Ondra Kopička: zahradník, palírník, vinař a včelař v nejlepších Letech

Nevstávám brzo. Když se dostanu do vinohradu, je kolem půl jedenáctý. I před vinobraním to zpravidla znamená, že slunce už vysušilo hrozny, mokro tak zůstává jenom v trávě někde za keřem, kam se paprsky ještě nedobabraly. Než něco udělám, většinou se projdu po stráni a koukám, co se kde děje. Chci vidět náznaky chorob, hmyz, co a jak kvete. Seberu odpadky, co tam nafoukal vítr.

Nevím, co je to terroir. Nevím, jestli bych naslepo poznal víno z Prahy od vína ze Slanýho, Roudnice, Mělníka nebo Žernosek. Asi ne. Spíš ne. A jestli jo, orientoval bych se podle odrůdy a stylu vinaře, podle kyseliny a těla. Chtělo by to i znát ročník, protože patnáctka a čtrnáctka jsou možná větší rozdíl než Toskánsko a Klamovka. Ten styl vinaře, to je zvláštní věc. I když nechceš, tak se to tam obtiskne. jeden nosí na krku zlatej řetěz, další sežmoulanej světr. A takový budou i jejich vína.

Moje vína jsou zvláštní. Nectím odrůdy, míchám zpravidla všechno dohromady. Bílý i modrý hrozny. Barva mě nezajímá vůbec. A chci, aby se ukázala celá vinice, ne odrůdy. Taková mantra to je. Ve skutečnosti to celý vychází z toho, jak mi kdysi učarovala jedna láhev od Marcela Deisse. A taky z touhy po originalitě, kterou ani nemusím nijak předstírat, protože se za posledních pětatřicet let stala celkem neodmyslitelnou součástí mý osobnosti. Bez popela na hlavě. Tak to prostě je.

Nevím, co je to terroir. Když jste v jedenáct ve vinici, vidíte, kde se ještě drží voda. To je blbě. Kde to vyschne, to je dobře. Kam fouká, to je dobře. Kde se drží mráz, to je blbě. Kde je moc úrodná půda, to je blbě. Keř je bujnej, má strašně listí a to stíní, hrozny vlhnou a hnijou. Terroir je, když to nehnije. Asi. Když máte možnost vypěstovat zdravý hrozny, tak z nich máte šanci udělat dobrý víno.

Letos jsem sbíral na šestkrát. Z prvních dvou průchodů bude jeden sud. Prvně dozrávající odrůdy. Muškát, milerka, nějaký ty rezistenty a trocha portugalu. Z dalších dvou průchodů bude taky jeden sud. Tramín, regent, zbytek millerky. Když to dokvasilo, zvědavě jsem to ochutnal, jestli tam ta Modřanská jako bude. Ale už jste někdy pili něco divokýho, načervenalýho, šťavnatě nasládlýho s jemnou muškátovou linkou? Ne, kamaráde. Takhle nechutná Modřanská, takhle chutná Winepunk. A je třeba si to přiznat.

Nevím, co je to terroir. Když si vyberete debilní odrůdy, který vám nikdy pořádně nedozrajou, tak budete mít leda tak hovno a ne terroir. Když to včas nepostříkáte nebo neposekáte trávu, hrozny vám shnijou a budete mít hovna dvě. Když budete honit cukry a milerku necháte přezrát do výběru z cibéb, budete mít ty hovna možná i tři. A zatraceně ulepený.

Nechci tlačit na pilu. Říká se tomu nízkointervenční vinaření. Hrozny pošlapu na vinici, dovezu domů rmut. Když je to dobrý, nechám ho ležet. Když je to horší, jde to do lisu. Tím moje práce prakticky končí. Nic do vína nepřidávám. Sířím většinou jednou, zhruba po roce. Někdy ani to ne. To je celý moje vinaření. Špetka vědomostí, minimum zkušeností, zázemí nula. Zvládne to kdokoliv, kdo má na pět obecnejch. Bez prdele.

Nevím, co je to terroir. Možná je to jenom další pohádka o víně pro lidi, který v něm chtěj vidět něco víc, než co v něm skutečně je. Možná ne. Možná to funguje v Burgundsku, kde všichni jedou dvě odrůdy a parcely se po staletí sledujou a hodnotěj. Nebo je to možná tak, že terroir je možnost vypěstovat špičkový hrozny. Špičkový hrozny umožňujou kvalitní extrakci a tím plnohodnotný víno. Takže terroir je místo, kde málo mrzne, pěkně tam svítí, dobře je to odvodněný, málo úrodný, dobře fouká, dobře to vysychá.

Anebo je to možná ještě jinak. Terroir jste vy, protože tam musíte vybrat takový odrůdy, aby vám dozrály. Terroir jste vy, protože se rozhodujete, kdy to seberete. Terroir jste vy, protože je buď dáte do sudu, nebo do nerezu. Terroir jste vy, protože se rozhodujete, kdy co vylisujete, kdy stočíte, kdy zasíříte, kdy nalahvujete, za kolik a komu prodáte. Třeba. Možná.

Jedeme na návštěvu, je neděle před polednem. Jde to pomalu. Karlštejnem se dá projet jenom krokem a co chvíli to nejede vůbec. Je tu vinobraní. Co je to vinobraní? To jsou zřejmě ty motající se postavy, mraky burčáku a skákací hrad pro děcka.

