absolutně, že vyšší inteligence = vyšší vzdělání = vyšší příjmy. Stejně tak neplatí absolutně, že čistý a upravený městský člověk kancelářského typu je výlučným spotřebitelem toho, co na venkově vypěstují špinaví a upatlaní zemědělci. Ale venkov město tak nějak přirozeně živí, a proto je normální, že se farmář bude orientovat na svoje nejbližší město jako na zdroj odbytu. Je potřeba, aby svou cílovku znal a uměl se na ni napojit. Ale stejně tak je třeba, aby i spotřebitel znal původ toho, co jí. A aby věděl, co může udělat proto, aby si sám pod sebou nepodříznul větev.

Nepodříznul větev? No jasně. Protože infrastruktura města umožňuje určitou variabilitu. Zdrojů vody je tu obyčejně víc, zdrojů potravin taky. V rámci konkurenčího prostředí se o vás budou přetahovat firmy, aby vám nabídly to nejlepší z celýho světa. Kdo chce, může digitálně nomádit a pojede si tam, kde mu bude nejlíp. Zemědělec tohle nemůže. Je na jednom místě; péče o půdu je dlouhodobá věc. Je zpravidla závislý na jednom zdroji vody. Když chce něco prodat, musí to o půl roku dřív zasadit. Když se chce uživit celoročně, musí v létě vydělat tolik, aby přežil zimu. Mám kamaráda, který začal hospodařit v Praze. Městská část mu 1. září pronajala pole s tím, že by 30. září chtěla na městskou akci dodat pár metráků brambor. Prvně si myslel, že je to vtip. Nebyl.

Nezávidím vám tu městskou karanténu. Podvědomě mě něco táhne k soběstačnosti, závislost na okolí mi vadí, fascinuje mě síla individuality a myslícího člověka v tom romantickým slova smyslu. Dokážu to. Vy to v těch městech budete mít těžší. Ne, že byste neměli co jíst. Ale budete se nudit. Vaše klikací joby jsou fajn, vydělávaj spoustu peněz, ale.

Vstávám brzy, buděj mě děti. Nechoděj do školy, škola je zavřená. I tak vstávaj brzy. Ptáci řvou. Píp, píp. Tak nějak řvou. Vyhlídnu z okna a vidím ve světě jaro. Jehnědy a kvetoucí myrobalány. Meruňky. I ty naše. Příští tejden zmrznou. To se stane. Zas bude něco jinýho. Ráno je klidný, tichý. Nasnídám se a jedu do práce. Dneska budu zcezovat likér z bylin, exportovat sud z výrobny do skladu, čistit kolonu a připravovat ji na pálení ginu. Venku je krásně, ptáci řvou. Na silnicích skoro nikdo.

Úmrtnost na konkrétní chorobu se označuje jako smrtnost. Smrtnost na koronavirus celosvětově je 3,4%. To znamená, že na nemoc zemře 3,4% nakažených. Sezónní chřipka mívá úmrtnost kolem 1%. V Číně zemřelo na koronavirus celkem 3200 lidí. Na následky autonehody tamtéž to loni bylo 218.000. Skoro stokrát tolik. Znečištění ovzduší zabije v Číně asi 4000 lidí denně. V USA zemře následkem obezity 300.000 lidí ročně. Na kardiovaskulární choroby tam zemře 1 ze 4 lidí, to je asi 650.000 lidí za rok.

Ulice jsou vylidněný. Ostrej kontrast k dychtivýmu jaru. Rozoraný meze, březová míza a setí mrkve. Vařím si kafe. Mám rád turka a nikdy jsem nepřišel na chuť těm řídkejm a kyselejm břečkám, co servírujou v moderních hospodách. Víš, turek není dobrej na játra. A taky tohle dělá a tamto se slinivkou a vůbec, jsi prostě debil. Řekl mi jeden kluk v kostkovaný košili z Karlína. Vypadal jako dřevorubec, ale sekyru bych mu do ruky fakt nesvěřil. Píp, píp. Ptáci řvou.

V první světový válce umřelo 20 miliónů lidí. V druhý světový 75 miliónů. Maův Velký skok si v Číně vyžádal 18-45 miliónů životů. Sto let komunismu znamenalo 100 miliónů obětí. Všechno zbytečná smrt. Zbytečná.

