Komunitní vinice

V Kralupech nad Vltavou je vinice. Zanedbaná, neudržovaná. Před pár lety vymrzla dva roky po sobě (navíc na jaře i hodně v zimě) a nájemci už si řekli, že jim to za to nestojí. Nevyklučili ji, ale uřezali ji u země. I řekl si Pinot blanc, že tohle určitě není jeho konec a statečně obrazil. A od tý doby tam řepí.

Myslím na to teď během řezu. Nikdy nejsem ve vinici sám. Stačí mail nebo tweet a vždycky řežem aspoň ve dvou nebo ve třech. Leden ještě neskončil a já mám díky pomocníkům pořezáno. Proč mi choděj pomáhat? Vyvětrávaj si hlavu od sezení v kanclu. Do Modřan je to odevšad kousek, zjevně. Baví je ten manuál. Pijou víno (i to moje) a láká je o něm vědět něco víc.

Nechcete ji? Ptal jsem mě jednou jeden pán. My tam máme čtyři další hektary vinohradů a k nim normální džoby, ten pátej (0,8 ha to je) už nezvládáme. Kdyby mi to řekl před pěti lety, tak bych mu nadšením líbal ruce a možná bych se tam i odstěhoval. Dneska už jsem na tom jinak. S normálním džobem, dvěma dětma, Jenufou, Modřanskou, sadem, včelama a lihovarem už mám všeho asi takhle. Nechci, řekl jsem mu. Ale poptám se vám.

– Kolik jste tam platili nájem?
– Počkejte… asi třicet…
– Třicet tisíc?
– Třicet litrů burčáku. Ročně.

Myslím na to teď během řezu. Ti pomocníci. Co kdyby se dali všichni dohromady a pronajali si to? Když je to tak baví, tak by si přece mohli udělat vlastní víno, ne? Pražský hipsteři nejezděj na chalupu do jižních Čech, nemaj chaty na Slapech. Ale třeba by si rádi někam zajeli o víkendu, kde by si mohli opéct buřty. Že by mi pak nikdo nepomáhal? Ale kdež. Další by se našli.

Základ je nebejt na něco sám. Když jste na něco sami, bezradnost vás často přeroste a i když splnění úkolu je ve vašich silách, zlomíte nad tím hůl, protože cíl je daleko. Ale vás je třeba deset, patnáct. Dohodnete se na tom, že každej dá do placu desítku, za to se opraví drátěnka a oplocenka a ještě zbyde na malou maringotku. Z Prahy se tam dá dojet na kole, doběhnout, dojet vlakem i autem.

Nejdu s váma do party. Nebudu tam chodit s motykou a postřikovačem, ale rád vám pomůžu s propojením. Rád se s váma podělím o svoje zkušenosti, řeknu vám, kdy bych postříkal nebo pokosil. Poradím vám, jak začít. A jsem ochoten vám i poskytnout místo a vybavení na zpracování hroznů a zrání. O vinici se musíte postarat sami.

Přijde mi to jako novej level zájmu o víno. Ty jezdíš na vodu, ty na hory. My máme vinici. Taková parta. Jo, berem tam i kámoše, ono je to zajímá. Rukou není nikdy málo. Poznáš spoustu novejch lidí. Proklábosíte večery u táboráku před maringotkou. A na konci léta sklidíte něco, z čeho si uděláte vlastní víno. To je fakt jinde, než babiččina petržel.

Kdo do toho chcete jít, napište mi mail. Propojím vás s ostatníma.

Edit: k 31.1. je ve sdíleném dokumentu 8 lidí, někteří jako dvojice. Dva z nich jsou amatérští vinaři.