O den dřív jsme se s pár lidma sešli v Modřanech. Nůžky, kyblíky, bedny a hoboky. Pevný boty a šup do řádku šmikat hrozny. Tohle je pinot, tohle tramín, tady riesling. Bacha na tyhle kuličky, to je octová plíseň. Tohle je cibéba, tohle botrytida. Sebrali jsme za odpoledne přes tři metráky a to jsme si ještě stačili dát v trávě sváču a oběd, vína, kávy i čaje popít, kus opery si zazpívat.

Já vím, že se prostý lid potřebuje bavit. Jen nevím, jestli je tohle ten nejlepší způsob, jak přiblížit víno naší pivní kultuře. Říkáme vinobraní, ale ve skutečnosti se nacamráme částečně zkvašeným z Moldávie a děcka zatím dováděj na gumový nafukovačce. Co kdyby těm lidem fakt ukázali vinici, dali jim kbelík a nůžky? Vždyť by jim to víno pak přece chutnalo úplně jinak.

Někteří z těch, co mi pomáhali sbírat, byli možná ve vinohradu úplně poprvé. Tohle je kmínek, tohle letorost, tady to na jaře zmrzlo. A když to zmrzne, kámo, úroda není žádná, ale starat se musíš tak jako tak. Jinak se nedodělá dříví a hlava půjde do háje. Bacha, tady podrůstá podnož. Tohle je barvířka, schválně si vymáčkni tu bobuli na to bílý triko. Takhle se poznává život okolo vína, ne? To je přece opravdický vinobraní.

Letos poprvé za svoji vinařskou kariéru nabudu nakupovat hrozny. Mám jich dost. Dost na to, abych naplnil čtyři stopadesátkový sudy. V těch je zatím Ničibocu 2015, Pynot Pyčo z Kněží hory v Loděnici 2015, Sylván z Karlštejna 2016 a Nejsme tu sami 2016. To musí ven a k lidem. Lahvovat se bude přímo ze sudu na sklepní podlaze. A víte co? Když budete chtít, můžete se toho zúčastnit. Ne, nepotřebuju pomoct. Ale vy byste to měli vidět a zkusit si to. Protože vám pak víno bude úplně jinak chutnat.

Udělej si plán. Nepostupuj chaoticky, protože potřebuješ mít přehled o tom, co budeš sázet po čem, kdy to půjde do země, jakou to chce půdu a kolik máš na tu plochu semen.

Udělej si časový schéma. Česnek se sází v listopadu, sklízí se v červenci. Paprika, rajčata a okurky jdou ven po zmrzlejch. Ředkvičky a salát můžeš sklízet za měsíc od vysetí. Keříčkový fazole za dva. Takže po česneku klidně můžeš dát do země fazole a krásně je stihneš.

Nauč se sbírat semena. Vybírej si nejlepší rostliny a cíleně je nechávej na semeno. Neměj semena jenom z jedný rostliny, vždycky se jich snaž využít víc, ať si nesnižuješ genetickou pestrost. Pokud si každej rok koupíš F1, budeš mít sice míň práce, ale nic se nenaučíš.

Fermentuj. Některá semena musí profermentovat, aby vyklíčila (okurka, rajče, peckoviny, jádroviny, réva). Je to taková pojistka přírody, aby se množilo jen z toho, co kolem sebe mělo zralou dužninu. Neboj se toho. Příklad na okurce: Nech okurku přezrát do žluta. Rozřízni ji a vydlabej semena. Dej je do skleničky, obsah případně zřeď, aby to teklo. Nech skleničku na kredenci, než to začne kvasit. Po dokvašení propláchni vodou, odstraň dužninu (jde sama) a semena vysuš.    

Dělej si poznámky a všechno si popiš. Když máš super rajčata, udělej si poznámku, co na nich bylo super. Velká plodnost? Chuť? Rezistence vůči plísni? Je úplně jedno, co je to za odrůdu; klidně si ji nějak pojmenuj. Příklad na rajčatech: Malý soudečky (4-6cm). Nenáročný, rezistence 8/10. Dozrávaj postupně, větví se hned u země. Skvělý na omáčku, ne tak do salátu. 

Drž se toho, co ti jde. Je možný, že tvoje půda není ideální pro mrkev. Nebo je ideální pro mrkev, ale nejde v ní cibule. Nelam to přes koleno. Pokud to opakovaně nejde, věnuj se tomu, co ti jde. Když budeš mít famózní česnek, za mrkev ho vyměníš bez problémů.

Každej rok zkus něco jinýho. Kukuřici, okru, ačokču, brokolici, kvak, červernou řepu, pórek, melouny, mák, tabák, kopr, fenykl a kmín, buráky. Člověk se musí taky nějak bavit, že jo.

Vylepšuj půdu. Kompostuj kuchyňský zbytky, trávu, všechno. Lidi z okolí ti rádi daj trávu zadarmo. Za pár let z ní bude prima substrát. Králíkáři, slepičáři, koňáci, kozaři a ovčaři se neustále zbavujou hnoje. Ber to. Sousedi se chtěj zbavit hromady kompostu (zlato). Ber to.

