Hustota
Přes cestu od naší branky leží pozemek. Oplocený, stavební, ale bez staveb. Kdosi ho kdysi levně koupil, ceny tu tenkrát nebyly ani dva a půl tisíce za metr. Dneska jsou na víc než dvojnásobku. Určitě to byla dobrá investice, stejně jako ty prázdný byty ve městech. Rozdíl je ten, že prázdný byty můžou naplnit nájemníci na krátko a jejich majitelé na tom aspoň můžou vydělat, což u pozemků nehrozí. O ty se naopak musíte starat, minimálně je dvakrát ročně sekat. Pozemků jako je tenhle, je po celý vesnici několik desítek. V Praze jsou prázdnejch bytů tisíce.
V obou případech dochází ke zhoršení funkce města nebo vesnice, protože každý sídlo má svou optimální hustotu. To znamená počet obyvatel na hektar. Ve městě by na hektaru mělo žít asi 100 lidí, aby jako město mohlo fungovat. Praha má jako průměr asi čtvrtinu, ale to hodně souvisí s jejími okrajovými čtvrtěmi, což jsou v podstatě vesnice. Vinohrady nebo Vršovice, což jsou pro nás ty části města, který jako města opravdu vypadaj, maj okolo tří stovek. Pro srovnání – na Manhattanu bydlí na hektaru asi šest set lidí. Svou optimální hustotu zalidnění má samozřejmě i vesnice. Zatímco ve městě je hustota zalidnění určující například pro funkci a dostupnost MHD, na venkově nám udává vzdálenost do krámu nebo na vlak. V obou případech pak platí, že náklady na infrastrukturu rostou k hustotě nepřímou úměrou.
Soukromý vlastnictví je věc nedotknutelná. I těch neobydlených pozemků. Pokud se ho ale nebudeme dotýkat a nechceme, aby nám na ně sahal stát, měli bychom si umět poradit s tím, jak tyhle prostory zapojit do fungování obce. A není třeba to nechávat na obci, protože tam určitě neseděj šikovnější lidi, než jste vy. Ano, řešením je zemědělství. To je ta činnost, jak všichni skuhráte, že se jí nemůžete věnovat, protože nemáte dost půdy. Můžete využít online katastru nemovitostí a napsat majitelům s tím, že jim pozemek budete sekat. Výměnou za to, že na něm uděláte pár záhonů a pojedete si tam svoji zeleninu. Z 90% budou nadšeně pro. Zbývajících 10% zvikláte pozitivní motivací – že se s nima o tu úrodu rozdělíte. Na jak dlouho? Na pět, deset let?
Fajn. Máte klíče od zarostlý zahrady, poprvé projdete brankou a žasnete. Hlavně nad sebou a nad svojí naivitou. Především je běžný, že když se z pole nebo úrodný půdy dělaj stavební pozemky, ornici se zemědělec shrne a odveze. Zůstanete teda stát s rukama v bok nad drnem z pýru, pod kterým vás čeká půl metru mazlavýho jílu a pak skála. Vy ale máte řešení. Ze všeho nejdřív pozemek projdete a najdete semenáče jabloní, ořešáků a višní. Označíte si je kolkem a ostříháte tak, abyste získali jeden pěknej kmínek. Na ten budete příští jaro roubovat. Pak to posekáte, seno usušíte a shrabete. Budete ho potřebovat. Při sekání se vyhnete pásům dobromysli a máty, ty se vám budou hodit.
Pozemek, kdysi tak jednolitě amorfní, získal díky kdysi neviditelným stromům a bylinným pásům tvar, kterej předurčí rozložení budoucích záhonů. Teď si vezmete vlek a vidle a pojedete k místnímu koňákovi pro hnůj. Protože koně chovaj lidi kvůli potěšení a nechtěj, aby jim rostli a mohutněli kvůli masu, necpou do nich krmný směsi, masokostní moučku a podobný kraviny. Koně žerou seno a oves. Na pozemek vjedete vlastní nebo půjčenou mechanizací, zoráte ho a zapravíte do země hnůj, kompost, slámu, prostě veškerou organiku, ke který se dostanete. Hnůj, to zemědělský zlato, je zdarma, přátelé. Dostanete ho, kolik si budete přát. I s tou hodinkou traktoru strojopráce vás to bude stát láhev dobrýho pití pro traktoristu.
Když jste zapravili organiku, zajeďte do nějakýho provozu, kde dělaj s paletama a oberte je o nepotištěnej karton. Ideální jsou ty velký kryty palet od láhví, já jich naberu vždycky plnou dodávku, když jedu do Světa lahví v Čelákovicích pro sklenice na med. Zakryjte pooranou a prohnojenou půdu klidně silnou vrstvou a nechte ji chvíli odpočívat. Pokud máte nadbytek slámy, naházejte ji na karton. Seno z první seče (je tam bodláčí a trní, takže to zvířata žrát nebudou), naházejte taky na to. Když ho bude málo, zatižte karton kamenama. Kdo nemá karton, zamulčuje fólií. Kdo nemá fólii, dohodne se s místníma technickejma službama, aby mu tam navezli jemnou dřevoštěpku a odpad ze sekání škarp. Na jaře se můžete pustit do práce. Stačí, když vyříznete v kartonu díru a předpěstovanou zeleninu v truhlíku prdnete do hlíny. Za záhony můžete demonstrativně umístit dva tři úly, aby bylo jasný, že to pojímáte holisticky.
Co se právě stalo? Kromě toho, že jste zkulturnili nevyužitej pozemek, jste přispěli k fungování obce. Ne, nenavýšili jste hustotu obyvatel o pár kilo rajčat a okurek. Ale vyslali jste jasnej signál, že není nutný nechávat půdu ležet ladem. Spíš naopak, je to kromobyčejná blbost, která nemá ani ekonomický, ani jiný opodstatnění. Zeleniny máte tolik, že ji začnete prodávat sousedům, lidi se otáčej a kroutěj hlavama. Pár jich začne dělat něco podobnýho. Něco malýho se změní. Malýho. Ale i to je dobrý.
