Ondra Kopička: zahradník, palírník, vinař a včelař v nejlepších Letech

Zvuk sekačky je jeden z nejdebilnějších zvuků vůbec. Sekání se proto vždycky snažím odkládat na tu nejzazší dobu, a když pak přijdu do zahrady a vidím, co se tam děje, je mi to většinou líto posekat, takže to bují dál. Jenže projděte se po neposekaný a po posekaný zahradě! Ten rozdíl je neuvěřitelnej. Zatímco na golfovým trávníku není vůbec nic, na vzrostlý louce najdete na metru několik desítek živočichů. Tam, kde neposekáte, bude bujet život, vedle bude poušť.

Hlavní smysl jakýkoliv práce v přírodě vidím v tom, že se lidi začnou zajímat o svoje okolí a začnou ho úplně jinak vnímat. Dobře je to vidět už třeba na tak obyčejný činnosti, jako je sekání zahrady. Druhová pestrost roste s tím, jak dlouho má porost šanci růst. Louky se běžně sekaly dvakrát do roka, aby bylo dost sena pro zvířata. Pokud nepotřebujete seno a budete sekat jednou ročně, dáte možnost vyrůst i jiným druhům než travinám. Teď v červenci bude mít vaše louka asi metr a půl. Najednou se objeví pelyňky, divizny, lopuchy, bělotrny. Sukcese je mocná, takže mezi nima se začnou prodírat na světlo první stromky. Doubky můžou mít v srpnu kmínek jako prst a bezinky už se větvěj a kvetou.

Jakej to má smysl? Žně dneska začínaj na jihu Moravy a v Polabí koncem června. Oproti historii je to posun asi o tři týdny dopředu. Na jednu stranu máte dřív klid, na druhou si ale zaděláváte na problém, protože čím dýl pole zůstává odkrytý, tím je náchylnější k erozi (vítr i déšť). Dalším problémem, a to začínáme dneska pociťovat nejintenzivnějc, je odpar vody. Metr a půl vysokej porost má velkou hodnotu. I během dlouhotrvající vlny veder ho můžete rozhrnout a najdete v něm vláhu. Vláha znamená život. Kvetoucí bodláky a lopuchy přivedou včely a čmeláky, máte med. Hmyz láká ptáky. A tak dál.

Na odpar vody se spotřebuje naprostá většina sluneční energie dopadající na zem. Zatímco na fotosyntézu jde jen asi 1% sluneční energie, na odpaření pěti litrů se do vodní páry váže 3,4kW/m2, což je víc než polovina veškerýho dopadajícího záření. Průměrný roční úhrn výparu z písčitých půd je asi 189mm, u hlinitopísčitých půd 390mm a u rašeliny 323mm. Obdělané pole má o 15 až 22% menší výpar než pole neobdělané. Zastínění půdy snižuje výpar z půdy až o 20%. V pouštních a polopouštních oblastech, kde je situace obzvlášť tristní, je třeba začít stromem, protože tím teprve zastínění vzniká a jeho kořeny vážou vodu, čímž připravujou okolí pro další vlnu výsadby. Na uchycení stromů v poušti existuje výborná vychytávka, která se jmenuje Waterboxx. Ta umožňuje stromu zakořenit tím, že mu rok až dva dodává stálou vláhu kombinací zásobní vody, kondenzace a shromažďováním dešťovky.

Odpar z odkrytý půdy s sebou nese ještě další problém, a tím je zasolování. Odpařující se voda s sebou totiž do horních vrstev půdy přináší minerály. Ty zvyšují salinitu půdy až na takovou míru, že se v ní nakonec nedá pěstovat vůbec nic. Tenhle problém aktivně řeší země, který jsou ohrožený desertifikací – v čele hospodaření s vodou je Izrael, obrovský kroky za posledních pár let udělala Etiopie a hodně se toho děje i v zemích pásma Sahelu, kde vzniká Velká zelená zeď.

V principu jde o jedno – udržet v maximální možný míře vodu (hlavně dešťovou) v krajině a využít ji k zemědělství. Znamená to různými systémy zabránit erozi a rychlému odtékání nárazových dešťů (zídky, terasy, zádrže, přehrady). Díky zadržený vodě můžete pěstovat plodiny a vysazovat stromy. Tím vzniká biomasa, kterou obratem můžete použít k mulčování. Mulčování funguje jako další mocnej nástroj zadržení vody v krajině, protože zabraňuje odparu a navrací do půdy organickou hmotu, která výborně váže vodu. Zadržená voda má navíc dostatek času vsáknout se do půdy takže dochází k naplnění podzemních zásobáren a tím i studní. Když maj lidi vodu blízko, nemusej za ní chodit denně několik kilometrů a svůj čas můžou věnovat zemědělství, bude se jim líp dařit. Jejich děcka místo chození ke studni můžou chodit do školy.

Člověku je někdy až stydno, v jak bohatý krajině žije. A zároveň ho naplňuje nadšení z toho, na co všechno lidi přišli tam, kde je situace mnohem horší, takže je jasný, že ubránit se tomu dá. Chce to jen trochu přemýšlet. Řešením jsou jednak krycí plodiny nebo druhá sklizeň, ideálně taková, která do půdy i něco dodá. Spolehlivě to zvládá například hrách nebo fazolky – mají krátký vegetační cyklus a krásně vám dozrajou, i když je vysejete po česneku (půlka července), druhak zadržování vody v půdě pomocí celý řady technologií – od primitivních až po ty vysoce sofistikovaný. Řešením je bujnost porostu, kterej zadržuje vodu a stává se totální oázou života v okolní zemědělský poušti. Život láká další život a vzniká takzvaně udržitelný ekosystém.

Že nechcete mít celou zahradu zarostlou pelyňkem a bodláčím? Řiďte to. Jste přece páni tvorstva. Posekejte půlku, udělejte si cestičky, střídejte biopásy tak, abyste měli vždycky část zahrady zarostlou. Bujnost vám přece nevadí, protože máte mocnej mulčovač, a ten spolehlivě sebere do hladka i ty drobný křaky. Před podzimníma plískanicema to zmulčujete a protočíte políčka a biopásy tak, abyste příští rok měli zeleň pásy tam, kde jste letos měli posekáno. Tak bude do budoucna vypadat udržitelná krajina – dřív se tomu říkalo selský sad. Vysokokmeny s ovocem a ořechy, pod nima rozoraný meziřadí, v něm pásy obilí a luštěnin, střídající se s pásama divokýho porostu a keřema drobnýho ovoce (maliny, rybízy, rakytníky, ale i bezinky). Krása a užitek jdou totiž v zemědělství ruku v ruce. Hodně štěstí.