Dělej si jíchu. Prostě naházej náruč kopřiv do sudu s vodou a nech je tam dva tejdny. Až ucejtíš hroznej smrad, máš jíchu hotovou. Řeď ji a zalejvej s ní.

Shraňuj dešťovku. Pokud ji máš v zemi, před zalejváním si ji přetoč do barelu, ať nezalejváš studenou vodou. Pokud máš sud venku, čurej do něj. Rajčata zalejvej jenom ke kořenům, paprika má třeba ráda rosení listů. Všímej si, co čemu prospívá.

Dbej na opylovače. Pokud nemáš včely, pořiď si čmelínek nebo udělej domeček samotářkám. Chytit v dubnu čmeláčí matku je hračka a včela ti třeba rajčata neopylí.

Využij slimáčí čich. Slimáky sbírej ve vlnách. Využij jejich čich a nalákej je na rozkládající se tkáň (listy kedlubnu nebo květáku maj v obchodě zadarmo, mladý listy broskví, slupky od okurek…). Nech je tam nalézt a po hodině se tam stav a překrájej je nožem. Po další hodině přijď znovu a překrájej ty, který začaly hodovat na svejch mrtvejch kámoších.

Děl se o semena. Vyměňuj semena toho, co máš vyzkoušený. Zkoušej to, co jde ostatním. Ptej se jich na typ půdy, nadmořskou vejšku, expozici. Neboj se semenných bank, jako je třeba Gengel.

Vyzkoušej si soběstačnost. Zkus jíst týden jenom to, co si vypěstuješ. Nebo aspoň den. Jenom to. Nic nepřidávej. Ani sůl, ani chleba, nic. Tohle je fakt prča.

Nesázej cukety. Maj je všichni, spoustu jich dostaneš.

Je půlka června a už přes měsíc pořádně nepršelo. Hrozný sucho. Teď, když to všechno potřebuje nejvíc. Vždycky, když se k nám blíží nějaká fronta, koukám s nadějí na radar. Dobřichovice to mine. Jsme spolu s Žateckem a jihem Moravy jednou z nejsušších oblastí u nás. Když jsme stavěli dům, museli jsme se napojit na kanalizaci a vodovod. Starej pětikubíkovej septik vedle původní chatky najednou osiřel. Den předtím, než přijel bagr zahrnout okolní terén, mě osvítil duch svatej a přesměroval jsem do něj okapy. I v tom nejhorším suchu tak mám čím zalejvat.

Jsme uhlík. Ty i já. Naše těla. A těla všech ostatních živočichů taky. Když umíráme a naše těla padaj do hlíny, obohacujeme tak všechno to bejlí o POH. O půdní organickou hmotu. Půdní organickou hmotu tvoří jednak půdní edafon (breberky, co tam žijou), odumřelý a rozkládající se těla tvorů žijících mimo půdu, zbytky rostlin, kořeny, spady listí i splachy nejrůznějších živin, výměšky (metabolity). Kompost. Mrva. Lidově hnůj. A taky třeba to zelený z kukuřice. Půdní organická hmota je něco jako houba. To je hrozně důležitý.

Na poli přede mnou hospodařilo družstvo. Jejich způsob hospodaření odráží současnou ekonomickou realitu. Nejsou to žádný idealisti s vidinou dělat lepší svět. Jsou to normální obchodníci, jejich cílem je zisk. Jede se na to, na co jsou největší dotace. Co jsou to dotace? To je systém, kdy je vám úplně jedno, k čemu to je, na co je to dobrý, co po vás zůstane. Hlavní je, že vám někdo dá prachy.

Představte si ideální farmu jako uzavřenej cyklus. Zvířata, píce, zelenina, ovoce, luštěniny, brambory. Všechno, co se tu vyprodukuje, se tu taky sní, spotřebuje, vyloučí, zkompostuje, rozloží a zapraví zpátky do půdy. (Správně podotýkáte, že uzavřený cyklus to vlastně není, protože do něj prší a svítí slunce. To jsou naše zdroje energie.) Pokud je farma dobře nastavená a dobře hospodaří s místem, pak půda, o kterou se stará, nedegraduje. Především neztrácí POH. Ztrátě POH se lidově říká dehumifikace.

Když po tom suchu konečně přišel déšť, pršelo ani ne 24 hodin. Napršelo zhruba 50mm srážek, což je asi desetina celoročního úhrnu. Je to dost, ale ne tolik, aby se kolem toho děly takový manévry. Hasiči čerpaj vodu ze sklepů, v Černošicích voda podemele koleje, evakuovaná škola, v Radotíně přetekly rybníky. Problém je v tom, že voda se neumí udržet. Buď ji ze střechy pošleme rovnou do kanalizace, která ji nepobere, nebo spadne na pole, kde vůbec neví kudy kam. Půda je tam vyprahlá a tvrdá jako šutr a pokud se něco vsákne, tak se s největší pravděpodobností kus pole urve a odteče po asfaltu někam do Berounky. Proč? Protože půda nemá dost organický hmoty. Uhlíku. A znovu: organická hmota je něco jako houba.