Je to stejný jako s deštěm. Vody je dost. Jen se o ni neumíme postarat, takže nám uteče někam do moře a my z ní máme prd. Voda není nic abstraktního. Normálně to padá z nebe a vy máte šanci ji sebrat, pokud vám na ní záleží. Půdy je taky dost. Jenom náš pohled na ni se musí změnit. Ani půda není nic abstraktního – něco, k čemu se nedostanete kvůli zemědělským koncernům. Je to prostě místo, který ani nemusí bejt vaše. Stačí, že si na něm něco vypěstujete a z pozemku, kterej ležel ladem, máte najednou užitek. Co s prázdnejma bytama ve městech, to fakt nevím. Ale myslím, že by to mělo fungovat na podobným principu.
Potravinová soběstačnost 4 – kmen
Začali jsme u snů. U touhy vzdát se závislosti na okolní společnosti, chuti odříznout se od všech a žít tak, jak se žilo kdysi. Kdy kdysi? To jsme si neříkali. Možná protože jsme tušili, že takhle se nikdy nežilo. Romantická duše ti napovídá, že žít se vlastně dá jenom z lásky a nebezký many, protože podívej se na ty ptáky, který nikdo nekrmí, jak říkal pán Ježíš, že jo.
Problém je v tom, že potravinová soběstačnost jedince (nebo rodiny) je něco z říše vlhkých snů zahrádkářských blouznivců a popletenců. Věc extrémně výjimečná, viditelná převážně u lidí, kteří se dobrovolně rozhodli se společnosti vzdát za cenu extrémního vypětí a strádání. Je to něco, co historicky neexistovalo v žádné společnosti. Naopak. Hlavní sociální jednotkou byl po tisíce let kmen. Ten kromě dělby práce nabízel i ranou a sociální péči, umožňoval sdílení všech výdobytků zemědělství i lovu. Vyobcování z kmene se rovnalo trestu smrti. Právě protože zajistit si dostatek jídla, uhlídat a udržovat přístřeší, oheň a k tomu se umět ubránit nepřátelům bylo pro jednotlivce nebo rodinu prakticky bez šance.
Kmen je správní jednotka, která obývá konkrétní území. I v případě, že kmen migruje, má vždycky celkem jasně vydefinované požadavky na území. Zajímavou postavou byl v tomhle ohledu Leopold Kohr, rakouský filozof, který svoje bádání zasvětil filozofii celků. Jak velké musí být území, aby bylo soběstačné? Kolik lidí může žít v jednom městě, aby jeho občané vůbec měli šanci osobně znát svoje volené zástupce? Kolik toho stihnu objet za odpoledne na kole? Stižen lehkou marnivostí zavádí Leopold novou jednotku – 1 Kohr. Vzdálenost, kterou chodil z rodné vesnice do Salzburgu na trh. To ujdeš. Doručíš zboží, vrátíš se. Akční rádius asi 15 km. Za mě OK.
Kmen, to je pár podobně smýšlejících jedinců nebo rodin ve vašem okolí. Lidí, kteří se rozhodli pro podobný způsob života. Áronovi chovají slepice, kachny a králíky, v menším pak křepelky a holuby. Bereme od nich tak 20 vajec týdně, sem tam nějaký maso. Běluška má brambory a jehňata, nádavkem k tomu i mrkev a petržel. Cimalovi nevěděli co s loukou za domem, tak si každoročně pořizovali na jaře jehňata, aby měli aspoň posekáno. Časem postavili v rohu dřevěnou maštal a teď je maj celoročně. Dita patří ke skupině, která vypásá kozama stráně v CHKO. Pan Ebr vaří vynikající pivko. Paní Fialová má dvě krávy. Dělá sýry, ale po dohodě vám prodá i nepasterované mléko. Gomela dodává bylinky do restaurací v Praze. Když něco chci, stavím se u něj cestou z palírny. Honzíkovi mají přes kopec farmu (hlavně rostlinná výroba), k tomu bokem asi osm prasat ročně. Vždycky koupíme na zimu půlku, naděláme sádlo, klobásky, sušenou šunku, uzený. Když chceme zvěřinu, zavoláme hajnýmu Ivanovi. A tak dál, končí to u Žanety, která má rybník s husama.
Jsme na vesnici deset let a dneska už vím, že kdyby všichni museli do krámu až do Prahy, já muset nebudu. Naprostou většinu jídla jsme si schopni opatřit nejen lokálně, ale hlavně bez prostředníků. To znamená bez obchodníků, dovozců, skladovačů, překupníků, baličů, vybalovačů, chladičů, rovnačů, hlídačů, pokladních, vydavatelů karet a dozorců celýho systému. Sami jsme soběstační v rajčatech, ve víně a pálenkách, ovoci, topinamburech, česneku, medu a vosku, javorovém sirupu. Doufám, že už brzy budeme mít i vlastní houby. Hospodařím na zhruba dvou hektarech, většinou jsou to sady a vinice, kousek lesa. Většinu pozemků jenom spravuju, to znamená, že za ně neplatím nic – jejich majitelé v nich mají uložené peníze a nehodlají se zabývat takovými podružnostmi jako je sekání nebo spásání. To je dost klasický příklad dnešního přístupu k půdě a taky jedna z věcí, která může umožnit začít hospodařit i vám.
Na rozdíl od minulosti dneska členové kmene nebydlí pospolu. Jsou roztříštěni ve vaší vesnici i v několika vsích sousedních. Ve vzdálenosti jednoho Kohru. Vám to ale nevadí, protože venkov znamená, že všechno je celkem daleko a krajina je otevřená, v zimě jezdíte autem a v létě na kole, chodíte pěšky a na vejlety s děckama, takže není problém se tu a tam někde stavit, něco vyzvednout cestou do krámu, dovézt cestou do školky, občas něco vezete do Prahy, tak přibrzdíte tam nebo onde. Dnešní kmen je o blízkosti životního stylu mezi ostatními styly. My díky tomu svýmu jíme to nejlepší, co dneska jíst jde. Domácí stravu.