Měníme se. Chlapi kolem mě začínaj šedivět, holkám se dělaj vrásky, jsou z nich mámy a děcka běhaj kolem nás, šťastně objevující život. Měněj se i naše touhy a potřeby. Toužívali jsme pařit po klubech, flákat se po hospodách a žít ze dne na den. Dneska hledáme jiný věci. Maskujeme je za touhy po udržitelnosti a soběstačnosti, ale vlastně se chceme pořád nějak bavit.

Jářku, kde jsou časy, kdy muž kráčel lesem s klackem či kamenem, jelena vida, mrště tím neb oním, masa najedl se. V tichu plížil se lipnicí, nespatřen, neslyšen. Přál jsem si být takovým mužem. Přál jsem si vidět zvěř ve chvíli, kdy o mě nemá ani tušení. Na krátko se mi to dařilo, když v garigových stráních sbíral jsem dříny a trnky, když hledal jsem mezi pláňaty jablko sváru. To ticho, ten klid. Jenže zjevně muž mužnost hledá a když dělá málo rachotu, není mu to po chuti, snad že mrzský připadá si, genderového specifika hledaje, vyhraněností dýše, ubírá se vstříc k dunícímu stroji, který nejen zastane samu práci, ale i přidělá ji. Ruce od oleje budiž míti!

Traktor, to je věc. Plná racionální i iracionální hodnoty, nadlimitně krásná a smradlavá zároveň, byť ten smrad vám nakonec začne vonět, protože mozek je taková kurva a ty krásný chvíle v jeho sedle spojí vám i s nosem. Brala jsem si muzikanta, hloubavýho intelektuála, říká moje žena. Teď žiju s lihovarníkem a traktoristou. Jenže dokud ho nemáš, tak to nechápeš. K čemu ti bude doktorát z muzikologie, hm? K čemu, když si u rytí nemůžeš prozpěvovat operní árie, protože sotva funíš! Naproti tomu za zvuku dvoutaktu, to je jiná. Tam si můžeš střihnout i ty největší drsňárny z Janáčka nebo Hábovy opery Matka a nikdo tě zaručeně neuslyší.

Poslouchej, máš rotavátor, brány, hrůbkovač, pluh obracák. K tomu lištovku, bubnovku a samozřejmě valník. Vyrazíš z domova směrem do údolí řeky, přejedeš most a zahneš na lesní cestu, mastíš to do Dobřichovic, kde podjedeš trať a zastavíš se u koní. Tam nabereš plnej valník pěkně uleželýho hnoje (nesmíš si zapomenout vidle) a přes lávku to střihneš na cyklostezku, odkud je to na pole už jenom kousek. Slamák se ti vlní na hlavě a děcka koukaj s otevřenou pusou. Chtěj svézt, ale máma jim to nedovolí. Bodejť taky, celý by se zamazaly.

Neděle je najednou jako stvořená k tomu, abys vyměnil olej v převodovce, ze starýho trička vyrobil náhradní těsnění a sikovky držel v rukou od oleje neb šmíru, svítící oči, že se ti to pak povedlo dát zase celý dohromady. Jelena fakt nevida, protože se s lomozem řítíš na pole, nadšenej z novýho dílu, nastavovacího systému pro radlici, by krájela drn a zároveň dobře obracela. Leštíš pluh a myslíš na rovnou brázdu, seřízení hloubky a stranovýho vychýlení. V noci se ti zdá o karburátoru o tom, jak hadičku topení ze starý felcky použiješ jako sání přes olejovej filtr.

Měníme se. Nevím, jestli k horšímu nebo k lepšímu. Jsme jenom lidi a máme touhy a pudy, který náma smýkaj ze strany na stranu. Nám umazaný děti nevaděj. Sami začínáme šedivět a dělaj se nám vrásky, jsou z nás tátové s traktorama a svoje vášně maskujeme touhama po vlastních brázdách s erteplema a česnekem. Život je plnej možností a krás. A traktor je jenom jedna z nich.

Už jste se někdy na prvního máje líbali pod rozkvetlou třešní? Pokud jo, pravděpodobně jste byli na horách nebo někde ve Skandinávii, protože u nás kvetou třešně v půlce dubna. To pořekadlo snad možná kdysi platilo, ale posledních pár let je všechno jinak. Fenologie přestává dávat smysl. Respektive nepřestává, ale musíme znovu namáhavě hledat významy jednotlivých fenofází, protože ty klasické se nám úplně rozhodily. Právě tahle věda nám přitom kdysi pomáhala naplánovat v zemědělství celou řadu věcí. S měnícím se klimatem je ale její fungování poruchové, takže nám místo pomoci spíš překáží.

Vzpomínáte, jak jsme se učili, že Rudou armádu vítali lidi šeříkama? Vzpomenu si na to jaro co jaro. Co to muselo být za zimu? Kdy roztál sníh? V dubnu? Vždyť šeříky v Praze jsou druhý týden v květnu dávno po odkvětu. Čím bychom je vítali dneska nevím, ale za pár let už možná akátem, což je spolu s lípou pro včely poslední květová snůška. Lípa funguje jako plynulý přechod k medovici, protože medovice na ní je často víc než nektaru z květů.

Často mi píšou lidi, že by chtěli začít včelařit. Proč? Ptám se. Máme tu jabloně, vždycky to v nich hučelo, ale teď je tam posledních pár let ticho. Ne, včelama to není, říkám jim. Včel je víc než kdysi. Problém je v tom, že měnící se klima vede k prolínání fáze kvetení celé řady stromů. Jabloně, višně, javory a kaštany kvetou ve stejnou dobu. Tak to nikdy nebylo. Pro včely je pak zásadní, která rostlina dává nejhodnotnější nektar. A protože včela je takzvaně florokonstantní (narozdíl od samotářek nebo čmeláků), bude se věnovat sběru nektaru nebo pylu z jednoho zdroje s obzvláštní vytrvalostí.

Přesně tak – není nektar jako nektar. Příroda se většinou chová racionálně a její děti si vyberou zdroj potravy podle jeho hodnoty a dostupné energie. Ta v případě včel spočívá v koncentraci nektaru a tom, kolik ho strom nebo bylina umí vytvořit během 24 hodin. Stačí nalistovat knihu Oldřicha Haragsima: Včelařské byliny a dřeviny. Tam jsou ke každé nektarodárné bylině a dřevině v našem pásu údaje o tom, kolik dá denně nektaru a jakou má koncentraci. Cukernatost konkrétního nektaru se pohybuje od hodnot velice nízkých až zanedbatelných (trnky, dříny atd.), až po 3-4mg/24 hodin u akátu, jehož nektar má cukernatost kolem 50%. Takže až se příště budete zamýšlet nad tím, proč vám jabloň nehučí, koukněte se, co všechno okolo kvete a jestli to náhodou nehučí tam.