Michael Pollan mluví moc pěkně o jídle. Říká jednu důležitou věc: nemůžete rozebrat jídlo na jeho elementární prvky (cukry, tuky, bílkoviny) a těma se cpát. Jídlo je komplexní záležitost a na naše zdraví (i to duševní) má zásadní vliv nejen v čem tyhle složky přijmeme, ale i jak je jíme, s kým je jíme, jakou máme náladu, jak jíme rychle a spousta dalších věcí. I když třeba nevíme, co jak funguje, tak je to zařízený tak, aby to fungovalo. Jídlo je víc než jenom součet kalorický hodnoty všech jeho složek.

Celá příroda je postavená stejně. Tak, aby fungovala. Funguje i bez nás. Nemůžeme z ní vytrhnout jednu složku a čekat, že bude fungovat samostatně. Pokud půdu připravujeme o dusík, nestačí ho tam jenom doplnit v syntetický formě. Proč? Protože původní zdroj dusíku je právě organická hmota. A organická hmota je hlavně uhlík, kterej funguje jako houba a umí ten dusík v sobě udržet. Pokud nevracíme do půdy organickou hmotu, máme problém nejen s dusíkem (musíme hnojit častejc a víc, protože půda dusík neudrží), ale především s vodou, protože organická hmota v půdě umí zadržet až šestinásobek vlastní hmotnosti.

Jsme tak u podstaty problému, jehož základ spočívá především ve způsobu hospodaření. V tom, kolik bude mít půda organický hmoty. Pokud (tak jako naše místní družstvo) pěstujeme na sto hektarech geneticky modifikovanou kukuřici, bude mít z hektaru výnos asi 9 tun zrna, ale asi 40 tun siláže. Siláž poputuje do bioplynky. Zrno se použije do krmný směsi pro mladý hovězí, ale metabolit (chlévská mrva) poputuje taky do bioplynky. Proč? Protože na to jsou dotace. Za navracení uhlíku do půdy vám nikdo nedá ani kačku.

Po poli se párkrát projede traktor a rozháže dusíkatý hnojivo. Na jaře zase něco vyroste. Půda? To je vlastně takový držátko na tu kukuřici, aby nespadla. Všechno ostatní do ní musíme doplnit. Musíme hnojit častějc a víc, protože půda neudrží ani vodu, ani dusík. Traktor jezdí častějc. Utužuje půdu, už tak tvrdou jako kámen. Pak bude sucho. Dlouho. A pak zaprší.

Už se touhle myšlenkou pár let zabývám. Reality show. Pět párů dostane prvního března kreditku a můžou si koupit cokoliv, co unesou na zádech. Osivo, nástroje, léky, náhradní díly, tašky, oblečení, stany, spacáky, cokoliv. O sto kilometrů dál maj připravenej pozemek s loukou, lesem, polem, řekou. Musej si postavit bydlení a začít zúrodňovat půdu. Můžou lovit tichou zbraní, pěstovat, sušit, udit, kácet, štípat, řezat. Cílem je přežít do dalšího prvního března. Nesměj žebrat, krást, brát jídlo nebo nástroje od lidí mimo show. Můžou si pomáhat. Mohli by se dokonce spojit, adekvátně by pak ale museli naložit s výhrou.

Když teď zjara chodím po poli, napadá mě druhá verze. Žádný kreditky, žádný lovení. Každej pár dostane v březnu hektar půdy, přístup k vodě, maringotku s kamínkama, krecht a všechno ostatní pro jednoduchej život. Cíl? Vypěstovat si dost jídla na celej rok (září – září). Bez traktoru, bez mechanizace. S rejčem a motykou. Chceš prase nebo králíky? Máš je mít. Ale krmit je budeš jenom tím, co vypěstuješ na svý půdě. Do obchodu můžeš pro sklenice, pro sůl nebo pro sirky, ale od září už pro nic k jídlu. Cílem je nejen přežít, ale i postarat se o následující rok – semena, oddenky, hlízy.

Pleju mrkev, nosím vodu a koukám na to svoje půlhektarový pole. Fazole? Brambory? Kolik času bych tu musel strávit? Kolik bych toho musel vypěstovat, aby mi to stačilo? Rajčata? Jakou maj energetickou hodnotu? Okurky? Vždyť je to samá voda! Přemýšlej trochu! Pšenici? Ruční mlýnek na obilí? Kapustu? Sucho! Hrozný sucho! Kdybych tu měl zalejvat všechno, stihnu to vůbec za jeden den? Stihnu pak ještě něco jinýho? Zvládnu si udělat zásoby, kdyby příští rok nevyšel? Kdyby furt pršelo? Kdyby nepršelo vůbec? Kdyby mi semena sezobali ptáci a vyžraly myši?

Člověk si takhle nejlíp uvědomí, jaká dřina to zemědělství musela bejt, když neexistovala mechanizace. Když neexistovaly kombajny, výkyvný sekce, přihrnovače, pluhy, diskový podmetače. Jak i místo pitomýho křoviňáku jste museli vzít do ruky srp. Uvědomí si, jak hluboce museli naši předkové přírodu vnímat, jak museli rezonovat s kořínkama a větvičkama a taky to, o co všechno naše smysly přišly. A taky to, co to znamenalo dřít. A taky to, jak je dneska jídlo katastrofálně levný. Proč katastrofálně? Protože když vás někdo (něco) donutí jíst jenom to, co si vypěstujete, navždycky to změní váš vztah k bramboře, kusu chleba, nedej bože štráfku slaniny.