Nehledím daleko do budoucnosti. Netěším se na bezhotovostní společnost s vidinou, jak se budu chechtat všem zoufalcům jen proto, že my už dávno vyměňujeme víno za kachnu, med za brambory a česnek za vejce. Beztak většinu věcí kupujeme za peníze, protože kdybych někomu z těch lidí řekl, za kolik prodávám svoje víno, asi by se se mnou přestali bavit. Ale mám podvědomou radost z každýho člověka, kterej si najde svoji vlastní rezistenci vůči anonymním obchodníkům a korporacím, jejichž zájmem jsou jenom peníze. Nemusím se s ostatníma lidma z kmene kámošit. Stačí, že náš vztah je oboustranně výhodnej a funkční, kotví nás v krajině a v místě, kde chceme hospodařit. V místě, kde chceme žít.
9. přehlídka českých ciderů
VSTUPENKY NA OCHUTNÁVKU S PŘEDNÁŠKOVOU ČÁSTÍ ZDE
20. března v MeetFactory proběhne 9. přehlídka českých (a možná i pár zahraničních) ciderů. Je to akce, na které můžete ochutnat nejvíc domácích ciderů, a to hlavně protože tu dávám prostor amatérům, kteří mají často mezi padesáti a několika sty litry. Z těch, co jako amatéři začínali, se jich každoročně pár překlopí do profesionální sekce. Díky tomu máme jednoznačně nejsilnější ciderovou kulturu ze všech postkomunistických zemí.
Seznam dosud potvrzených vystavovatelů (další budou postupně přibývat)
Profesionálové
Ivo Laurin: UTOPIA
F.H. Prager: Prager Cider
Tátův sad: Tátův sad
Cidérka Lobeč: BACHA!cidre
PROVOKO: Cider Talk
AK Cider: AK Cider
JM CIDER HOUSE: Redbrook cider: Premium-suchý, Original-polosuchý, Redfruit-polosuchý, Perry-polosuchý
CIDRE 99: CIDRE 99
Polabský mošt: Magnetic Apple
Cidrerie: Cidre Kliment
Moštárna Újezd: Divoké jablko
Táborská moštárna: Johannes Cyder
rossbach/smilingdogcider: Ice Cider
INSIDER: Němčovický jablečník
Petr Hybler, Josef Brzobohatý: Darebák
Steboucider: Steboucider
Amatéři
Tomáš Málek: Doubravice 2018, Jezárky 2018
Kuba Svěrek: Foot made Cider
Petr Vacek: Piparkakuja cidre
Václav Ceeh: CEEH CIDER
Michal Schlindenbuch: Cidrebuch
Petra a Milan Hrickovi: Zlaté jablko
Náčelník Cider: Náčelník Cider
Jakub Kynčl: Českorájský cider
Tomáš Ritzka: První Prajzské
Michal Odehnal: Sadrowitch
Vojtěch Čížek: Garage Cider 2016+2018
Dan Samek: SadoMaso aneb masíčko ze sadu
Tomáš Říha: Zdrcený jablko – EPIK
Martin Velfl: aut-sajdr
David Tourek: Kozina cider
Tomáš Hégr: Furiosa
Martin Bilec: Vinařský cider
Antonín Bernard: Dubský jablko, destilát ze cideru
Jablko v láhvi: Saturn 2018, Lump 2016
Michal Lacina a Jan Dobrovolný: Highland ExperiMental Lab
Oceterie: Jablečný orleánský ocet
Loni jsem udělal novinku v podobě přednáškové sekce před samotnou výstavou. Ta se více než osvědčila, takže ji letos zopakujeme. Na četné žádosti jsem do ní zařadil i vlastní přednášku o základech kvašení při výrobě cideru, abyste se už vážně nebáli začít i vy. Josef Vačkář z ÚKZUSu bude mluvit o správném řezu jabloní, a to jak v prvních letech po výsadbě, tak třeba při zmlazování staršího stromu. Ondřej Muška (Provoko) bude mluvit o zakládání ciderového sadu – loni vysadili v Jižních Čechách pěknou řádku ciderových odrůd. Jáchyma Klimenta jsem pozval, aby řekl něco o keevingu, což je jeden z mála způsobů, jak v cideru udržet zbytkový cukr přírodním způsobem. Vyšší dívčí bude reprezentovat Ivo Laurin z Utopie, který dělá cider bez síry a bez jakýchkoliv stabilizačních nebo konzervačních látek. Jde to, ale potřebujete třeba podtlakovou pumpu nebo možnost zafoukat nádoby inertním plynem.
Přednášky (od 17 hodin):
Josef Vačkář: Řez a údržba jabloní
Ondra Kopička: Základy a úskalí ciderového kvašení
Ivo Laurin: Jde to i bez síry
Ondřej Muška: Nová výsadba ciderových odrůd jabloní
Jáchym Kliment: Ten tajemný keeving
VSTUPENKY NA OCHUTNÁVKU S PŘEDNÁŠKOVOU ČÁSTÍ ZDE
Ochutnávka začíná od 20 hodin, přednášky od 17 hodin. Se vstupenkou na přednášky máte automaticky vstup i na ochutnávku. Ochutnávka je volná, to znamená, že po zaplacení vstupného si necháváte nalívat bez omezení až do úplného prochutnání.