Má to ale ještě jeden háček a tím je voda. Pokud je sucho, nektarium, ktere pro rostlinu funguje jako pojistný ventil při přetlaku vnitřní mízy, najednou vysychá. Přetlak vnitřní mízy se nekoná. Pokud je sucho, strom medovat nebude. To je právě případ trnek nebo akátů na suchých jižních stráních. S vodou je to rok od roku horší. Zimy jsou prakticky bez sněhu a na jaře nijak zvlášť neprší. Podzemní zásoby se tenčí a pomalu není kde brát.

Co to znamená pro nás včelaře? Že se nám hodně zužuje doba, kdy včely mohou nosit dostatek nektaru a pylu. V praxi jde o to, že musíte vyzimovat dostatečně silná včelstva, aby byla na jaře schopná rychle zareagovat na změnu teploty a okamžitě zašít nosit. To je u přírodních včelařů trochu problém, protože silné včelstvo znamená víc roztoče. Pokud navíc bydlíte v oblasti jako je Karlštejnsko, kde díky dubohabřinám není medovice, máte naději na dva měsíce snůšky. Od půlky dubna do půlky června. A to je zatraceně málo. Bude letos med? Tipnul bych si, že u mě ne.

Skončilo to. U nás v nížině je po javorech a další etapa bude zas až za rok. Pro mě to bylo letos poprvé. Byl jsem javorovej panic. Nic se nevyrovná tomu, když javorovou mízu ochutnáte poprvé. Je to něco jako nápoj entů. Voda, ale přece ne voda. Mírně sladká, úžasně měkká a lahodná. Tiší hlad a dodává energii, skvěle funguje v období půstu. Prostě pecka.

Vzpomínám, jak jsem před pěti lety prosil Hynka Hrušku z farmy Pod Dračím kamenem, aby mi k tomu něco řekl. Nic se k tomu říct nedá, vysvětloval. Je to ta nejsnazší věc na světě. Pak jsem zas dva roky hledal někoho, kdo pojede do Kanady, aby mi přivezl kohouty. Kanadský a americky eshopy se s váma totiž nebudou vůbec bavit, pokud nemáte kreditku. A světe div se, většina z nás má debetku, byť tomu kreditka říkáme. Naštěstí si jeden podnikavej pán řekl, že je sem doveze. Rád mu dělám reklamu.

Takže znovu – nic na tom není. Stačí mít vrtačku a vrták do dřeva 0.8cm. Vyhlídnete si statnej javor a metr nad zemí navrtáte asi 3cm hlubokou díru s mírným sklonem dolů. Zasunete kohoutek, nasadíte na něj hadičku a tu nasměrujete do nádoby pod stromem. Koukáte se, jak to během prvních pár minut začne kapat (už vrták jste vytáhli mokrej). Pak jdete domů a stavíte se druhej den. To je celý. Mízu buď pijete surovou, nebo ji necháte zkvasit na osvěžující limonádu, nebo ji koncentrujete na sirup. Březová míza funguje podobně, jen má míň cukru. O tom, jak je pití mízy zdravý, si přečtěte tady. Ano, tečou i další stromy. Jasany, jilmy, habry… Na cukr vítězí javory klen a mléč, originál javor cukrový (jako v Kanadě) u nás volně neroste.

Doma máte den a noc na to, abyste vymysleli, co s tou mízou budete dělat. Jeden strom dá totiž za 24 hodin 1-3 litry mízy a pokud jste navrtali deset stromů, celkem se při jejím odnášení prohnete a rozhodně to nebude množství, který nalijete do normálního hrnce v kuchyni. Druhá věc je stejně zásadní. Pokud chcete vyrábět sirup, připravte se na dlouhou koncentraci. Protože míza javoru mléče má asi 2°ČNM a vy potřebujete hustou a přesladkou šťávu, musíte odpařit hodně vody. Jako fakt hodně vody.

První fázi proto dělám venku v kotli. Naleju do něj asi 50 litrů mízy a vařím 24 hodin. To znamená, že rozdělám oheň a pak tam prostě občas hodím polínko. Na noc víc. Když tam zůstane posledních 5 litrů, sleju je do hrnce a zbytek dělám v kuchyni na nejmenším plameni bez pokličky. Zůstane tam asi půl litru. Není to pracný, nic se nemusí míchat. Prostě se to odpařuje. Sirup postupně tmavne a houstne. Je sladší a sladší. Táhne se, voní.

Nikdy nevrtejte do stromů, který nejsou vaše nebo kde se na vrtání nedohodnete s majitelem. Nenavrtávejte stromy s menším průměrem než 30cm. Navrtávejte maximálně jednu díru na strom. Mízu slívejte přes cedník, bývaj v ní škvoři. Míza teče v předjaří; ideálně když taje sníh, přes den je nad nulou a v noci pod nulou. Pokud mízu zachycujete do demižonů, myslete na to, že -5°C v noci vám ho může klidně roztrhnout. Když je teplej leden, teče i v lednu, ale jinak klasika je cca 14 dní až 3 neděle v březnu. Kohouty kupujte v létě, ať se v únoru nezařadíte do řady zoufalců, na který nezbylo. Po ukončení stáčení zamázněte díru štěpařským voskem. Stojí pár kaček a maj ho v každým zahradnictví. A hlavně se mějte dobře.

V Dobřichovicích stavěli cyklostezku. Na dotace. Aby mohli všechno vyúčtovat, museli doložit, že všechny pozemky pod cyklostezkou jsou skutečně obce. Když nebyly, museli je odkoupit. Zajímavá situace, při který se ukázalo, kudy vlastně původní polňačka vede. Třeba přes pozemky paní Vomáčkové. Paní Vomáčková umřela v roce 1925. Soud musel vyřešit dalších pět odúmrtí, než se dostal k Járovi, kterej si vzal tátovu sestřenici. Jára žije od roku 68 v Jižní Africe a o pozemky v Dobřichovicích zájem nemá, takže mi je za rozumnou cenu prodal. Tak jsem se dostal ke svýmu poli.