V březnu vyšel v New Yorkeru moc pěknej článek o vertikálních farmách. Je to inspirativní čtení, protože naznačuje, kam se bude budoucnost zemědělství ubírat. Zapomeňte na bahno, motyku a konve s vodou a vydejte se vstříc bílým plášťům, rouškám, šumícím serverům a přesným dávkovačům dobrot pro hydroponicky (aeroponicky) pěstovanej polníček. Rentabilita je zatím nastavená tak, že se vyplatí pěstovat jenom tu drobnou a luxusní zeleninu. Minisaláty, rukolu, kerblíky. Něco, co můžete v New Jersey sklidit v sedmnáctým patře indoor farmy a dovézt to za pár minut na Manhattan, kde to prodáte s přehledem za strašnou řachu.

Jenomže tohle nejde všude. Naprostá většina světa si tenhle luxus nejen dovolit nemůže, ale hlavně by ji neudržel při životě. Výživová hodnota polníčků je totiž dost nízká a v naší stravě tak zabírá jenom malinkej kousek. Naopak nejvyšší nutriční hodnotu (pro naše podmínky) mají brambory, soja, kukuřice, kapusta, čočka a hrách. A pěstování obilovin nebo brambor v hale je zatím finančně velká utopie.

Podstatou těch neustále vracejících se myšlenek je zřejmě strach. Strach z disproporce mezi cenou jídla a tím, kolik práce (a půdy) je na jeho produkci potřeba. Strach z plýtvání, konce steaků a krkovice na grilu. Ale možná taky chuť. Chuť poznat celou cestu něčeho na stůl a umět si ji celou projít. Pokud máte pocit, že důsledkem týhle situace jsou farmářský tržiště zaplavený zeleninou z Makra, máte pravdu. Bez dotací je dneska zemědělství nerentabilní. A tak to i zůstane, dokud nebudeme ochotní zaplatit za kilo rajčat aspoň tři stovky.

Nepředstavuju si tu show. Představuju si tu realitu. To fantastický uspokojení, že jsem schopen se sám o sebe postarat. Omezit se, uskrovnit se, zabejčit se. Okopávat, hrabat, sázet, plejt, zalejvat, trhat, jíst. Hubnout a sílit zároveň. Šlachovitět, tmavnout na horkým slunci. Srůst s motykou, napojit se na hrábě. Stát se tak trochu člověkem.

První týden. Dneska to začalo. Jsem nasranej. Nic mi nechutná. Zapomněl jsem naskladnit Birrely a voda k večeři je útok na chuťový buňky. Ale vlastně je to jedno. Večeře taky stojí za prd a děti tláskající nějakou pečeni mi pijou krev. Mám to suchý špagety s parmezánem, tak si do toho dám aspoň nějaký oříšky. Hlad. Ale hlavně: po jídle nepřichází uspokojení. Deprese. A zároveň úžas nad tím, jakou důležitou roli hraje maso a alkohol v mým životě. Pokud je to takhle, pak má půst smysl. Už jenom kvůli tomu ulpívání. S tím se má bojovat. Prej.

Druhý týden. Birrely máme. Je to hnusný a vždycky se mi vybaví noční D1 s dodávkou ožralů, co jedou z koncertu. Mám auto na kraji Prahy, abych nad ránem dojel domů, takže stejně nemůžu chlastat. Zabitej večer. Doma si musím dát dudlíka, abych vůbec usnul. Nositelem chuti je tuk. Vraž tam kostku másla a tucet vajec. Je to tam. Je mi těžko, ale syto. Dobrý. Ořechy taky fungujou. A česnek a cibule. Chuť. Potřebuju víc chuti. Někde tu byla. Aha. Chilli. A pomazánky. Kyselý zelí, to je dobrý. Brokolice, fazole. Spát s otevřeným oknem hlavně.

Třetí týden. Při dolejvání vína mě ve sklepě do nosu praštěj klobásky. Ty česnekový, co jsme dělali před Vánocema. Budou v nejlepším. A v lednici na mě vypadl Loosenův ryzlink, ďábel číhá. Když láhev ukládám zpátky, mazlím se s etiketama. Prsty mi kloužou z Burgundska přes Juru do Alsaska a obloukem přes Rýn až do Mělníka. Olíznout si teď rty by bylo kurva klišé. Odolávám. Ty vegetariánský paštiky. To je k smíchu, co? Divná hmota z nějakýho polystyrénu a fazolí, toho koření v tom, co má zamaskovat nedostatek chuti. Už chápu, proč jsou vegetaráni často tak militantní. Tady nejde o ideologii, ale o normální nasranost na celej svět. Čaj. Mám tu ty dobroty od Martina. Piju to na litry. A pak sladkosti, kterejch si normálně nevšímám. Sladký mi vlastně vůbec nic neříká, ale teď šmejdim po šuplíkách a hledám rozinky a v krámě jsem tam šoupnul pytlík žížaláků. Co naděláš. Tělo je svině.