Chcete se přihlásit jako vystavovatelé? Jen do toho. Stačí vyplnit tenhle dotazník.
fotokredit: Zdeněk Dvořák
Agrolesnictví
Mám hrozně rád les. Vlastně se málokde cítím tak dobře. Možná jenom na jednom místě. Na jeho okraji. Na jižních hranicích lesů, tam, kde se větve dubů skláněj až k zemi a hladěj se s trávou na vedlejší louce. Kde se kořeny borovic zamotávaj do balvanů, který tam vynosili sedláci z polí a mezi nima se objevujou trsy trávy zvoucí pocestné k natažení těla, k spočinutí, rozjímání a meditaci, nebo jenom tichýmu pohledu do kraje.
Je ironií, že les, tak bohatý společenství, je u nás vlastně k neuživení. Aby člověk v potu tváře vůbec mohl dobývat svůj chléb, musí ho popílit a žďár osít obilím. Vznikne lán, monokulturní pole. Jenže každá monokultura je problematická. Protože jsme přerušili přírodní vazby a uměle instalovali jeden druh, bude nás příroda pronásledovat a ve snaze zaplnit naše pole druhovou pestrostí nám bude nabízet hromady toho, čemu říkáme plevele.
A tak jsme se obloukem vrátili zpátky k lesu, respektive k tomu, co nám přírodní společenství nabízí. Druhovou pestrost, která umožňuje fungování přirozených pout mezi flórou a faunou, sama se umí regulovat a brání se přemnožení jednoho druhu. Vzniká kombinace lesa (trvalky) a orné půdy (jednoletky), která se navíc proměňuje se věkem osazenstva. Vzniká množství vazeb, který jsou jinde nevídaný. Mykorrhiza, výměna živin, symbiotická společenství (guilds). Vzniká agrolesnictví.
Agrolesnictví není nic úplně novýho. V řadě podob se objevovalo buď přirozeně nebo i záměrně, až v posledních dekádách ale dostává vědeckou formu a díky výměně informací se lidi přestávaj bát zkoušet kombinace, který by třeba dřív byly až moc převratný. Pro zemědělce má výhodu diverzifikace příjmů – když jedna plodina vypadne, další dvě nebo tři na stejném pozemku zůstanou. Pro přírodu má výhodu demonokulturizace krajiny, která přitom zůstává zemědělsky činnou, ale zároveň pestrou; plodnou, ale zároveň udržitelnou. Kořeny a stín navíc zadržují vodu a vytvářejí blahodárný stín, což bude čím dál důležitější téma.
Příklad 1: Javorový háj
Javor je celkem geniální strom. Výborně rezonuje, takže se často používá na výrobu hudebních nástrojů. Na jaře z něj teče fantastická míza, kterou můžete koncentrovat na sirup. Kvete a dává spoustu nektaru. Kromě toho hostí producenta medovice – brvnatku javorovou, takže často dává dvakrát do roka. Jako pionýrský strom je nenáročný na půdu, není ho třeba nijak ošetřovat, nemusí se štěpovat, roste velice rychle, takže ho můžete často zmlazovat a vybírat z něj větve vhodný na pěstování hub. Menší olistěné větve se po kopicování nechají zavadnout jako seno (říká se tomu treehay) a v zimě se dají použít na krmné účely. Javory (kleny a mléče) dorůstají značných výšek, takže se pod nima v klidu můžou pást zvířata.
Příklad 2: Selský sad
Jabloně, hrušně, višně, různé druhy jeřabin, sem tam i ořešák. Spon tak 8×8 metrů, u těch ořešáků klidně i víc. Pokud sadíte vysokokmeny ovocných stromů, prvních deset let v meziřadích můžete pěstovat prakticky všechny polní plodiny (kukuřici, pícniny, brambory), ale i zeleninu. Stromy dávají málo stínu. Když se k sobě jejich koruny začnou přibližovat, vysadíte meziřadí pás malin (4 metry od stromu) a dva zbylé třímetrové pásy můžete osít něčím, co není tak náročné na světlo. Takzvaný mozaikový stín (stín listů stromu) vyhovuje například špenátu, částečné zastínění zvládá i řepa, celer nebo mrkev, stejně jako kuchyňské byliny. Kvetoucí ovocné stromy jsou výborným zdrojem nektaru, takže zase včely. Dřevo ovocných stromů se dá použít na pěstování hub, zajímavé kousky jsou pro svou kresbu vhodné k řezbářství. Ovoce můžete sušit, zpracovat na kompoty, marmelády, džemy, cider, likéry, kořalku. Maliny můžete prodávat na trzích, chtivým zmrzlinářům nebo je sami dál zpracovávat.
Příklad 3: Duby a topinambury
O olivovníku se říká, že ten, kdo ho sází, ho zaručeně nebude sklízet. S dubem je to podobně. Je pomalu rostoucí dřevina, takže na jeho plodnost si pár let počkáte. Jeho dřevo je ale jedno z nejlepších a přidanou hodnotu tu tvoří žaludy, vynikající to pokrm pro prasátka. Protože duby rostou pomalu a jsou to stromy mohutné, je třeba je sázet daleko od sebe. Pro vytvoření volného háje klidně v třicetimetrovém sponu. Topinambury jsou naprosto nenáročná a vlastně plevelná rostlina, který se po vysazení už nezbavíte. I z nepatrných kousků dokáže vyklíčit a dál se množí pod zemí. Než vám ty duby vyrostou, budou se vám topinambury hodit. Prasata je milujou. Stačí střídat pásy tak, aby jich tam vždycky pár zůstalo.
Příklad 4: Drůbež a lísky
Líska je u nás braná skoro jako plevel. Nepotřebuje žádnou péči, rychle roste a dá se často kopicovat. Málokdo ji ale pěstuje na ořechy, protože ty jsou většinou napadené nosatcem lískovým, broukem, jehož samička na jaře provrtá mladé oříšky a naklade do nich vajíčka. Z těch se pak vylíhnou larvy, které jádra vyžírají zevnitř. Nosatce se sice můžete zbavit opakovaným ošetřením insekticidy, ale daleko vtipnější je pustit na něj slepice. Ty totiž brouka a jeho larvy vyzobou a je po hotovo. Drůbež navíc hnojí, hrabe a kypří půdu, dává vejce a maso. Stejně jako lísky je možné použít i třeba višně. Protože ty se sklízejí strojově (sklepáváním do plachet), stačí kur vyhnat na dobu sklizně a jinak můžou v sadu vegetit celoročně.