Největší pozitivum i negativum vesnice jsou vztahy. Lidi, který žijou pohromadě a neustále na sebe narážej. Maj k sobě blízko a jsou si navzájem zavázaný protislužbama a letitejma dohodama, který se táhnou přes několik generací a spolehlivě dosahujou do doby kolektivizace. Estébáci, družstevníci, předsedové, kulaci a náplava, nic se na venkově nezapomíná. Člověk si pak uvědomí, jaký peklo to musí bejt třeba v Bosně, kde funguje to samý, jenom přes etnickou příslušnost, vraždy, mrzačení a letitý křivdy. Babka, jejíž mámě kdysi předseda MNV nevzal prase nebo nechal záhumenek s pár ořešákama, a jehož syn dneska vede družstvo, prostě pronajme svůj pozemek jenom družstvu, i kdyby jí za něj platilo kačku ročně a vyváželo tam odpadky. Kdyby ho pronajala někomu jinýmu, nedej bože tomu Pražákovi, co má vedle ty ovce, nebude s ní nikdo do smrti ve vsi mluvit. A ani s jejíma dětma.

Mrknul jsem se na katastr nemovitostí, jak to vlastně kolem tý cyklostezky vypadá. Placka mezi mnou a silnicí, mezi Dobřichovicema a Černošicema, má možná sto hektarů. Vlastníci maj proužky asi po dvaceti metrech, často dvě stě a víc metrů dlouhý. Je to několik desítek pozemků. Úrodná půda. Po celým poli jezdí jedna technika místního družstva. Říkám si, po kolika pozemcích jezděj, aniž by na ně měli smlouvu. Na kolik z nich berou dotace, aniž by jim ta půda patřila. Jestli jejich majitelé vědí, že sami by tu dotaci dostali taky a samotná dotace by jim vydělala víc než ten nájem, kterej jim družstvo dává. Kolik z nich cítí závazky k předsedovi a nikdy by to nepronajali nikomu cizímu. Kolik z nich to družstvu pronajímá dobrovolně a kolik z nich nenapadlo, že by to šlo jinak. A hlavně kolik z těch lidí netuší, že tam má pole. Protože přes jejich pozemky nikdo nestavěl cyklostezku a nepřišel jim dopis s pruhem.

Pak jsou tu diverzanti. Lidi, který si řekli ne. O svým pozemku vědí a smlouvu s místním konvenčním velkozemědělcem vypověděli, vrátili se na něj a začali tam něco dělat. Některý z nich maj peníze a cíleně ty proužky skupujou a vysazujou na nich sady. Jsou to často lidi nezatížený vesnickou pospolitostí, takzvaná náplava. Byť už ve vsi žijou deset a víc let, nepatřej do party. Protože něco dovedou, maj nadhled a od nikoho nic moc nepotřebujou, daří se jim bořit letitý pouta a závazky. Často cíleně bojujou proti místnímu družstvu nebo korporátní struktuře, která po polích jezdí obřím traktorem. Ne proto, že by měli něco proti traktorům nebo obřím lánům, ale protože jim vadí bohorovnost a panská nadutost, často zabalená do legrační věty o tom, že oni krměj svět.

Diverzantů jsou tři typy. Pasivní diverzant má svoje pole, který třeba jenom seče nebo tam pěstuje rychle rostoucí stromy. Kolchozu nepronajme, neprodá. Za mě škoda půdy, ale chápu tohle rozhodnutí. Normální diverzant je člověk, kterýmu nevadí, že jeho nudle trčí do obřího lánu řepky. Vysadil si tam sad, jede si tam svoje rajčata a okurky, okolí mu může políbit prdel. Aktivní diverzant je typ, co si zjistí, kolik družstvo platí za pozemky a kdy komu končej smlouvy, všechny jejich majitele si najde a obešle je s vyšší nabídkou. Zároveň se jim snaží vysvětlit, jak na pozemku bude hospodařit a co je na práci současnýho hospodáře špatně. Aktivní diverzant má dost prostředků na to, aby tyhle nudle odkoupil nebo si je pronajal na padesát let a začal se o půdu opravdu zodpovědně starat.

Když se vám vrátí pozemek po družstvu, první rok vám nedojde, co všechno je špatně. Všechno je ještě prohnojený, dojížděj setrvačností procesy, který tam jely posledních dvacet let. Točil se tam ječmen, pšenice, kukuřice, mák a řepka. Ne podle toho, co by půda potřebovala, ale podle aktuální výkupní ceny. Další rok už to půjde razantně z kopce. Za sucha bude půda tvrdá jak šutr, za mokra mazlavá a slizká. Bez života, bez žížal, bez organický hmoty, bez živin. Jako dědictví glyfosátu budete mít všude mech. Půda neudrží vodu, protože v ní chybí uhlík. Dusík, kterej někdo leta nepřirozeně doplňoval, najednou došel. Místo pole máte masivní těžkou technikou uježděnej betonovej plácek porostlej mechem, kde se na kamenný hlíně drží louže, protože ani neprotečou dovnitř.

Diverzant naproti tomu zapojil všechny místní koňáky. A že jich tady ve Středních Čechách je. Koňskýho hnoje jsou tuny a je zadarmo. Navozil si ho do sadu a prokládá ho posečenou trávou, listím a mulčem. Cíleně buduje organickou hmotu a vrací půdě život. Po třech letech se mu tam začíná vracet hmyz a drobný zvířata. Vybuduje tůň, která jednak pomáhá retenci vody v krajině, jednak láká další život. Začnou se sem stahovat ptáci, protože tůň láká žáby a hmyz.

Kdybyste někomu pronajali dům a po roce viděli, že je vybydlenej, parkety vytrhaný a stopený, radiátory uřezaný a prodaný do sběru a místo toho je uprostřed obýváku ohniště, asi byste rychle zareagovali. Proč nám to nevadí na naší půdě? Intenzivní zemědělství není původcem všeho zla, tak jako jím není jedno družstvo nebo jeden člověk, byť by to byl zrovna premiér. Naprostá většina půdy, na který hospodařej ty největší hráči, je pronajatá od lidí jako jsem já nebo vy. Zlo je naše ignorance. Fakt, že se neumíme postavit k vlastnímu majetku čelem a nezvážíme alternativu. Fakt, že nezkoumáme, jak vlastně náš nájemník s naším majetkem hospodaří a tváříme se, že není jiná možnost. Je. A čím víc lidí si ten hle stav bude uvědomovat, tím víc lidí se bude k půdě vracet. To je přesně to, o co tu jde.