Počkej, to přece nemůžeš srovnávat. Když je někdo blbej, tak je to jeho mínus. Ale tohle je nakažlivý. Ale co děti? Když jsou debilové jejich rodiče a budou je cpát brambůrkama, jak k tomu ty děcka přijdou? A když tě nějakej kretén v bavoráku sejme ve vesnici, protože tam nutně musí jet kilo? No jasně, je to z kopce. Žiju v Karviný, v Chomutově nebo já nevím kde a mám to tady rád. Taky si za to můžu sám, že umřu o deset let dřív? Těžko říct. Asi jo. Kdysi jsem v nějakým Cílkovi četl větu, že kdybychom věnovali tolik pozornosti bezpečnosti na silnicích, jako jí věnujeme kouření, budeme jezdit obrněnýma transportérama po 100 metrů široký dálnici rychlostí 20km/h. A co když začneme věnovat pozornost všem těm turkům? Chlastu? Únavě za volantem? Cukru a pečivu? Rakovině tlustýho střeva? Stresu?

25.000 lidí denně zemře na následky podvýživy. Každoročně na nedostatek jídla umírá 3,1 miliónu dětí. 8 miliónů lidí ročně zemře na následky kouření tabáku. 3 milióny lidí ročně zemře na následky nezodpovědného pití alkoholu. 2,9 miliónu lidí ročně zemře na cukrovku. Zavřel kvůli tomu někdo školy? Obklíčili kvůli tomu vojáci nějaký města? Změnil kvůli tomu někdo systém výuky? Prodává se teď cukr jen po schválení ošetřujícího lékaře? Je cola dostupná od 18 let?

Pro stát jsi jenom číslo. Stát zajímá, kolik platíš na daních a kolik odvádíš na sociálním a zdravotním. Jak dlouho tě musí léčit a jak dlouho tu budeš strašit, protože ti běží důchod, že jo. Kolik lidí na světě nakonec umře na koronavirus? Desítky tisíc? Stovky tisíc? Možná. Možná budu mezi nima i já. Možná někdo z naší rodiny. Je to smutný. Ale z hlediska statistiky to nehraje absolutně žádnou roli. Bolet to bude bližní. Stát ne. Co bolí stát? Stát bolí, že se nemaká. Neplatěj se daně, protože se nevydělává. Naopak, doplácí se na všechny, protože všichni dřepěj doma. Paradoxně jim to nařizuje sám stát. Ale proč? Protože stát reprezentujou politici. A politici chtěj, aby je zase někdo zvolil. Nikdo si netroufne říct: k čertu s pár týpkama, někdo to prostě musí odnést.

Asi 6000 lidí ročně zemře na zásah bleskem. V Americe zemře 6000 lidí ročně jen protože textuje během řízení. V Africe zabije 2900 lidí ročně hroch. Každoročně zabije 750.000 lidí komár, 100.000 lidí had a 30.000 lidí pes. Je to hrozný. Ale hroutí se kvůli tomu zdravotnictví? Ne. To se hroutí kvůli dementům, který stojej ve frontě před Motolem na test, i když jim nic neni. Navíc tam pravděpodobně něco chytnou.

Nemám rád apokalyptický vize. Zároveň nejsem cynik. Roušky jsou fajn a vlastně i celkem sexy. Neberu je jako omezení. Na našem životě se jinak vlastně nic nezměnilo. V hospodě jsem dlouho nebyl, kino mám v piči. Opera mě ba, ale když teď na webu všechny představení z MET nebo od berlínskejch filharmoniků, je mi fajn i doma u kompu. Do lesa se smí, na pole, do sadu a do vinohradu zatím taky. Jen je mi líto těch, kdo se třeba těšili na rande. Chápeš to, je ti třináct, chceš se poprvé líbat s holkou a najednou máte oba hadr na ksichtě a můžete si maximálně posílat hanbatý fotky.

Večer sedím u ohně, peču si karcinogenního buřta a zakusuju k němu složitý uhlovodany. Zajímalo by mě, na co umřu. Hlady? To asi ne. Jídla si umím vypěstovat dost. Jako lihovarník na játra? Zemřel přirozenou smrtí, bude se psát na tom parte. Na cukrovku? Na Alzheimera? Na přechodu? Třeba mě zabije nějakej nasranej týpek potom, co si tohle přečte. Ptáci mi k tomu řvou. Píp, píp.