Výhody agrolesnictví spočívaj především v možnostech kombinací, který se nabízej vlastně samy. Základ by měl vždycky tvořit pás stromů nabízejících plody, dřevo na palivo a pěstování hub, případně mízu a/nebo nektar. Mezi stromy nechte podle jejich vzrůstu dostatek prostoru pro jednoletky, ať už to bude obilí, zelenina nebo třeba slunečnice. Doplňte vhodnou živočišnou složkou, která bude vypásat, uklízet a zároveň chránit proti škůdcům. Přidejte hmyz.
Hospodaříte, ale jste vlastně v lese. Nebo spíš na jeho kraji. Říká se tomu ekoton. Tam, kde vzniká napětí; tam, kde je nejvyšší počet druhů. To je ta diverzita. Tam, kde končí les a jeho stromy hladěj trávu vedlejší louky. Tam je moc hezky.
Ideální farma je uzavřený cyklus. To znamená, že zdrojem energie je tu slunce a déšť, farmář přispívá toliko svým potem. Všechno, čím budete hnojit, by mělo vyrůst přímo na vašem pozemku. Máte dvě možnosti, jak toho dosáhnout. Buď budete intenzivně kompostovat nebo si pořídíte zvířata. V obou případech ale budete potřebovat víc půdy, než jsme si řekli minule.
Proč? Protože každá rostlina má svoje požadavky na výživu. Pokud výživu do půdy nedoplňujete, poměrně rychle se vyčerpá, začne vám klesat výnos a tím i rentabilita. Výživu tvoří zejména dusíkaté látky, které (pokud odhlédneme od umělých hnojiv) lze získat dvěma zásadními způsoby: 1) fixací vzdušného dusíku (umí bakterie na kořenech některých rostlin) a doplněním zvenčí (kompost, hnůj a močůvka). Hnojení organikou (o jiném hnojení se tu nebavíme) se provádí zhruba jednou za tři roky. Obiloviny na tuhle dobu potřebují asi 20 tun na hektar, okopaniny 30 – 35 tun, zelenina kolem 40 tun/ha. Čeho? Té organiky. To je hnůj nebo kompost.
Možnost první: chlévská mrva
Chlévská mrva je směsí exkrementů zvířat s podestýlkou, nejčastěji slámou. Hnůj se z ní stává uležením, zráním. Mít hnůj z vlastních zvířat je prima, už protože víte, čím jste je krmili; jenže pokud se vám jako ideální stav zdá, že zvířata budete mít na pastvě, dojde vám rychle, že hnůj budete těžit jenom přes zimu. Protože zvířata mohou být různě velká, používají zemědělci přepočet na takzvané dobytčí jednotky. Platí, že dobytčí jednotka (DJ) = 500 kg. Ovce a kozy můžete počítat jako 0,1 DJ, což je 50 kg. Jedna kráva rovná se deset ovcí. Průměrně získáte 36 kg chlévské mrvy na 1 DJ za den. Konverze na vyzrálý hnůj probíhá se ztrátou cca 30%, takže při půlročním ustájení jedné DJ získáte asi 5 tun hnoje. Pastvina je pohnojená z půlročního vypásání, tam nepotřebujete nic. Hnůj zraje 3 až 4 roky, hnojení stačí aplikovat rovněž jednou za 3 až 4 roky. Pokud budete chtít pěstovat zeleninu, brambory a obiloviny na jednom hektaru, budete tak potřebovat v průměru 30 tun hnoje za tři roky, což je deset tun za rok. Znamená to, že pro hektar plodin byste měli chovat dvě dobytčí jednotky.
Abyste tyhle dvě DJ uživili, musíte vědět, kolik píce dá vaše pastvina ročně. Kolik píce vypěstujete na hektaru, to záleží především na úrodnosti půdy a také na tom, co do ní vracíte. Průměrně ale můžete počítat s výnosem zhruba 20 tun píce za rok (počítáme se čtyřmi obrosty pastevního porostu). Pastvinu umí zvířata využít průměrně z 60%, takže ročně dostanete z hektaru přibližně 12 tun píce. Ovce spořádá denně asi 6 kg čerstvé píce, kráva analogicky k tomu skoro desetkrát tolik. U krávy počítáme 1 tunu a půl sena zimu, což je asi balík (350 kg) na měsíc. To nám při průměrném výnosu dává zhruba krávu na hektar a půlrok, další hektar teda potřebujeme na seno na zimu. Výsledek? Na dvě DJ, jejichž hnůj potřebujeme na doplňování živin, budeme potřebovat 4 hektary pastvy. Společně s naším hektarem pro pěstování už jsme na pěti hektarech. To je síla, co?
Možnost druhá: kompostování
Nechcete nebo nemůžete mít zvířata. Zároveň se chcete vystříhat externích zdrojů. Budeme na to muset jít jinak. Půda (skrývka) je zhruba z poloviny tvořena vodou a plyny. Dalších 45% jsou minerální látky – písek, jíl a bahno. Těch zbývajících asi 5% je organická hmota, tedy rozkládající se živočichové a rostliny. Možná se vám zdá, že těch 5% je málo, ale tahle složka má strašně důležitou funkci. Protože je bohatá na uhlík (a uhlík se v půdě chová jako houba), umí zadržovat dvě nejdůležitější věci: vodu a dusík. Že rostliny potřebují vodu, to je jasná věc. Dusík je pak nejdůležitější složka všech hnojiv. Pokud tedy chceme dusíkaté látky v půdě udržet, potřebujeme dostatek organické složky – uhlíku. Kde se tahle organická složka na uzavřené farmě bez zvířat vezme? Z kompostu, protože jako dobří hospodáři jste na něj dali všechno, co na farmě vyrostlo a vy jste to nesnědli. To je prakticky u všech rostlin většina biomasy.