Vzpomínám, jak jsem toužil po prvních včelách a louskal dostupnou literaturu. Všude se psalo, že začátečník by měl mít aspoň troje, nejlíp ale patery. Já chtěl jedny. Dostal jsem dvoje. Patery jsem měl rok na to. Pak mi to začalo padat. Nestačila kosmická energie, nestačily mantry, bylo normálně potřeba nějak začít léčit. Co nejmíň. Protože karma, brácho.

Když budeš léčit málo, bodově a podle skutečnejch problémů, budeš mít časem odolnější včely, ale připrav se na to, že ti jich dost padne. Říkal Vašek Smolík. Připravil jsem se na to. A stejně to není pěknej pohled, když nějakej život skončí. Euthanázie? Jo, naučil jsem se to časem dělat sám, protože držet si chcípáky znamená cestu do záhuby pro celou včelnici.

Jenže to není všechno. Abys měl z čeho množit a vybírat, musíš mít těch včelstev trochu víc, jinak selekce nedává smysl. Z pěti bylo deset, další rok dvacet a pak třicet. Tady jsem se zastavil. Mám dost medu, byť ho všechen rychle prodám. Prodávám celý plásty, lidi se po tom můžou utlouct. Co s tím dělaj, to nechápu. Rád si na včelnici kus plástve strčím do pusy a vyžvejkám, ale mít doma tříkilovej upatlanej rámek, na to asi nejsem dost velkej fanda do mravenců nebo do ulepený lednice. Žral bych to měsíc. A dát to dětem, to je jako si to nalepit na bačkory a rozťapat to po domě.

Dobrá, řekli jsme, že způsob, jak se poprat s kleštíkem, je přirozeně šlechtit z toho nejlepšího. Znamená to, že včelstva, který vypadaj bídně a jsou zavšivený, dobrovolně zrušíte; dalších několik kousků vám padne během zimy. Pokud má jeden plnej nástavek L2/3 asi 18kg zásob, bude v jednom včelstvu do zimy minimálně 40 kilo. Část stihne včelstvo zpracovat, ale když padne, stejně tam většina zůstane. Pokud jde o kmenový včelstvo, je tam med, protože kmenový včelstva nekrmím. Pokud jde o oddělek, bude tam hlavně cukr.

Tak jako tak to musíte zpracovat. Zapínat v mrazu medomet a točit tu ty zkřehlý plásty je blbost. Navíc, i když je to hlavně cukr, je obohacenej o včelí enzymy, který k němu holky přidávaj během zpracování. Plásty z padlejch včelstev se mi do těch zdravejch vracet nechce. Ideální je zabít dvě mouchy (zásoby a vosk) jednou ranou, takže plásty putujou do brutaru, kde se rozvařej na hodně sladkou kaši. Jeden nástavek zásob doleju na 60l vody, což by mělo dát cukernatost okolo 20°ČNM. Není to medovina, ale cukrovina.

Přes noc sladina vychladne, vosk vystoupá nahoru. Seberu ho a dám do hrnce v vnitřním sítem na vyčištění. Sladinu stočím do nerezky, podle potřeby doladím na dvacet a nechám kvasit. Nádherně voní a pochybuju, že by ji někdo poznal od medoviny. Takhle připravenou cukrovinu ale neprodávám. Putuje na pálení, protože cílem je získat neutrální destilát na výrobu ginu. Takzvanou bázi. A gin? To už je jiná kapitola.

V Kralupech nad Vltavou je vinice. Zanedbaná, neudržovaná. Před pár lety vymrzla dva roky po sobě (navíc na jaře i hodně v zimě) a nájemci už si řekli, že jim to za to nestojí. Nevyklučili ji, ale uřezali ji u země. I řekl si Pinot blanc, že tohle určitě není jeho konec a statečně obrazil. A od tý doby tam řepí.

Myslím na to teď během řezu. Nikdy nejsem ve vinici sám. Stačí mail nebo tweet a vždycky řežem aspoň ve dvou nebo ve třech. Leden ještě neskončil a já mám díky pomocníkům pořezáno. Proč mi choděj pomáhat? Vyvětrávaj si hlavu od sezení v kanclu. Do Modřan je to odevšad kousek, zjevně. Baví je ten manuál. Pijou víno (i to moje) a láká je o něm vědět něco víc.

Nechcete ji? Ptal jsem mě jednou jeden pán. My tam máme čtyři další hektary vinohradů a k nim normální džoby, ten pátej (0,8 ha to je) už nezvládáme. Kdyby mi to řekl před pěti lety, tak bych mu nadšením líbal ruce a možná bych se tam i odstěhoval. Dneska už jsem na tom jinak. S normálním džobem, dvěma dětma, Jenufou, Modřanskou, sadem, včelama a lihovarem už mám všeho asi takhle. Nechci, řekl jsem mu. Ale poptám se vám.

– Kolik jste tam platili nájem?
– Počkejte… asi třicet…
– Třicet tisíc?
– Třicet litrů burčáku. Ročně.

Myslím na to teď během řezu. Ti pomocníci. Co kdyby se dali všichni dohromady a pronajali si to? Když je to tak baví, tak by si přece mohli udělat vlastní víno, ne? Pražský hipsteři nejezděj na chalupu do jižních Čech, nemaj chaty na Slapech. Ale třeba by si rádi někam zajeli o víkendu, kde by si mohli opéct buřty. Že by mi pak nikdo nepomáhal? Ale kdež. Další by se našli.

Základ je nebejt na něco sám. Když jste na něco sami, bezradnost vás často přeroste a i když splnění úkolu je ve vašich silách, zlomíte nad tím hůl, protože cíl je daleko. Ale vás je třeba deset, patnáct. Dohodnete se na tom, že každej dá do placu desítku, za to se opraví drátěnka a oplocenka a ještě zbyde na malou maringotku. Z Prahy se tam dá dojet na kole, doběhnout, dojet vlakem i autem.

Nejdu s váma do party. Nebudu tam chodit s motykou a postřikovačem, ale rád vám pomůžu s propojením. Rád se s váma podělím o svoje zkušenosti, řeknu vám, kdy bych postříkal nebo pokosil. Poradím vám, jak začít. A jsem ochoten vám i poskytnout místo a vybavení na zpracování hroznů a zrání. O vinici se musíte postarat sami.

Přijde mi to jako novej level zájmu o víno. Ty jezdíš na vodu, ty na hory. My máme vinici. Taková parta. Jo, berem tam i kámoše, ono je to zajímá. Rukou není nikdy málo. Poznáš spoustu novejch lidí. Proklábosíte večery u táboráku před maringotkou. A na konci léta sklidíte něco, z čeho si uděláte vlastní víno. To je fakt jinde, než babiččina petržel.