Denně jezdím na Tursko. Poslední vesnice před Turskem jsou Velký Přílepy. Loni v létě tam rozkopali křižovatku. Stavba zhruba deset na deset metrů, nějakej ten pruh uzavřeli, ale furt se dalo jezdit. Ovšem ty kolony. Co tam tak dlouho dělaj? Říkal si každej, kdo tamtudy jezdil. Těžko říct. Občas tam někdo byl, občas ne, rozkopáno ale bylo furt. Tejden. Dva tejdny. Měsíc. Dva měsíce. Tři měsíce. Půl roku. Večer jsem se pro pobavení díval na video, ja v Holandsku vyměnili během noci celej dálniční most o osmi pruzích. Během noci.

Po půl roce křižovatku otevřeli. Dřív tam nebyly semafory, teď tam jsou. Fajn, aspoň můžou lidi přejít. Ale kolony jsou dál. Stokrát větší než před stavbou. Ráno směrem na Prahu, odpoledne ven z města. Koukám se pro pobavení na videa o tom, jak Elon Musk vysvětluje přistávací systém Falconu Heavy. Najde si to plošinu, zaměří ji, obrátí se, zapne brzdící motory, přistane. Pohodička. Máme kamery, který uměj rozpoznat obličej a srovnat ho s databází miliónů dalších obličejů. Máme nanoboty a stroječky, co putujou cévama a hledaj výduť. Když si lehneš na trávu s časákem, záběr z družice je schopen rozlišit, co si čteš za článek a srovná ho s miliónem dalších článků. Ale neumíme postavit křižovatku tak, aby ráno byla zelená dýl jedním směrem a večer tím druhým.

V čem je problém? Představte si, že chcete doma sušit šunky. Chcete to dělat dobře, pocitvě a legálně. Vyzbrojeni optimismem zajdete na potravinářskou inspekci s prosbou o konzultaci. Dobrý den, já jsem Ondra a chci dělat tohle a tohle. Odkážete mě na nějaký příklad dobré praxe, abych splnil všechno to, co splnit mám? Ne. Takhle to tady nefunguje. Přečtěte si zákon, postavte to. My vás pak přijdeme zkontrolovat a pokud se nám něco nebude líbit, dáme vám pokutu.

Takhle nějak funguje náš stát. Dobře je to vidět tam, kde komplikovanost zdánlivě jednoduchých procedur člověku až bere dech. Třeba taková banalita jako kolky. Takzvané kontrolní pásky, kterými se značí líh. Značit líh může pouze takzvaná osoba povinná značit líh, přičemž stát se touto osobou je velká procedura. Na jejím začátku musíte přinést třeba potvrzení o bezdlužnosti. Ne, nestačí čestný prohlášení, že nikomu nic nedlužíte. Je třeba obeslat všechny zdravotní pojišťovny, který u nás fungujou, a vyžádat si od nich potvrzení, že nic nedlužíte. Bez ohledu na to, jestli jste u nich někdy byli nebo nebyli registrovaní. Pak musíte obeslat finanční úřad a správu sociálního zabezpečení (pominu absurditu, že v případě finančáku dostáváte potvrzení od instituce, která ho po vás vyžaduje, protože Celní správa patří pod MInisterstvo financí). Tohle všechno musíte udělat za jednoho jednatele, za druhýho jednatele a pak ještě za s.r.o. jako takové. Zatímco u jedný pojišťovny maj na všechno jednoduchý webový formulář a potvrzení vám vyřídí do pár minut, jiný ústavy musí mít žádost datovkou, u dalších pak požadují dopis s písemnou suplikou. Výsledkem je, že u VZP dostanete potřebný lejstro hned, u Revírní bratrské pokladny na něj čekáte zákonem povolený měsíc. Vtip je v tom, že bezdlužnost nesmí být starší třiceti dnů, takže první potvrzení vám propadne ještě dřív, než to poslední někdo vyřídí. A když i tohle zvládnete, máte splněnou první kolonku ze čtyřstránkovýho formuláře.