Čtvrtý týden. Birrel je hnusnej, ale je lepší z plechu než z láhve. Kdo ví, čím to mejou. Budvar je příšernej. Lobkowicz přesycenej, Platan upečenej. Viděl jsem, jak se destiluje pivo. Ta břečka, co tam po vypálení zbyde, to je tohle pivo. Vychlazený a nasycený bublinkama. Makrela, zítra chobotnice. Dneska do Sapy doplnit zásoby bylin a sojovky. To jejich čerstvý tofu, co mu za pár tejdnů zavřou garážovou výrobnu, protože všude lezou myši. Zajímavá konzistence – vlastně konzistence, to je další rozměr chuti, na kterej se nedbá. Trochu chilli a česneku. Základ dashi bujónu. Hrát si s vůněma. Kdybych bydlel někde u moře… Denně na trhu, čerstvý ryby, mořský plody, čerstvá zelenina, tak bych možná po masu ani nevzdechl. I když… bůček je bůček. Nejvíc mi vlastně chybí šunka na chleba k snídani. Tak snídám chleba s medem. Furt se cejtim tak jako ulepeně.

Pátý týden. U babičky jsem si stoupnul na váhu. Vlastně nevím, co jsem čekal, protože pásek jsem si musel utáhnout, aby mi kalhoty nepadaly, ale na druhou stranu… Je to ale nerovnováhou. Něco se musí vyrovnat a postupně se to vyrovnává. Nacházíš si svoje jídla, svoje uspokojení, tělo si zvyká, lačnost žaludku klesá, lačnost mysli se upíná mimo jídlo. Kam? Koukám teď víc po holkách?

Šestý týden. Masochismus. Nebo očista duše. Vážně zvažuju vegetariánství a sjíždím jejich stránky. Emotivně vyčerpávající. Záplava estrogenu a možná začnu používat krém na ruce. Krásně voní. Stavil se na oběd Óňa se ženou a s dětma. Vegetariáni. Co jíte? Ptá se jich manželka. Všechno. Všechno kromě masa. Bůček, ty vole! Bůček ničím nenahradíš. Loni jsem překládal film o umělým mase. Ne o tom ze sójy. O skutečný tkáni, kterou už uměj pěstovat v petriho miskách.

Následující dva měsíce: Člověk by řekl, že jak skončí půst, tak do sebe naleje láhev toho Loosena a oslaví to. Ale ono ne. První den jsem si srknul vína a zase to vyplivl. Nakonec tu ta láhev byla rozpitá tejden. Další dny to není lepší. Ještě na začátku května piju maximálně sklenku k večeři. Nechutná mi to. Respektive chutná, ale jenom tak sklenička. Počkat, takhle přece nemůžu psát o víně, musím se vrátit do formy! Vzpomínám na Nicolase Jolyho. O tom se říká, že prakticky nepije. Třeba to je ta cesta. Střídmost sama z tebe udělá střídmého z nedonucení.

A vůbec, o tom je ten proces, ne? O neulpívání. O uvědomění si vlastního těla. Vlastních potřeb, tužeb. Abychom je mohli odvrhnout, zbavit se jich a sami nad sebou tak zvítězit. A pak… Pak si je zase pomaličku pouštět k tělu.

Baví mě mít uklizeno, i když to tak u nás nevypadá. Nejsem schopen pořádek udržet. Poloha věcí je průsečíkem záměru a skutečné moci na ploše času a v kvadrátu fantazie. Nápad přichází za nápadem a návrat k předchozím činnostem se odkládá, nové činnosti jsou opouštěny pro ty ještě aktuálnější a teprve na prahu vyčerpání a totální ztráty niti jsou postupně obnovovány a dokončovány. Odstup často pomáhá spatřit dílo jako geniální a opuštěné v pravý čas, netřeba dalších úprav.

Jako když zafouká vítr. Když zafouká moc, strom se položí a vytrhne s sebou bal i s mechem, šutrama a kapradím. Padne do větví, větev se zlomí a zabodne, zlomí desetiletý semenáč. Jeho koruna vadne, nafouká do ní listí, doupě ježků na tuhle zimu. Pod vytrženým kořenem udělá se louže s čolkem, rozryjou to prasata, daj tak klíčit habroví s bříze, v jejich korunách udělá si straka hnízdo.

Příroda neuklízí. Má ráda bordel. Nápad za nápadem ji brání vracet se k úklidu, radši má čas a mravence, ti to uklidí nejlíp. Zpětně ohlídne se a vidí, že to bylo geniální a úklidu netřeba. Její bordel má smysl. Dává život. Je sám životem.

Zahrada? Kámo, neuklizená zahrada, to je ráj života. Pavouci si maj kam zalézt, samotářky si najdou úkryt, motýli se líhnou a ptáci do trní před kočkama zalezou. Nesekej furt! Nech to trochu. Neuklízej furt. Bordel dává život. Je sám životem.

Pálí slunce. Je sice březen, ale už pálí a pohled k domovu mi vyhrožuje zánětem spojivek, marně se snažím si vzpomenout, která knížka začíná první větou o tom, že jako malý kluk jsem měl tak dobré oči, že jsem se mohl dívat přímo do slunce. Sundal jsem si postupně svetr, boty i ponožky. Nakonec i triko. Spustil bych si i lacl k pasu, ale v náprsní kapsičce mám drátky, který potřebuju furt. Furt tam šmátrám. Snad se mi ten lacl moc nevyrýsuje.