Kdo do toho chcete jít, napište mi mail. Propojím vás s ostatníma.

Edit: k 31.1. je ve sdíleném dokumentu 8 lidí, někteří jako dvojice. Dva z nich jsou amatérští vinaři.

VSTUPENKY PRO VEŘEJNOST (OD 20:00)
VSTUPENKY PRO ZAŽRANOU VEŘEJNOST (OD 17:00)
podrobnosti ke vstupenkám níže

Po osmé vás zvu na přehlídku českých ciderů. Ta letošní proběhne ve čtvrtek 8. března v MeetFactory od osmi večer. Snažím se každý rok akci posunout trochu kupředu, takže letos se můžete těšit na pár novinek:

1. Pro profíky začne akce už ve dvě hodiny, kdy proběhne druhé sezení vznikající Unie výrobců cideru. Snažíme se založit těleso, které by reprezentovalo výrobce cideru například při tvorbě nové legislativy, a v rámci kterého by si výrobci mohli vyměňovat zkušenosti, sdílet technologie nebo postupovat společně v klíčových otázkách marketingu.

2. Pro zažranou veřejnost a nadšené amatérské a profesionální výrobce proběhnou mezi pátou a půl osmou workshopy a přednášky na ciderová témata:

Jan Abt (Tátův sad) – I ty zasadíš strom!
O tom, jaké odrůdy jsou vhodné pro cider, jestli se ty francouzské a anglické dají nahradit těmi místními, co takový ciderový sad potřebuje a kolik to všechno stojí.

Václav Synáček – Proč jsem zavřel InCider bar
První ciderový bar u nás přežil jenom tři roky. Byl to plán zbytečně smělý? Nebo se jenom o pár let předběhl? Vašek nám ukáže, jak se vyvíjely jeho plány a jak se střetly s realitou.

Tomáš Jančich (Biopress) – Technologie pro mírně pokročilé
Prvních pár set litrů jste vylisovali na ručním klínkozápadkovém lisu. Teď už začínáte hledat, kam se posunout, protože příští rok budete zase dělat víc. Tomáš vás provede dostupnými technologiemi a vysvětlí jejich ekonomiku provozu v závislosti na objemu zpracovávaného cideru.

Ondřej Frunc a Cyril Holub (Prager cider) – Budování firmy
Před osmi lety měli dva kuchyňské odšťavňovače, dneska mají největší fabriku na cider u nás. Jak taková firma roste? Co investoři, plánování, zaměstnanci, ekonomika provozu? Kde se střetává idealizmus a finanční realita?

Václav Smolík a Petr Alexander – Co když se to nepovede?
Může se stát, že váš cider není tak geniální, jak jste si představovali. V tom případě máte pár možností, co s ním udělat, protože vylít ho je škoda. Dozvíte se, za jakých podmínek se z podprůměrného cideru dá udělat vynikající ocet nebo špičková pálenka.
Vstupenky na workshopy (včetně následné ochutnávky) jsou ZDE.

3. Od osmi večer vás pak čeká klasická přehlídka, tradičně rozdělená na amatéry a profesionály. Letos bych ji moc rád osvěžil přizváním výrobců ze sousedních zemí (Slovensko, Polsko, Maďarsko). Protože je ale ciderová kultura v těchto zemích dost specifická (troufnu si říct, že jsme nejdál), ještě uvidíme, do jaké míry se to povede. Zatím jsou přihlášeni tito výrobci:

Amatéři:
Honza a Petra – Jablko v láhvi
Kuba Svěrek – Foot Made Cider
Michal Odehnal – SADROWITCH
Tomáš Ritzka – První Prajzské
Octerie – Orleánský jablečný ocet
Jan Derfler – Cider Nomad
Tomáš Blaha – Suicider, Cidre Melenig
Zdeněk a Eliška Čechovi – Bludovský Cidre de papa
David Petr – Dvaid Apple Cider
Petr Hybler, Josef Brzobohatý – Hubálovský darebák
Landcraft – Superpommeau
Tomáš Málek – Směska 2017 sur lie, Směska 2017 za studena chmelená, Směska 2012 z dubového sudu
Václav Ceeh – Ceeh cider
Dan Samek – POMO
Václav Mužík – Pionýr Apple Cider 2017
Jan Zajíc – Bastion
Antonín Bernard – Dubský jabko – calvados, pommeau
Petra Tomanova a Milan Hricko – Zlaté jablko
Petr Vacek – Piparkakuja cidre
Smiling Dog Cider – Smiling Dog Cider ice cider
Noel Neyrinck – Ten chlumecký cidre
Vojta Čížek – Garage Cider
Virgin Apple – Virgin Apple cider
Tomáš Říha – cidernier
Martin Polák – Náčelník

Profesionálové:
Tátův sad – Tátův sad
Ivo Laurin – UTOPIA
Opre’ Cidery – Opre’ Cider (Slovensko)
Cidre 99 – Cidre 99
AKCider – AKCider
BBCidre – BBCidre
F.H. Prager – Prager cider
Cidrerie Kliment – Cider Kliment
Ondřej Muška a Jiří Procházka – Provoco
Vladimír Marek – Carboycidre
Moštárna Újezd – Divoké jablko
JM Cider House – Redbrook Cider
Jurkowski – Tomaszewski – Cydry Sobieradzkie (PL)
Polabský mošt – Magnetic Apple
Jakub Kynčl – Českorájský cider
Cidérka Lobeč – BACHA!
Ondřej Zezulka – Johannes Cyder

Vstupenky na ochutnávku od 20h si můžete koupit ZDE. Protože akce bývá vyprodaná, na místě pravděpodobně vstupenky nebudou.

Chcete se přihlásit jako vystavovatelé? Ano, jde to. A vůbec nevadí, že toho máte třeba jenom demižon a nejste si tím jistí. Tahle akce totiž vyrostla na amatérech v době, kdy tu ještě žádní profíci nebyli, takže i současné amatéry si budeme hýčkat. Stačí, když vyplníte přihlášku vystavovatele a s sebou vezmete minimálně deset litrů svého cideru.

Děláte z jablek něco zajímavého, co sice není cider, ale myslíte si, že by to mohlo jablečnou veřejnost zajímat? Napište mi. A stejně tak pokud jste profesionálové a zapomněl jsem na vás v každoročním infomailu. Ozvu se vám s podrobnostmi.

Těším se na vás!