Následuje vybavení podniku kamerovým systémem a serverem pro záznam a přenos dat. Čtyři kamery s plným HD rozlišením, dálkově ovladatelným natáčením a 24x zoomem, to je poměrně slušný datový tok, který místní provider nezvládá, takže připočtěte optickou přípojku nebo aspoň satelit. Nesmíme zapomenout na kauce, takzvané zajištění daně na konkrétní daňový sklad a další kauci na samotný značení lihu. Vše splníte a dostáváte se konečně k výsledku: můžete si od státu koupit kolky. Kolek musíte nalepit přes víčko tak, aby se otevřením spotřebitelského balení zaručeně znehodnotil. Kolek samozřejmě není samolepka, aby to nebylo moc jednoduchý. Musíte si najít lepidlo, který bezpečně zvládá kombinaci papír na sklo, dřevo a plast a matlat je štětečkem. Doporučení na něco spolehlivýho? Ne, Celní správa nedoporučuje. Ale dá vám pokutu, pokud to netrefíte. Teď všechno zaznamenejte to tří nepropojených webových formulářů (do každého se přihlašuje jinak a jinde) a přepište to třikrát na různý papíry, který musíte archivovat.

Fascinuje mě na tom jedna věc. Ta obrovská propast mezi naprostou nekompetentností státní správy na straně jedné, a obrovskou odvahou, houževnatostí, vynalézavostí a učenlivostí soukromýho sektoru. Hluboce smekám před kýmkoliv, kdo u nás dneska podniká. To, co předváděj úředníci, je čírý zoufalství. Je vlastně úplně jedno, jestli je jejich snahou vybírat spravedlivě daně nebo tyranizovat všechny okolo. Pokud to děláte takhle debilně, vyjde to nastejno.

Každým krokem jako by stát dával ruce pryč od jakýkoliv zodpovědnosti. Dychtivě ji přenáší na podnikatele, ale vzápětí škodolibě trestá jakýkoliv pochybení, byť si za něj svým fungováním paradoxně může sám. Nedospěle. Jako by odmítal jakoukoliv zodpovědnost. Stát? Možná se pletu. Možná je to jenom tím, jak funguje systém postavený na úřednictvu, který se snaží, aby poddaní dodržovali zákony. Zákony tak nesmyslný, že je nemohl napsat nikdo, kdo by si jen na chvíli zkusil je dodržovat. Tak komplikovaný, že jim ani úředníci sami nerozuměj, navíc neustále doplňovaný novelama a odkazující na mraky vyhlášek a nařízení. Že v takovým chaosu odmítaj přijmout zodpovědost za vlastní rozhodnutí, vlastně ani není divu.

17. března v MeetFactory v Praze CIDERSHOW NEPROBĚHNE

Kvůli nařízení vlády musím akci odložit. Nový termín budeme hledat s MeetFactory hned po ukončení preventivních opatření. Vstupenky zůstávají platné, ale pokud je chcete vrátit, obraťte se přímo na prodej@goout.cz

Díky!

Mám to potěšení vás pozvat na jubilejní desátý ročník přehlídky českých i zahraničních ciderů. Je to masakr, že už to dělám deset let. Hodně se toho za tu dobu změnilo. Prageři to prodali Kofole. Vznikly další profi party. Založili jsme Unii. O všem budeme mluvit. Přijďte! Bude to mejdan jako vždycky!

KDY? 17. března v pražské MeetFactory

ČASY: od 17 hodin přednášky a workshopy, od 20 hodin ochutnávka

VSTUPENKY: na GoOut.cz

PROGRAM: na webu CIDERSHOW

REGISTRACE PRO VYSTAVOVATELE: UŽ JE PLNO

Seznam vystavovatelů

Profesionálové

• Tátův sad
• UTOPIA
• Cidre Kliment
• Cider Bohemia
• BACHA! cidre
• Cider Stebou
• Cidre 99
• Chříčský cider
• Magnetic Apple
• Divoké jablko
• Johannes Cyder
• Cidérka
• A.K.Cider
• Carboycidre
• Náčelník cider
• Kolowrat cider
• Joker cider

Amatéři 

• Tomáš Ritzka – První prajzské 
• Zdeněk Čech – Cider de papa
• Václav Ceeh – CEEH cider
• David Petr – Dvaid cider
• Petr Vacek – Expat cider
• Michal Odehnal – Sadrowitch
• Tomáš Málek – Malvína & Malvína
• Tomáš Říha – Zdrcený jablko / Epik
• Michal Schlindenbuch – Ciderbuch
• Braňo Chrenka – Kopaničiarský cider (SK)
• Matica ovocná (SK)
• Kuba Svěrek – Foot Made Cider
• Martin Velfl – AUT-SAJDR
• Lukáš Joudal – Jouda cidre
• Michal Lacina – Highland Experimental
• Petr Rydval – Pidovo cider
• Petra a  Milan Hrickovi – Zlaté jablko cider
• Lukáš Marek – Chasník
• Dan Samek – cider a perry 2018
• Vojtěch Čížek – 2018 VAR3 / 2018 VAR4
• Michal Dobrovolný: On the road
• Jakub Kynčl: Českorájský cider
• Matěj Houdek: Lán cider pet-nat 2017
• Tom Hégr: Furiosa 2018
• Studenti zahradnické fakulty MENDELU – STUDENT CIDER
• Oceterie: Jablečný orleánský ocet