Markantní je to třeba u kukuřice, jejíž klas váží v průměru 200g a na rostlině jsou většinou dva. Celý stvol váží zhruba podobně, ale člověk se z něj nenají. Přijde na hromadu, kde se rozloží a za rok až dva ho zapracujeme do půdy jako kompost. Na kompost míří celá řada věcí z kuchyně a ze zahrady – slupky od brambor, odřezky zeleniny, zbytky jídel, lógr, ale i listí, tráva, dřevní štěpka, piliny, popel nebo karton. To všechno umí bakterie rozložit a zpracovat na parádní hmotu, která splňuje všechny požadavky zemědělce. Je v ní dostatek dusíku i uhlíku a je plná života. Tvůrce takzvané biointenzivní metody John Jeavons propagoval dvě zásadní věci: Hluboké rytí (na dva rýče) a opakované přidávání kompostu. Jeavons byl ale taky pečlivka na čísla a tak si spočítal, že kompost, který každoročně zapracovává do svých záhonů, je biomasa z plochy třikrát až čtyřikrát větší, než kolik jí samotné záhony vyprodukují. Nemám ambice po něm jeho pokusy opakovat, takže je beru jako fakt. Jeho výsledek totiž silně připomíná naše počty z první varianty. Buď budu na dalších čtyřech hektarech chovat zvířata, nebo na nich budu jenom sekat to, co mi tam navál vítr. Ovšem opět s tím rozdílem, že pokud na té ploše pro biomasu chovat zvířata nebudete, bude méně úrodná.
Možnost třetí: odpad
Existuje ale ještě třetí způsob, pro který budeme muset přimhouřit oko nad tím, že farma najednou nebude uzavřená, ale dovolíme si vstup z vnější. Přesto nebudete muset nic kupovat. Stačí se naučit využívat toho, co ostatní vyhodí, protože to nechtějí/neumí zpracovat. To, co je pro jednoho odpad, může zrovna pro vás představovat rozdíl mezi úrodou a neúrodou. Čím rozvinutější společnost, tím více odpadu produkuje. Bohatství lidí se totiž váže na (ne)ochotu zabývat se jeho dalším využitím – není to třeba, peněz máme dost.
Typickým příkladem jsou koňáci okolo Prahy. Luxusní sport (rekreace), jehož provozovatelé mají ustájeného oře někde v komerční stáji. Provozovatel stáje je zpravidla sám koňák, který zrestituoval stodolu na venkově a rychle vymyslel její nejlepší využití. Co s hnojem? Pryč s ním! Kdokoliv si ho vezme, tomu budeme líbat ruce. Menšími, ale stejně spolehlivými zdroji jsou sekačkáři. Trávník musí mít do třech milimetrů. Pak samozřejmě vysychá, takže ho musíte kropit. Když ho kropíte, tak ta potvora roste, takže ho musíte sekat. Objem odpadu enormní. Listí, štěpka z větví, všechno od obecní firmy, která se stará o parky a škarpy. Odpady ze školních kuchyní, restaurací a jídelen (tady už jste za hranicí zákona).
Většinou stačí někam přistavit kontejner a lidi vám ho s radostí naplní. Pro větší objemy už budete potřebovat nějakou manipulační techniku. Pokud máte jako já jenom valník za terru a vidle, svážíte všechno od koz, koní a slepic v okolí, berete listí a trávu od sousedů, plus občas pomůžete někomu z místních od hromady, kam dvacet let vozí tu posekanou trávu. A je jasný, že dole bude ta nejluxusnější zemina, jakou jste kdy viděli. Podtrženo a shrnuto: svou činností prospějete mnohým a nezatížíte nic a nikoho, což je skoro stejný, jako kdyby to vyrostlo u vás.
Výsledek
Každá farma, pokud chce být uzavřeným cyklem, musí mít na jednu produkční jednotku další 3-4 jednotky, které budou tuhle produkci živit. Můžete na nich chovat zvířata a pěstovat pro ně krmení. Nebo je můžete nechat ležet ladem a jenom je sekat a kompostovat všechno, co na nich vyroste. Šikovný farmář samozřejmě ví, že nic není černobílé, a že obě metody lze zkombinovat. Jetel, hrách, čočku nebo další rostliny z čeledi bobovitých lze využít obojím způsobem – jako krmivo pro zvířata i jako potravu pro lidi. Jejich schopnost (resp. schopnost jejich symbiotických bakterií) fixovat vzdušný dusík pak méně vyčerpává půdu, takže je to výhoda po všech stránkách. Jenže tyhle rostliny nám nedodají tolik dusíku, kolik potřebujeme na pěstování zeleniny nebo pícnin, proto je ten zázrak jen poloviční.
Stejně tak platí, že když zabiju ovci a sním ji, jejím masem nahrazuju část sklizně. Ovce provedla energetickou konverzi za mě vlastním metabolismem – pro mě nestravitelnou trávu přeměnila na vynikající skopové, česnek a víno mám bokem. Pro vyjádření energetické konverze se používá termín FCR (feed conversion ratio), tedy poměr mezi krmivem a tím, k čemu se zvíře chová. Tady ale bacha, protože někdy se poměr počítá hmotnostně (přepočítávám kilo sena na litry mléka), jindy na objem využitelné energie v kaloriích. Nejlepší poměr (hned po cvrčcích) má slepice chovaná pro vejce (brojler může mít teoreticky i víc, ale tam jde o naprosto nepřirozená zvířata), kráva na maso má poměr absolutně nejhorší.
Poznámky pod čarou
Stejně jako můžete využívat odpad v podobě hnoje, můžete využívat i to, že řada lidí má celé pozemky, o které se nechce starat. Rádi vám je pronajmou za to, že jim je posekáte. Vy trávu nerozšmelcujete tou klasickou zahradní sekačkou, ale pokosíte ji kosou nebo lištovkou tak, aby se dala nasušit.