Idealizmus je fajn věc. Umožňuje vám povznést se nad realitu, která vesměs odráží jen přání a zajetou praxi většiny. Idealisti jsou tu od toho, aby proměňovali svůj sen ve skutečnost, čímž boří hranice mýtů o nemožnosti, ba nesmyslnosti. Ono totiž není nemožného. Jsou jenom věci, který se nevyplatěj. Hranice idealizmu, která je individuální, je přesně hranicí toho, kdy si řeknete, že už vám to fakt nestojí za to. Protože by celá věc ztratila smysl. Protože byste byli sami proti obě. Protože byste znásobili zásah do toho, do čeho vlastně zasahovat nechcete, protože tím vaším ideálem není další konvenční produkce, ale něco, co vzniklo trochu jinak.
Tohle jsou tři moje omyly, se kterýma jsem vstupoval do oboru. Všechny maj řešení. Třeba do vinice můžete instalovat ke každý hlavě větrák a tím ji udržovat v suchu. Včelstva můžete nechat cíleně odrojit několikrát do roka, takže se očistěj samy. Na pole si můžete na týden pronajmout stádo prasat, který vám to celý zrejou. Každej tenhle problém má řešení. Víc hodin práce, víc péče, víc investic, lepší ochranu, víc fyzický námahy. Míň času na rodinu, na odpočinek, na objevování dalších slepých uliček. Všechno jde. To ale čeká na trochu jiný sekáče. Omyl první: Zelenina bez mechanizace
Člověk by řekl, že odstěhovat se z města na venkov znamená jít z hluku do klidu. Je to relativní. Konstantní hladina hluku je totiž ve městě mnohem vyšší, takže se do ní drobný výstřelky schovaj a nevyčuhujou tolik. Venkov je naproti tomu místem šumících stromů a bublajících potůčků, kde je každá kravina slyšet mnohem průraznějc. Od jara do léta se vznášíme na obláčku sekačkových orgií. Ráno začnou svědomití místní důchodci, plynule navazujou jeden na druhýho tak, aby jejich štafetu ve čtyři přebrali ti, kdo vstávali na sedmou do družstva a už jsou doma, v šest nebo v sedm pak ti, co jezděj za prací do města a právě zaparkovali bavoráka do garáže. Když maj ve středu hotovo, vezmou do ruky křoviňáky a vyžínače a začnou dodělávat místa, kam se sekačkou nedostali. Skončej v pátek, ale na víkend jejich iniciativu ochotně přeberou lufťáci, jejichž děda tu kdysi postavil srub, ale dneska už je to málem vila, která kolem sebe přece musí mít golfáč.
Tohle byl asi výchozí bod, proč jsem se chtěl hluku mechanizace vyhnout. Je to bláhový a marný. Jasně, malej záhonek ještě zrejete, ale jakmile si koupíte dva zavařovací hrnce, sušičku, vakuovačku a velkej mrazák a najednou máte kam dávat všechny ty fazolky, rajčatový omáčky, řepy, nasušený bylinky a další dobroty, nemáte bez mechanizace šanci. Od půl hektaru nahoru.

Omyl druhý: Včely přežijou samy
Ideální svět by byl prima věc. Když máte chuť na pomeranč, tak si ho dáte a je vám jasný, že k nám přijel úplně sám, je naprosto čistej a přitom přírodní, nejsou na něm žádný breberky a v krabici s nima se nevezl žádnej patogen, cizokrajnej brouk, had, larva, nemoc. Globalizace je jenom to, co vidíte. Ta fantastická dostupnost všeho z druhýho konce světa za směšný peníze. A pak je tam to skrytý. Mšička révokaz, importovaná breberka, která k nám dorazila před sto padesáti lety za Ameriky a na svým tažení Evropou zničila prakticky všechny vinice. Od tý doby štěpujeme všechny evropský odrůdy na americkou podnož. Peronospora a padlí (taky Amerika), kvůli kterejm běháme po vinohradu s postřikovačem a rozmetáme síru a měď. To jsou ty vedlejší účinky toho, že rostliny a zvířata cestujou po světě, jak si člověk umane.
Stejně tak kleštík včelí. Malá šestinohá breberka, která se na včelu přisaje a množí se v jejím plodu. Ten je původem z východní Asie, snad z Korejskýho poloostrova, kde parazitoval na jiný včele. Jenže tahle včela tvoří menší společenství, častěji se rojí a má pár dalších vlastností, díky nimž se kleštík nikdy nedostane do takový nadvlády, aby včely zlikvidoval. Ty naše včely se to taky naučej. Dejte jim pár tisíc let a půjde to. A do tý doby taky přežijou, to se ví. Každej rok se odrojej, někdy i dvakrát, starej nábytek a plod nechaj doma a snížej počet roztočů na minimum. Tím snížej i tlak a koncentraci virů, který kleštíci přenášej a na který vlastně nakonec včelstvo padá. Pokud ale chcete med, rojení se bráníte a včelám měníte velikost jejich prostoru, pak jste vstoupili do jejich (byť napadený) přirozenosti a včelstvo nemá šanci se bez vaší pomoci ubránit dýl než dva, možná tři roky. Pak už je jen na vás, jak šetrně si s tímhle problémem poradíte. Způsobů je řada, ale nějakej prostě použít musíte.

Omyl třetí: Vinice na hlavu
To je krása, co? Ke každý hlavě kůl, k němu vyvázaná kytice z letošních letorostů. Hustej spon, protože kámo, když máš hustej spon, tak si kořeny konkurujou a jdou víc do hloubky, víš? To je pak ten terroir. Což je všechno pravda. Na Mosele třeba, na svahu nad řekou, kde se kromě břidlice sotva něco drží, leda snad pár trsů vytrvalý traviny. Někde, kde hodně fouká a kde ranní slunce rychle vysuší všechno, co noční deštík svlažil. Prostě ideální vinice.
Jakmile si pořídíte něco míň ideálního, máte problém. Třeba tam roste tráva. Trávu musíte posekat, aby nebylo pod keřema vlhko a nešířily se houbový choroby. Aby vám hrozny neshnily. K trávě se nedostanete jinak než ručně. Ručně znamená srpem a na kolenou, protože jste díky terroiru vysadili spon metr na metr a v srpnu se tam prostě jinak než po kolenou dostat nedá. Co na tom, že když si na záda vezmete postřikovač, tak poničíte víc hroznů, než kolik jich nakonec sklidíte. Máte vinici na hlavu a každej vám ji závidí. Co na tom, že na superdrahý akátový kůly nemáte zrovna teď prachy, tak tam ob rok natloukáte lískový, kvůli čemuž půlku zimy pižláte místní křaky. Co na tom, že když zrovna není větrno, tak ten balík letorostů, co jste svázali do kytice, ani omylem nemá šanci vyschnout, protože se do něj díky hustotě sponu a bujnosti réví nemá vítr ani slunce dostat.