Kdysi jsem se smál Vaškovi Smolíkovi, že je dokonalým profesním mandalistou. Vrhne se nadšeně na studium koloidní fotografie, úspěšně ovládne obor, udělá si pro radost pár fotek, načež všechno vybavení někomu dá a jde dál. Třeba na včely. Prozkouší několik cizích metod, vyvine si metodu vlastní včetně vlastního úlu, zfanatizuje davy nadšenců, který za ním jezděj z celý republiky na školení. Pak ho najednou začne něco zvrbět, celý to zabalí a jde jinam. Ke keramice. K octům. K saké nebo k misu. To je fuk. Takhle se mi nedávno někdo smál, když jsem mu říkal, že končím s vínem. Smolíkuješ, chlapče, Smolíkuješ. Ale ne. Nejsem zdaleka takhle univerzální.

Když jsme se stěhovali na venkov, říkal jsem si, že najít tady půdu pro vinařství nebude těžký. Těch strání, co jsou zarostlý trnkama a hlohem, těch tu je! Byl to omyl. Jsme příliš blízko Prahy a příliš atraktivním směrem. Vlak k nám jezdí jak z Těšína – co čtvrthodinu. Pokud tu někdo má kus země, zbavuje se ho za tak nehoráznou částku, že bych se i při těch svejch napálenejch cenách dostal na nulu někdy kolem roku 2078. To mi bude… počkej… sto.

Sedím s Evkou Laurinovou na Sudkově dole u polívky a ona mi vypráví, jak si zajeli k Otovi Ševčíkovi pro frankovku. “Víš, jak jsi Ivošovi volal, že Ota má nějaký hrozny na prodej? Tak my jsme si tam zajeli a koupili asi čtyři metráky. Jenom jsme to pošlapali a pak zmáčkli a dali do sudu. Nic víc. No a v létě tu byl Phil z New Yorku, co dováží vína z Evropy a úplně se do toho zamiloval. A hned, že chce paletu, kdy to bude v láhvi. A já na to koukala a bylo mi hrozně divně, tak nějak nezaslouženě, víš. Že jsme za to prostě fakt nemohli, protože jsme vůbec nic neudělali.”

Jasně. Mohl bych dělat z kupovanejch hroznů. Ono je fajn, že lidi chtěj Ničibocu. A zcela upřímně, ta šestnáctka je možná nejlepší víno, co jsem kdy udělal, a asi co kdy udělám. Ale představ si to, že sedíš celej rok na prdeli a v září vstaneš a vyrazíš do Bílovic. Víš hovno, kdy hrozily kroupy, kdy se meziřadí rozplizlo v bahně, že se nedalo projít ani v gumákách. Víš hovno, kdy se jarní mrazíky válely po nivách a sežehly ti spodní parcelu, kde se drží mlha. Víš hovno. Za krásnýho dne uprostřed babího léta naložíš tři hoboky plný hroznů, pošlapeš to a mastíš na Prahu. Víš hovno.

Doma to necháš válet dva tejdny, pak to hodíš do lisu a co vyteče, dáš do sudu. Sud zavřeš a jednou za měsíc se stavíš ve sklepě to dolejt. Po dvou letech tam strčíš hadičku a stočíš to do lahví. Nic víc. Žádná filtrace, žádný čiření, žádná síra, žádný další operace. Doslova a do písmene nic. Já vím, že je to asi moje nejlepší víno. Ale fena, důležitý přece je, jakej pocit z toho mám já. Ne někdo další. A já mám pocit, že to není moje víno. Nevidím v tom tu zaslouženost.

Kdybych si měl vybrat, klidně budu dělat horší víno, který ale bude moje. Protože nejsem fanatik do vína. Mám ho moc rád, ale baví mě hlavně příroda. Baví mě krajina. Baví mě vyrábět něco z jejích darů. Baví mě věci pěstovat a zpracovávat, vymejšlet recepty. A tak máme LANDCRAFT. Lásku na celej život. Protože co je to život? To se narodíš a pak umřeš. A mezi tím se nějak bavíš. Takže to chci. Nějak se bavit.