Modřany, Modřany, nejsme tu sami. Hip hop se mnou pohupuje. Hip hup. Orionka možná jede, ale ještě víc tak doprava dole pode mnou. V dohledu mám dvě vlakový tratě, tramvaj, autobusy, auta, lodě a koně. Když je otevřená runway 31, přistávaj mi nad hlavou letadla; krátce po poledni i třistaosmdesátka, na tu koukám rád. V létě jsou vidět balóny nad hřebenem Brd. Chybí tu snad už jenom lanovka a vznášedlo.

Mám novou vinici. Je vlastně stará, což znamená kořeny hodně hluboko v zemi, kapénkovou závlahu netřeba. Zakládal ji pan Janatka, duše místních viničních zahrádkářů. Jeho zweigelt, to bylo víno! Aspoň tak říkaj pamětníci. Kromě něj je tu nějaká milerka, něco muškátu a nějaký stoláky, prej zkoušel všechno možný. Po jeho smrti se o vinici začaly starat jeho paní a dcera. Víno snad dávaly vypálit nebo co. Řezaly tak, aby tam toho nebylo moc. Nejde se na ně zlobit, obě jsou hrozně fajn. Člověče, to není vinohrad, to je stádo ježků! Kdosi se o mě otřel a měl pravdu. Nejde se na ně zlobit, obě jsou hrozně fajn.

Máme tři problémy, Houstone. Zaprvé ty ježky. Je to hromada starýho dřeva, který postupně trouchniví a vykotlává se, práchní, trubkovatí, násoskuje a hyne. Do těch trubiček zatejká voda, voda znamená vlhko, vlhko znamená houbový choroby a plísně, semeniště neřádu a plejádu výtrusů. Zadruhý drátky. Vytane mi na mysli ta želva s hlavou v plastikovým držátku na sixpack Bushe, všechno je zaškrcený a zarostlý do masa, živiny se s námahou prodíraj nahoru, je jich míň a míň a hlava skomírá, hyne. Zatřetí tyčky na rajčata. Takový ty zatočený do spirály, co se po nich liána pne. Jenže když se pne a mohutní u toho, je z toho tragédie tuhýho dřeva v tuhým hliníku, tady pomůže jenom pilka, kamaráde.

Podívej, nemůžeš pořád všechno přepočítávat na peníze. Ten čas, co nestrávíš s ohnutejma zádama u počítače, ten se ti v důchodu vrátí v dobrým. Ten čas na čerstvým vzduchu, to zahánění hladu spásáním divokýho šnitliku, když si zapomeneš sváču. Ta fyzická práce, to nadšení z rekonstrukce. Jak se někdo vrtá v motorkách nebo v něčem od oleje a benzínu, tak já se pinožím tu. Viva la vida.

Mám novou vinici. Teď, když je pořezaná a hromady réví se vršej u cesty, vynikne její učesanost, její spořádaná ordnungovost a přitom už i jemná narašenost. Do dalších let půjdeš se mnou a budeš dávat radost lidem, který tě budou znát jenom ze skleněnejch láhví. Bez puchejřů, bez poezie lodní dopravy, bez toho šnitliku, co je ho tu všude mraky.

Koupil jsem si vás před dvěma lety a byly jste vůbec vůbec moje první. Tou dobou jsem ještě nevěděl, jak tohle poprvé poznamená můj život. Těch kapes třeba! Na telefon, na metr, na šroubovák a kleště. Pravda, znamenalo to doplňkové výdaje. Musel jsem si koupit metr, šroubovák a kleště, aby to nevypadalo, že nevím, na co ty kapsy jsou.

Jste ztělesněním každodenní elegance a všestrannosti. Vaše švy jsou vzorem pevnosti a nezdolnosti, houštím prodírati se můžeš, trny nevida; zůstáváte intaktní, inertní vůči písku a suti. Jste pohodlný a dost široký, takže v zimě se pod vás vejdou podvlíkačky. I ty teplý. Na kolenou, kde je to důležitý, máte trojitou vrstvu.

S vámi se svět stává přátelštějším, vřelejším. Jak s vámi rozkvétají vztahy s prodavačkami, obsluhou benzínek, ba strážci zákona! Jak mile se k vám chovají v hobbymarketu! Nikdy jsem nebyl v obleku v bance, ale takhle nějak si to představuju. A úřednice! Pomůžou vám s vyplněním čehokoliv, dokonce vám někdy půjčí i propisku.

Samostatná kapitola jsou ženy. Najednou jako by ve vás cítily samčí sílu, ohlídnou se, očičko přimhouřej, do vlasů si hrábnou; primární erotičnost míchá se v jemnou emulzi s touhou pečovatelskou, i čiší z nich touha uvařit vám něco k jídlu a pak se vděčně koukat, jak to do vás padá. Na ulici? Ta tam je genderová korektnost, mlaskání a pískání opět stalo se normou. Se ví, že s váma si mlasknu a písknu. Hlavně když sedím za volantem tranďáku s valníkem a za sebou mám dvě tuny jablek. A ten pičus v superbu se může posrat, když mu to tam střihnu na kruháči v Liťáku. Sem dlouhej, vole! Čum, neasi! To je ti hřejivej pocit jak z nitra jadernýho reaktoru, co zaplavuje tělo hrdostí na tvrdej chleba proletáře.

