Skip to content

Tři pěkné omyly

by Ondra on January 18th, 2018

Idealizmus je fajn věc. Umožňuje vám povznést se nad realitu, která vesměs odráží jen přání a zajetou praxi většiny. Idealisti jsou tu od toho, aby proměňovali svůj sen ve skutečnost, čímž boří hranice mýtů o nemožnosti, ba nesmyslnosti. Ono totiž není nemožného. Jsou jenom věci, který se nevyplatěj. Hranice idealizmu, která je individuální, je přesně hranicí toho, kdy si řeknete, že už vám to fakt nestojí za to. Protože by celá věc ztratila smysl. Protože byste byli sami proti obě. Protože byste znásobili zásah do toho, do čeho vlastně zasahovat nechcete, protože tím vaším ideálem není další konvenční produkce, ale něco, co vzniklo trochu jinak.
Tohle jsou tři moje omyly, se kterýma jsem vstupoval do oboru. Všechny maj řešení. Třeba do vinice můžete instalovat ke každý hlavě větrák a tím ji udržovat v suchu. Včelstva můžete nechat cíleně odrojit několikrát do roka, takže se očistěj samy. Na pole si můžete na týden pronajmout stádo prasat, který vám to celý zrejou. Každej tenhle problém má řešení. Víc hodin práce, víc péče, víc investic, lepší ochranu, víc fyzický námahy. Míň času na rodinu, na odpočinek, na objevování dalších slepých uliček. Všechno jde. To ale čeká na trochu jiný sekáče.DSCN0957 Omyl první: Zelenina bez mechanizace
Člověk by řekl, že odstěhovat se z města na venkov znamená jít z hluku do klidu. Je to relativní. Konstantní hladina hluku je totiž ve městě mnohem vyšší, takže se do ní drobný výstřelky schovaj a nevyčuhujou tolik. Venkov je naproti tomu místem šumících stromů a bublajících potůčků, kde je každá kravina slyšet mnohem průraznějc. Od jara do léta se vznášíme na obláčku sekačkových orgií. Ráno začnou svědomití místní důchodci, plynule navazujou jeden na druhýho tak, aby jejich štafetu ve čtyři přebrali ti, kdo vstávali na sedmou do družstva a už jsou doma, v šest nebo v sedm pak ti, co jezděj za prací do města a právě zaparkovali bavoráka do garáže. Když maj ve středu hotovo, vezmou do ruky křoviňáky a vyžínače a začnou dodělávat místa, kam se sekačkou nedostali. Skončej v pátek, ale na víkend jejich iniciativu ochotně přeberou lufťáci, jejichž děda tu kdysi postavil srub, ale dneska už je to málem vila, která kolem sebe přece musí mít golfáč.
Tohle byl asi výchozí bod, proč jsem se chtěl hluku mechanizace vyhnout. Je to bláhový a marný. Jasně, malej záhonek ještě zrejete, ale jakmile si koupíte dva zavařovací hrnce, sušičku, vakuovačku a velkej mrazák a najednou máte kam dávat všechny ty fazolky, rajčatový omáčky, řepy, nasušený bylinky a další dobroty, nemáte bez mechanizace šanci. Od půl hektaru nahoru.
IMG_3070