Přes cestu od našich dveří roste jablůňka. Na cizím pozemku. Dneska už je skoro tři metry vysoká; jistojistě semenáč, starej možná deset let. Ještě loni vypadal na osmdesát. To ho když pánové, kteří dostali pokyn neobývanou zahradu posekat, ořezali motorovkou. Pěkně do kostky, hrana půl metru. Jeho reakce se dala čekat. Z kmenu vyrazilo několik desítek vlků, větve se navzájem propletly a vylezl z toho neskutečnej paskvil. Vzpomněl jsem si na jednu přednášku Alana Watsona o tom, že Skotsko je dneska krajina, kterou máme spojenou s bezlesými kopci a otevřenými průhledy skrze hory. Ale to všechno je jenom klam. Skotsko kdysi byl jeden obří les, jenom obrovský počty zvířecích sekaček dokázaly vytrvale spásat semenáče tak, že jejich zákrsky se nikdy nedožily dospělosti.

Stromy mají dva věky. Fyziologický a mentální. Stejně jako my lidi. Fyziologický věk stromu je počet zim, který viděl od semínka. Mentální věk souvisí s tím, jestli jeho fyziologický věk odpovídá normálnímu vzhledu a vývoji. Jabloň se dožije klidně sta let, pokud jí dáte potřebnou péči nebo ochranu. Stejně jako my lidi. Anebo může ve čtyřiceti vypadat na devadesát, to když ji budete ubližovat a trápit. Stejně jako my lidi. Pokud budete stromy pizdit, nikdy nerozvinou svůj potenciál. Ty ve Skotsku budou i ve dvaceti letech vypadat jako dvouletý. Což o to, takhle se uměle tvoří bonsaje a leckomu se to i líbí. Ale pokud strom nikdy nenecháte dospět, nedosáhne produktivního věku a nezačne tvořit semena a dělat to, čemu se říká přirozená obnova.

Projeďte se někdy po okreskách ve středních Čechách. Kdysi klasický aleje a stromořadí řídnou a umíraj. Pahýly stromů jsou vidět co pár metrů; většinou jde o jabloně, ale nechybí mezi nima ani hrušně, javory, lípy, švestky. Mentální věk stromů dosáhl svý konečný fáze. Tyhle stromy prostě neměly ty nejlepší podmínky k životu, takže jim nevyšly naplno léta. Kombinace solení v zimě, oděru borky od sekaček v létě, zababčenosti a necitlivosti při řezu je pro strom totéž jako fast food, heroin a telka pro nás lidi. Chvíli se to vydržet dá, ale vaše imunita padá jako káně při lovu a nakonec vás do rakve složí nějaká pitomina. Přitom vám není ani padesát.

Podobně vypadá dnešní les. Koruny dubů a buků přerušuje háj borovic, kde dominuje hnědavá rez. Kůrovec je jenom jedna strana mince, sucho ta druhá. Ale klíčem k pochopení, proč to strom nakonec zabalí, je jeho imunita. Proč? Protože když má strom dost vláhy, tvoří hodně mízy. Přirozenou reakcí stromu je kůrovce zasmolit. Pokud vláhu nemá, nezasmolí nic. Kůrovec má volný pole. Náš způsob hospodaření v lesích bohužel se zvyšováním imunity nejde moc dohromady. Imunita lesa jako celku totiž úzce souvisí s mírou zachování informací o nepředvídatelných jevech, jako jsou útoky brouků, povodně nebo katastrofální sucha. Tyhle informace ukládají (a umějí zbytku lesa předávat) samy stromy – jenže musíme tam mít ty, který podobnou událost zažily. Ale nemáme.

Přirozená obnova lesa je při dnešních trendech něco z říše fantazie. Lidi jako Suzanne Simard nebo Peter Wohlleben se to snaží změnit poukazováním na výsledky moderního výzkumu vědců o komunikaci stromů mezi sebou, ale jejich vidina, že by se do lesů vrátily koně, bude řešitelná jen těžko. Aleje a stromořadí jsou ale plánem člověka, takže právě ten by se měl zamyslet nad tím, jak dál. Jednou z cest je využití semenáčů. Ty vytvářejí mnohem funkčnější kořenový systém než roubované a přesazované sazenice. Strom, který vyroste na svém místě, dostává do vínku imunitu jako dítě, který vylezlo originální porodní cestou. Tohle by mohly mít v programu třeba cidrérky nebo pálenice, který nevědí, co s jablečnou drtí. Druhou cestou by mohl být důraz na stromy, který evidentně nemaj s drsným zacházením problém, bohatě obrážej a zvládaj jak sucho, tak sůl ve škarpě. Třetí cesta je trochu kacířská a týká se invazivních druhů. Myslím si o nich svoje.