Ze všeho vycházím poučen. Vinici už mám dneska na drátěnce; včely přemetám, vyřezávám plod a na jaře mi přivezou kultivátor. Protože jak říkal Albert: Idiot je ten, kdo opakuje tu samou věc, ale čeká jiný výsledky. Co tím chci říct? Abyste si dali bacha. Bacha na ty, kdo ve stejným idealizmu píšou knížky (články, blogy), který se dobře prodávaj proto, že na papíře nic plejt ani stříkat nemusíte, včely potřebujou hlavně vaše kosmický vibrace a víno z vinohradu ze zahrady spolehlivě poráží slavný francouzský drinky. Bacha na lidi jako já. Myslej to dobře, protože jsou to fanatici, ale dokud to nezačnete dělat sami, pochopíte to jenom stěží.

Máte taky svoje omyly? Podělte se!

Víš, já bych strašně rád něco podobnýho dělal taky, ale ve městě tohle nejde. Stesky a fňukání. A zároveň tak trochu uspokojení, že je na co se vymlouvat. Že bych jako v parku zasadil celer? Nebo krávu přivázal k zábradlí u nás před činžákem? Na střeše pásl bych kozy a slepice měl ve výtahu? Počkej, neblbni.

Proč máš pocit, že když bydlíš ve městě, můžeš tak maximálně zajít jednou do týdne na náplavku a zemědělce podpořit nákupem plnýho proutěnýho košíku jejich výpěstků? Není to tak. Nejenže toho můžeš sám spousta vypěstovat (a vychovat), ale celá řada aktivit, který souvisej s potravinama, se týká hlavně jejich zpracování a konzervace. Řada zemědělců jede v létě a na podzim naplno, takže zvládaj maximálně sklízet a chtěj se toho samozřejmě co nejrychlejc zbavit. Ty máš naproti tomu času dost, takže si uděláš vejlet na Roudnicko, Mělnicko nebo Kolínsko a od části tý jejich úrody jim helfneš.

Budeš žasnout nad tím, jak směšně je všechno levný. Jablka, který v krámě nejdou pod pětadvacet, se v dobrým roce prodávaj od pěstitele kolem dvou korun za kilo, v horším (jako letos) jsou za pět. Stačí si říct o moštový padaný, protože je stejně sděláš na sušení během pár týdnů. Zelí stojí pár korun a koupit si takovejch dvacet hlávek tě spolehlivě zaměstná na celej upršenej víkend. Začátkem léta všude jedou samosběry jahod, domácí marmošky jsou geniální věc.

Pokud má sedlák i přidruženou živočišnou a chová třeba pár prasat, domluvte se s kámošema a půl pašíka si kupte. Řezník vám ho porazí a rozbourá, dostanete ho na kusy ve dvou bednách a cena bude okolo padesáti korun za kilo. Celá parta může v sobotu dělat škvarky, porcovat bůčky a mlejt klobásky. Večer to hodíte ke kámošovi na chatu, kterej má udírnu a v pondělí budete slintat a kroutit hlavou nad tím, že vás to nenapadlo dřív. Všichni budete mít zásoby famózního masa na zimu a když to někomu ukážete, budou okamžitě chtít taky, takže to za zimu otočíte ještě dvakrát. Podobnou akci můžete udělat i po dohodě s myslivcem (divočák, srnka, daněk), jen tam se moc nedá naplánovat ten čas.

Na farmách s krávama bejvá často mlékomat, v něm nepasterovaný mlíko, ze kterýho se daj dělat sýry, jogurty, kefíry. Nepotřebuješ místnost na zrání – mozzarela, korbáčiky nebo balkán (a spousta dalších sýrů) nezraje a jejich příprava je směšně jednoduchá. Není nic lepšího, než posnídat vlastní jogurt s domácí jahodovkou. No a upečeš si k tomu vlastní chleba, to dá rozum.

Krouhat zelí můžeš ve vaně, nakládat okurky v umyvadle. Včely můžeš mít na střeše nebo třeba za místní trafačkou. Můžeš se domluvit s radnicí na komunitní zahrádce v místech, který čekaj na developera nebo jinou aktivitu. Na balkoně se dá pěstovat všechno od fazolí po petržel, rajčata jsou samozřejmost, stejně jako saláty, polníčky a bylinky do kuchyně. Ve sklepě můžeš pěstovat houby, stačí na to malej regál a pár slisovanejch balíků pylin (nebo lógru). Pokud nemáš balkon, prdni si za okno pár truhlíků a místo muškátů si do nich vraž česnek, budeš naprosto unešenej tím, co jsi dokázal a návštěvy budou valit bulvy. V rohu ti může nonstop jet sušička s křížalama (jednu várku máš za 24 hodin usušenou a asi za hodinu nakrájíš další). Existuje i něco jako windowfarm (stejnojmenná firma to přepálila a krachla, ale to tě trápit nemusí).

Podstatný je, že tohle všechno hravě zvládneš. Stačí se do toho pustit. Stačí začít. Teoretická průprava je zadarmo, protože na všechno najdeš videonávod plus tisíc dalších tipů, co nezkurvit. Praktická část něco málo stojí, ale investuješ hlavně svůj čas. Ovšem investice je to vděčná, protože ten čas strávíš s kamarádama nad něčím, co vás všechny bude bavit a při čem se ještě něco naučíte. A to už vůbec nemluvím o přidaný hodnotě zásob pro případy blackoutu nebo o tom, že jste právě vyřešili všechny dárky k Vánocům.

Proč o tom píšu? Protože se najednou kolem mě vyrojilo mraky lidí, který ten krok už udělali. Vystudovali strojárnu, ale ve čtyřiceti začali péct v pekárně. Odbíhaj od archeologie k vínu, od bankovnictví k česneku, od dirigování ke kořalce. Přestali prodávat náhradní díly a začali pěstovat bylinky pro špičkový restaurace. Sekli s praxí optiků a začali sušit šunky. Strašně se báli. A teď jsou šťastný a furt kroutěj hlavou, že to neudělali dřív. I tebe to láká. A všechno si to můžeš vyzkoušet nanečisto. Hlavně to zkus. Hlavně začni. Všechno ostatní už je jako překážka na cestě, která se dá přelézt nebo obejít. Hlavně začni.