Využívat odpady ze školních kuchyní je legislativně trochu složitější. Tam by totiž škola musela přísně separovat odpad z živočišné složky (ten zpracovávat nesmíte), což se většinou nikomu nechce. Na tajňačku se dá samozřejmě domluvit cokoliv.
Hnůj je sice plný dusíku, ale když ho budete aplikovat nesprávně, o všechen se připravíte. Při zrání byste z něj totiž měli správně vytlačit veškerý kyslík, což se stane vlastní vahou teprve při výšce hromady asi 3 metry. Rovněž jeho aplikace musí být rychlá – pokud ho rozházíte po povrchu, obsah dusíkatých látek díky oxidaci rapidně klesá.
Co by chtěly technologie
Když lidstvo pochopilo význam průmyslové revoluce, začalo spřádat plány na budoucnost. Zásadní slovo mělo nadšení (konec otročiny, stroje to udělaj za nás), které rychle vystřídaly obavy (když to za nás udělaj stroje, kdo nám zaplatí?). Časem se ukázalo, že stroje lidem práci neberou, ale přidělávaj. Zastanou sice tu největší rachotu, ale rozhodně není pravda, že na ten čas, který jim ušetřil stroj, se člověk natáhne na mez a bude koukat na mraky. Práce je totiž nekonečně. Čeho se lidem naopak nedostává, je čas. Času není nikdy dost.
Svébytně se k technologiím postavila americká sekta Amishů. Amishové jsou novokřtěnci (podobně jako na Moravě byli třeba Habáni) původem ze Švýcar, kteří v Americe našli relativní náboženskou svobodu. Jejich krédem je (kromě víry) jednoduchost, komunita a soběstačnost. Hodně jich je v Pennsylvánii, Ohiu a Indianě, ale jsou i na dalších místech. Poznáte je snadno. Chlapi maj vousy, košili, kšandy a slamák, ženský čepec a dlouhý šaty. Amishové vědí, že práce má svůj smysl. Nejezděj autama, maj bryčku za koně. Okolí je často považuje za zpátečníky nebo podivíny, kterým se pokrok protiví. Tvrdí se o nich, že nevyužívají moderní technologie. Jenže to není pravda. Amishové mají často špičkový počítače, který ovládají třeba jejich dřevoobráběcí stroje (hodně pracujou se dřevem). Doma sice nemají elektřinu, ale k práci si klidně nakopnou dieselovej generátor. Auto normálně nepoužívaj, ale klidně se jím nechaj svézt.
Na první pohled se může zdát, že je v tom zásadní rozpor. Ale není. Snahou Amishů není žít zpátečnicky a ošklivit si všechny výdobytky moderního světa. Pouze kladou důraz na rodinu a její soudržnost, na komunitu a její fungování, na soběstačnost a relativní nezávislost na okolním světě. Moderní technologie uměj používat, ale straněj se jich, aby jim neodlákávaly soudruhy do virtuálních světů, aby se navzájem jeden druhému neodcizovali, a aby společně strávený čas tmelil jejich způsob života. Jdou na to chytře, ale nikoliv úporně dogmaticky. Dokladem toho je třeba takzvaná rumspringa – zhruba dva roky volna, který si každej Amish musí projít mimo společenství. Prostě je na prahu dospělosti vyženou na zkušenou do světa, kde neplatěj jejich pravidla. Užijou si všeho pozlátka v době, kdy to tělo (i duch) nejvíc potřebuje, aby se na konci svobodně rozhodli, jakej život chtěj vést. V průměru se jich do komunity vrací přes 80%.
Nemohl bych žít jako Amish. Šle by mě sice bavily, ale nerostou mi vousy a nezvládal bych nábožensky spořádanej život a spoustu dalších věcí, který jsou bytostně komunitní. Co ale jejich kultuře naopak závidím, je nadhled nad invazí moderních technologií a nad tím, jestli nám tyhle výdobytky skutečně život ulehčujou nebo naopak. Pokud budete ve společnosti neustále čučet do mobilu, pak se zřejmě neseznámíte s někým, kdo jede vedle vás a čučí do něj taky. Pevně věřím, že se seznámíte jinak, třeba právě díky těm technologiím. Co mě ale trochu zaráží, je odosobnění a absence člověčismu ve vztahu k okolnímu světu. Mám totiž dojem, že řada věcí v našich životech je postavená na doteku, citu, vůni. Na něčem, co se z podstaty nedá převést do dat nebo lajkovacích gifů.
Zemědělství je jednou z nich. Dotek půdy, listů, květu nebo plodu, chůze bosou nohou po zemi, kontakt s vodou a větrem, vůně plodujícího včelstva, ale i vůně kompostu a tlejícího listí, to všechno jsou věci, který nikomu messengerem nepošlete. Vztahy s dalšíma lidma jsou hned tou druhou. Můžete projít stovky fotek na Tinderu, ale nikdy z toho nepoznáte, jak ta holka voní a jakou má kůži. A pokud jste na tom s nosem jako já, máte zásadní problém. Jestli s váma vůně takhle necloumaj, zkuste si někdy vypnout navigaci. Po ulicích normálně choděj lidi, kterejch se můžete zeptat na cestu. Navíc se zaručeně dostanete do míst, kam se budete chtít ještě někdy vrátit. Celý mi to trochu připomíná právě tu průmyslovou revoluci. Kdybychom si nechali život ulehčovat a zatím se natáhli na mez a koukali na ty mraky, svět by asi neuháněl tak rychle kupředu, ale lidi by možná byli víc v klidu. Nejvíc mi na tom ale vadí, že se na mraky koukáme na displeji, namísto abychom zvedli hlavu.