Když slezl sníh, nedalo mi to a tu jablůňku jsem ořezal. Trvalo to snad čtyři hodiny, ale úplně jsem pak cítil její vděk. Najednou vytáhla, rozkošatěla se a zkrásněla. Zkroucený větve se narovnaly, slabý zesílily, kmínek přestal obestírat mech. Denně se na ní koukám, když vylezu ze dveří. Denně si vzpomenu na to, jak tenkrát vypadala. Cítím se bez nadsázky jako patron kdysi zuboženýho dítěte, kterýmu chvilka práce dopřála život. Říkám si, že takovej silničář bude těžko zároveň dendrolog, že čnící větve budou pro většinu lidí spíš bordel, že málokterýmu škarpovýmu pracovníkovi plně dochází dosah jeho vlastních činů. Ale od toho jsme tu možná vy a my. Patronové zuboženejch stromů, chřadnoucích alejí a umírajících stromořadí.

Včelařství je jeden z nejvýnosnějších oborů v zemědělství. Návratnost investic je jeden rok, což má z plodin snad jedině česnek. Včela toho moc nepotřebuje. Dřevěnou škatuli, která se jmenuje úl. V tom nějaký rámky, nahoru střechu. Místo rozpěráku ti stačí starej šroubovák, dýmák a klobouk. Když si ty úly umíš stlouct z nějakejch prkýnek sám, máš náklady v řádech stokorun. Jeden úl ti v dobrým roce dá třicet kilo medu. Když to umíš, i padesát. Průměrná cena medu je 150 Kč/kg, při třiceti kilech medu to dělá 4500 Kč. Takže i když si koupíte všechno nový, ještě vám dost peněz zbude. Na včelaření nepotřebujete vlastní pozemek. Včelaře má každej rád a když nemáte vlastní pozemky a chcete si někam včely dát, ochotně se s vámi baví státní organizace i soukromníci.

Malinkej háček je v tom, že naučit se včelařit tak, abyste z toho měli něco víc než jen potěšení a pár zdravejch žihadel, je otázka minimálně několika let. A nemáte vyhráno, ani když se to naučíte, protože jste závislí na počasí a stejně jako u vína platí, že žádnej rok není dvakrát. Včelař prakticky neustále sleduje počasí a snaží se z něj dovodit, jestli bude snůška, jestli bude moct rozšiřovat, jestli se to nebude rojit, jestli už víčkujou, jestli matka ploduje, jestli není moc nebo málo vody, jestli déšť nespláchne mšice, jestli akát bude medovat, jestli se objeví zdobnatka na lípě, jestli je dostatek pěknejch dnů na oplodnění matek, jestli se v únoru neoteplilo moc, aby včelstvo uhřálo plod, kdyby se pak zase ochladilo… Teď k tomu přidejte průmyslový zemědělství a jeho pesticidy, hromadný úhyny, mor, kleštíka, medvědy, zloděje, žháře, nasraný sousedy nebo zvědavý děcka s kamenama a klacíkama a člověku zvenčí musí připadat, že včelař neustále s něčím bojuje a možná by bylo načase včelu zapsat do Červený knihy.

Počet včelstev u nás systematicky sledujeme od roku 1920 a kromě válečných let víme poměrně přesně, kolik včelstev se na našem území vyskutuje. Určitým problémem může být nerovnoměrná distribuce – kde je víc lidí, je i víc včelstev, protože včelař z Prahy nebude jezdit na Tachovsko jenom protože je tam je nepřevčelená krajina – ale čísla jsou neúprosný. Krátce po první světové válce u nás byla asi 4 včelstva na čtvereční kilometr. Čísla stoupaj až do revoluce, takže na počátku devadeátek máme skoro deset včelstev na kilometr, pak křivka zase malinko klesne a drží se kolem sedmi. Za pokles po revoluci může asi částečně varoóza, částečně odliv lidí do podnikání a s tím související nedostatek času na koníčky. Momentální vlna návratu k přírodě zas trochu tu sedmičku přeskočila; včelaření je móda a pouští se do něj spousta mladších ročníků, což je super.

