Pomocník

Měníme se. Chlapi kolem mě začínaj šedivět, holkám se dělaj vrásky, jsou z nich mámy a děcka běhaj kolem nás, šťastně objevující život. Měněj se i naše touhy a potřeby. Toužívali jsme pařit po klubech, flákat se po hospodách a žít ze dne na den. Dneska hledáme jiný věci. Maskujeme je za touhy po udržitelnosti a soběstačnosti, ale vlastně se chceme pořád nějak bavit.

Jářku, kde jsou časy, kdy muž kráčel lesem s klackem či kamenem, jelena vida, mrště tím neb oním, masa najedl se. V tichu plížil se lipnicí, nespatřen, neslyšen. Přál jsem si být takovým mužem. Přál jsem si vidět zvěř ve chvíli, kdy o mě nemá ani tušení. Na krátko se mi to dařilo, když v garigových stráních sbíral jsem dříny a trnky, když hledal jsem mezi pláňaty jablko sváru. To ticho, ten klid. Jenže zjevně muž mužnost hledá a když dělá málo rachotu, není mu to po chuti, snad že mrzský připadá si, genderového specifika hledaje, vyhraněností dýše, ubírá se vstříc k dunícímu stroji, který nejen zastane samu práci, ale i přidělá ji. Ruce od oleje budiž míti!

Traktor, to je věc. Plná racionální i iracionální hodnoty, nadlimitně krásná a smradlavá zároveň, byť ten smrad vám nakonec začne vonět, protože mozek je taková kurva a ty krásný chvíle v jeho sedle spojí vám i s nosem. Brala jsem si muzikanta, hloubavýho intelektuála, říká moje žena. Teď žiju s lihovarníkem a traktoristou. Jenže dokud ho nemáš, tak to nechápeš. K čemu ti bude doktorát z muzikologie, hm? K čemu, když si u rytí nemůžeš prozpěvovat operní árie, protože sotva funíš! Naproti tomu za zvuku dvoutaktu, to je jiná. Tam si můžeš střihnout i ty největší drsňárny z Janáčka nebo Hábovy opery Matka a nikdo tě zaručeně neuslyší.

Poslouchej, máš rotavátor, brány, hrůbkovač, pluh obracák. K tomu lištovku, bubnovku a samozřejmě valník. Vyrazíš z domova směrem do údolí řeky, přejedeš most a zahneš na lesní cestu, mastíš to do Dobřichovic, kde podjedeš trať a zastavíš se u koní. Tam nabereš plnej valník pěkně uleželýho hnoje (nesmíš si zapomenout vidle) a přes lávku to střihneš na cyklostezku, odkud je to na pole už jenom kousek. Slamák se ti vlní na hlavě a děcka koukaj s otevřenou pusou. Chtěj svézt, ale máma jim to nedovolí. Bodejť taky, celý by se zamazaly.

Neděle je najednou jako stvořená k tomu, abys vyměnil olej v převodovce, ze starýho trička vyrobil náhradní těsnění a sikovky držel v rukou od oleje neb šmíru, svítící oči, že se ti to pak povedlo dát zase celý dohromady. Jelena fakt nevida, protože se s lomozem řítíš na pole, nadšenej z novýho dílu, nastavovacího systému pro radlici, by krájela drn a zároveň dobře obracela. Leštíš pluh a myslíš na rovnou brázdu, seřízení hloubky a stranovýho vychýlení. V noci se ti zdá o karburátoru o tom, jak hadičku topení ze starý felcky použiješ jako sání přes olejovej filtr.

Měníme se. Nevím, jestli k horšímu nebo k lepšímu. Jsme jenom lidi a máme touhy a pudy, který náma smýkaj ze strany na stranu. Nám umazaný děti nevaděj. Sami začínáme šedivět a dělaj se nám vrásky, jsou z nás tátové s traktorama a svoje vášně maskujeme touhama po vlastních brázdách s erteplema a česnekem. Život je plnej možností a krás. A traktor je jenom jedna z nich.