Omyl druhý: Včely přežijou samy
Ideální svět by byl prima věc. Když máte chuť na pomeranč, tak si ho dáte a je vám jasný, že k nám přijel úplně sám, je naprosto čistej a přitom přírodní, nejsou na něm žádný breberky a v krabici s nima se nevezl žádnej patogen, cizokrajnej brouk, had, larva, nemoc. Globalizace je jenom to, co vidíte. Ta fantastická dostupnost všeho z druhýho konce světa za směšný peníze. A pak je tam to skrytý. Mšička révokaz, importovaná breberka, která k nám dorazila před sto padesáti lety za Ameriky a na svým tažení Evropou zničila prakticky všechny vinice. Od tý doby štěpujeme všechny evropský odrůdy na americkou podnož. Peronospora a padlí (taky Amerika), kvůli kterejm běháme po vinohradu s postřikovačem a rozmetáme síru a měď. To jsou ty vedlejší účinky toho, že rostliny a zvířata cestujou po světě, jak si člověk umane.
Stejně tak kleštík včelí. Malá šestinohá breberka, která se na včelu přisaje a množí se v jejím plodu. Ten je původem z východní Asie, snad z Korejskýho poloostrova, kde parazitoval na jiný včele. Jenže tahle včela tvoří menší společenství, častěji se rojí a má pár dalších vlastností, díky nimž se kleštík nikdy nedostane do takový nadvlády, aby včely zlikvidoval. Ty naše včely se to taky naučej. Dejte jim pár tisíc let a půjde to. A do tý doby taky přežijou, to se ví. Každej rok se odrojej, někdy i dvakrát, starej nábytek a plod nechaj doma a snížej počet roztočů na minimum. Tím snížej i tlak a koncentraci virů, který kleštíci přenášej a na který vlastně nakonec včelstvo padá. Pokud ale chcete med, rojení se bráníte a včelám měníte velikost jejich prostoru, pak jste vstoupili do jejich (byť napadený) přirozenosti a včelstvo nemá šanci se bez vaší pomoci ubránit dýl než dva, možná tři roky. Pak už je jen na vás, jak šetrně si s tímhle problémem poradíte. Způsobů je řada, ale nějakej prostě použít musíte.
IMG_5254

Omyl třetí: Vinice na hlavu
To je krása, co? Ke každý hlavě kůl, k němu vyvázaná kytice z letošních letorostů. Hustej spon, protože kámo, když máš hustej spon, tak si kořeny konkurujou a jdou víc do hloubky, víš? To je pak ten terroir. Což je všechno pravda. Na Mosele třeba, na svahu nad řekou, kde se kromě břidlice sotva něco drží, leda snad pár trsů vytrvalý traviny. Někde, kde hodně fouká a kde ranní slunce rychle vysuší všechno, co noční deštík svlažil. Prostě ideální vinice.
Jakmile si pořídíte něco míň ideálního, máte problém. Třeba tam roste tráva. Trávu musíte posekat, aby nebylo pod keřema vlhko a nešířily se houbový choroby. Aby vám hrozny neshnily. K trávě se nedostanete jinak než ručně. Ručně znamená srpem a na kolenou, protože jste díky terroiru vysadili spon metr na metr a v srpnu se tam prostě jinak než po kolenou dostat nedá. Co na tom, že když si na záda vezmete postřikovač, tak poničíte víc hroznů, než kolik jich nakonec sklidíte. Máte vinici na hlavu a každej vám ji závidí. Co na tom, že na superdrahý akátový kůly nemáte zrovna teď prachy, tak tam ob rok natloukáte lískový, kvůli čemuž půlku zimy pižláte místní křaky. Co na tom, že když zrovna není větrno, tak ten balík letorostů, co jste svázali do kytice, ani omylem nemá šanci vyschnout, protože se do něj díky hustotě sponu a bujnosti réví nemá vítr ani slunce dostat.

 

Ze všeho vycházím poučen. Vinici už mám dneska na drátěnce; včely přemetám, vyřezávám plod a na jaře mi přivezou kultivátor. Protože jak říkal Albert: Idiot je ten, kdo opakuje tu samou věc, ale čeká jiný výsledky. Co tím chci říct? Abyste si dali bacha. Bacha na ty, kdo ve stejným idealizmu píšou knížky (články, blogy), který se dobře prodávaj proto, že na papíře nic plejt ani stříkat nemusíte, včely potřebujou hlavně vaše kosmický vibrace a víno z vinohradu ze zahrady spolehlivě poráží slavný francouzský drinky. Bacha na lidi jako já. Myslej to dobře, protože jsou to fanatici, ale dokud to nezačnete dělat sami, pochopíte to jenom stěží.

Máte taky svoje omyly? Podělte se!

No comments yet

Leave a Reply

Note: XHTML is allowed. Your email address will never be published.

Subscribe to this comment feed via RSS