V roce 2018 jsme tak na území republiky měli přes 770.000 včelstev na asi 62.000 včelařů. Včelaří každý stošedesátý člověk včetně mimin. Ministerstvo zemědělství stanovilo optimální počet včelstev u nás na 700.000, takže jsme lehce přes. Jsme včelařskou světovou velmocí, byť u nás fungují spíš drobní včelaři s pár úly, což je ve světě velice neobvyklé, ale pro všechny asi lepší než obří industriální farmy. Jak je to v okolních zemích? Víceméně jsme na špičce. Anglie má na kilometr asi jeden a půl včelstva, Německo je na tom podobně, Francie o něco líp, ale stejně nedosahuje ani třetiny našeho zavčelení. Pár zemí je samozřejmě před náma – třeba Řecko nebo Maďarsko. Jinak jsme ale jednou z nejzavčelenějších zemí Evropy. Celé tohle téma krásně zpracoval Kuba Dolínek na vcelky.cz, mrkněte!

Z čísel celkem jasně plyne, že o žádném vymírání včel u nás nemůže být ani řeč. Ano, chov je náročnější než dřív. Ale i tak se to pořád s přehledem vyplatí. Přesně tak. Vyplatí. A to je to klíčový slovo. Ať si romantická duše blouzní, jak chce, včely chováme především pro peníze. Buď přímo pro zisk z prodaného medu, nebo, pokud neprodáváme, abychom ušetřili za med pro rodinu. Včela je hospodářské zvíře. Včela kraňská, která se po většinou u nás chová, tu navíc ani není doma. Je to zavlečený druh, který vytlačil původní včelu tmavou. Kraňka má tu výhodu, že je mírná, tolik se nerojí, sedí na plástech a nerozbíhá se. Navíc je dál šlechtěná na mírnost a výnos, čímž ztrácí řadu dalších vlastností, které jí pomáhají přežít bez člověka.

Kde je teda problém? Právě v těch penězích. Kauzalita med = prachy je tak očividná, že si budeme rádi lhát do kapsy, že je včely třeba chránit. Je to nesmysl. Dokud bude včelaření vydělávat, žádnou ochranu nepotřebuje. Problém je jinde, totiž tam, kde ta kauzalita není takhle přímá. Kolik toho víme o pískorypce, zednici, dlouhososce, vlnařce, hedvábnici, dřevobytce, maskonosce, o drvodělkách, ruděnkách nebo ploskočelkách? Kolik toho víme o ohrožených motýlech, můrách a dalších druzích hmyzu, které jsou u nás na vymření? Nic. Že jsme kolik měsíců neviděli motýla dojde pár možná romantikům, co rádi lehaj na lukách. Že se nám prakticky ztratil okáč sklaní nebo lišaj pupalkový, ví jenom pár potřeštěnců v kostkovaný košili s mastnou hlavou a lenonkama. Říká se jim ochranáři.

Zapomeňte na včely. Všímejte si krajiny jako celku. Toho, jak mizí biotopy, remízky, škarpy. Jak všichni sekaj na tři milimetry a kolem plotu si vysázej tůje. Všímejte si tý pouště ze zámkový dlažby, asfaltu a skladovacích hal. Vypiglovanejch zahrad, kde hromada klestí v koutě je sprostý slovo, kde pavouk budí jenom hrůzu a pištění. Lidí, který v louce s trávou po kolena viděj jenom zdroj klíšťat a mravenců. Mizejících mokřadů, bahnišť, stepí, prosvětlených lesů a všeho toho, co není primárně orientovaný na výnos. Zapomeňte na včely. Pokud včely přežijou svaz a dotace přežijou všechno. Včelám pomáhá člověk, protože z nich má užitek. Krmí je, léčí je, rozšiřuje jim úl, v zimě je utepluje, vyhání od úlů žluny, brání je proti mravencům. Roli ostatního hmyzu naproti tomu neumíme úplně docenit; jen víme, že je obrovská. Chápeme jeho místo v potravním řetězci, víme o jeho opylovacích a dalších schopnostech. Jenže ze střevlíka nebo páchníka toho moc nekápne, takže jsou nám narozdíl od včel šumák. A to je velká chyba.