Dělají-li šaty člověka, pak jste důkazem toho, jakých lidí by svět ještě více snesl. Tolik jsem toužil okusit svět vně vlastní sociální bubliny, ani jsem nevěděl, jak snadný to je. Až s váma dostihuje mě empatie, shovívavost k volebním preferencím, najednou chápu pana prezidenta a cítím s jeho dolními deseti milióny.

Dělají-li šaty člověka, znamená to, že ho utváří nejen mravně a eticky, ale i gastronomicky. Když si vás oblíknu, ty tam jsou jemné chutě a delikátní vůně. Jak se blíží k polednímu, žaludek lační po čtvrtce kila vlašáku se čtyřmi tukovými, ideálně zazděnej argusem v plechu. Ranní cígo u blafající dodávky je ta největší hovězina, ale kdo nikdy neměl v pajšlu jak v polepšovně, ví hovno o tom, jak je po pár kilácích krásný, že už vám konečně není na blití.

Pak vás donesu domů, je večer a na stole je polívka, kus brzdy se špekem k tomu a dva dudlíci, obratně vás stáhnu a hodím přes pelest i s peněženkou, telefonem, šroubovákem, metrem a kleštěma. Stanu se na chvíli přemýšlivým a citlivým společníkem, kterému ani fyzická únava nebrání listovat v antické knihovně a který se těší, až se ráno zase svět strašně zjednoduší, všechny problémy světa budou mít řešení v tý večerce na rohu budou mít teplou sekanou v housce.

Zimou jsem se trápil. Ty její temna a mlhy mi vadily víc než jen mráz a sníh. Nejhorší je nedostatek světla. I kůže mi furt praská, ale ono není moc vidět, co špína a co zaschlá krev. Tuhle fintu používám často. Když chceš vědět, co ten člověk doopravdy dělá, koukni se mu na ruce. Vážně tahá v mokru hadice a čerpá kvas z barelu do kotle? Opravdu je to on, kdo vyvazuje vinici a drásá si dlaně o ostružní? Vážně pálí réví a dělaj se mu puchejře od těch mízu prskajících lián?

Tohle je to nejkrásnější období. Ne jaro, když všechno kvete. Ne podzim, kdy se nám hromaděj plody snažení. Předjaří. Konec zimy, kdy slezl sníh a všechno se nadechuje k obrovskýmu výronu energie. To těšení, to dlouhý zadržování, to oddalování a protahování. Tantrická masáž, kde je vlastně jedno, jestli na konci vystříkneš nebo ne, protože to zásadní se odehrává předtím.

Než začne jaro, je to třeba dát všechno do pořádku. Stlouct rámky na další sezonu, ořezat vinohrady a stromy, připravit všechno na dobu, kdy nebudeš vědět, kam dřív skočit. Ale ta mlha, to šero. To vlezlo a lezavo. To sychravo a ponuro. Chybí mi disciplína. Nemám vůli, postrádám nadšení, nedostává se mi entuziasmu. Letargie, kdy se ti nechce ani vstát z postele, natož něco říkat, nedej bože dělat.

Víš, co je nejhorší? Ty kecy. Jak všichni kecaj. Že maj rezistentní matky, že to svoje víno nemusej vůbec sířit, že jim vyrostl květák a nesežrali ho slimáci. Tvůj život se může stát sérií slepejch uliček, do kterejch vstupuješ díky vlastní důvěřivosti. Díky tomu, že tě jako malýho kluka naučili, že lhát se nemá. Takže ti nakonec zbejvá jenom stát se nerudným morousem, co sotva utrousí slovo a všichni kolem si o něm myslej, že je jenom protivnej a naštvanej, ale není, jenom už má plný zuby slov a dalších slov a slov formulovanejch do článků a rozhovorů a knížek a medailonů a monografií a kritickejch vydání a sebranejch spisů a nekrologů a epitafů.

Celou zimu se v tom brodíš, taháš to za sebou jak smrad. Myslíš na šedivou trávu, na zebání, na choulení, na smrt. Dáváš na cizí rady, vstupuješ do toho s nadšením a znechucenej zase opouštíš nějaký spolky, cesty, vyznání a necháváš za sebou další špatnou zkušenost, upínáš se na vlastní nitro, kde po těch letech ale nacházíš jenom prázdnotu a Krapovu poslední pásku. A pak si tak trochu výskneš, protože ta prázdnota je vlastně to, co v životě hledáš, jenom sis to prozření představoval jinak, jenže život je utrpení a utrpení lze překonat, tuhle cestu už přece znáš.

To všechno je zima. A právě to její končení, ten nádech před tím jarem, to chvění a tetelení, ta kumulace energie, to hromadění a příprava, ten prolog k samotnýmu pučení, to ti dodává energii přežít. Jak asi na konci roku budou vypadat moje ruce? Poznám, co je špína a co zaschlá krev? Budu si při boji s ostružiním brát rukavice? Potká mě rutina, disciplína nebo nějakej řád? Čeká na mě vůle nebo snažení?

Možná. Ale letos asi ještě ne. Další rok třeba.