Nejsem staromilec a technologie považuju za výbornou věc. Stejně jako Amishové mám jen pocit, že bychom měli víc přemejšlet nad tím, kde nám skutečně můžou pomoct, a kde nám přidělávaj práci, okrádaj nás o čas a simulujou skutečnej svět, abychom se náhodou neodřeli o kůru, nespálili o táborák, nezabloudili v parčíku nebo nešlápli do mokrýho. Na řadu technologií se těším moc. Třeba na samořiditelný auta. Míra bezohledný nenávisti a egomaniakální demence, kterou předváděj řidiči na silnicích, je přesně ten příklad toho, co by měl pokrok odbourat. Pokud ale ztechnologizujeme potraviny, stanou se čistě utilitární záležitostí, která slouží toliko k nasycení. Jenže právě pokrok přispěl k tomu, že tím už naše jídlo není. Stejně jako (při vší úctě k Tinderu) nejsou naše vztahy jenom k saturaci sexuálních potřeb a k plození dětí.
Kevin Kelly o tom napsal zajímavou knížku. Jmenuje se What Technology Wants. Pěkně v ní popisuje, že technologie (technium jakožto entita) se vlastně chová jako subjekt, který má všechny charakteristiky bytosti. Ta se hodlá nejen udržovat při životě a rozmnožovat, ale navíc kolem sebe vytváří podpůrnou síť, jejímž cílem je pevněji zatínat drápky do našich životů a dělat z nás vlastní periferie, které slouží k obohacení jí samé. Napadá mě přirovnání k byrokracii, která funguje velice podobně. Stejně tak se dá říct, že podobně se chová superorganizmus, což je třeba včelstvo. Nebo lidstvo jako celek.
Nemohl bych žít jako Amish. Jedno ale vím jistě. Chci žít tak, abych mohl nohama chodit po zemi, dotýkat se hlíny, ochutnávat ovoce a očuchávat svoje oblíbený holky. Chtěl bych se naučit mít svoje technologie pod kontrolou a dávat jim jen tolik váhy, kolik si opravdu zaslouží. Navigace je fajn, pokud mi pomůže se dostat rychlejc za rodinou, takže si budu moct s dětma stavět z lega. Telefon je fajn, když s ním můžu přivolat pomoc. Internet je fajn, pokud mi pomáhá dostat se k vědomostem, který bych jinak těžko získával. Nechci ale díky technologiím ztratit schopnost poznat, kde je sever. Nechci přijít o orientační smysl. Chci umět poznat po čuchu, jak na tom je který včelstvo. Chci umět podle chuti poznat zralost hroznu. A byl bych moc rád, kdyby to uměly i moje děti.
Máme na Kopanině hektar sadu. Když tam vypustíš děti, tak o nich nevíš celej den. Lezou po stromech, honěj se s ovcema, sbíraj jabka a ořechy, na včelách louděj med. Hektar je dost, byť zrovna většina tohohle je v prudkým svahu, což prakticky vylučuje polní plodiny. Když tam přijdou pomocníci sbírat úrodu, žasnou, jak je tam krásně. Jsme v Praze, byť kolem dokola je jen hradba zeleně. Zdánlivá divočina je to ovšem jenom přes den. V noci je tam slyšet každý tudum tudum, jak kamiony po okruhu najížděj na most přes Slavičí údolí. A motorky, samozřejmě.
Tudy nahoru k chatě, pak doleva, na konci je ohniště. doprava je včelínek, kurník a králičí kotce. Páni, vzdychá romanticky založená návštěva. Tady by se to hospodařilo! To by bylo úplně dělaný na tu soběstačnost, co? Jenom se usmívám. Už jsem to počítal. V sadu je zhruba osmdesát jabloní, deset ořešáků plus nějaký ty višně a švestky. Poloha nad údolím potoka zajišťuje med. Třeba letos bylo na Karlštejnsku kvůli suchu tak málo medu, že to nestačilo málem ani včelám. Jabloně, hrušně, višně, třešně, kaštany i řepka kvetly jeden tejden. A pak šlus. Akát u nás není, ten ekologové vyhubili. Dubohabřina lesního medu nedá, i když by teoreticky mohla, ale puklici dubovou znám jenom z knížky. V sadu naopak med byl, protože údolí je za hranicema Krasu a akát tu má díky potoku dost vláhy, takže meduje. Na návsi jsou lípy. Třicet včelstev se tu uživí.
Letošní úroda byla nadprůměrná, třeba loni tu bylo pár jablek. Ale letos jsme odvezli minimálně pět tun. Višní byly možná dva metráky, stejně tak je tam ořechů. Pan Marek, který tam hospodařil před náma, tu měl slepice a králíky. Řekněme třicet a třicet. My tam zas máme šest ovcí, který postupně spolehlivě vypasou všechnu trávu. Teoreticky, pokud by se rozorala vrchní část, kde je celkem rovina, by se tu dala vypěstovat tuna brambor a možná i něco zeleniny. Prasatům pomůžou i topinambury, ty rostou jako plevel kdekoliv, kde nebudete sekat. Ale to spíš tak na zpestření jídelníčku. Oproti modelu z první části seriálu se v tomhle případě zaměříme na peníze – budeme se snažit veškerou úrodu prodat. Znamená to, že se stanete soukromými zemědělci, ale to je administrativně maličkost. Jste připraveni počítat se mnou?
Když je dobrej rok, včelstvo dá dvacet kilo medu. Med prodáte za 200 Kč kilo, ale odečtěte od toho sklenice, etikety, víčka, nějakej ten cukr pro oddělky, lečiva a tak dál, budete na čistým zisku 150 Kč za kilo medu ze včelstva. Krát dvacet jsou tři tisíce. Krát třicet je devadesát tisíc. Jablek budou ročně v průměru dvě tuny. Dvě tuny znamená 1300 litrů moštu, to je 260 bag-in-boxů po pěti litrech. BIB prodáte za dvě stovky, ale obal stojí třicet korun. Počítejte taky pořízení drtičky a lisu, jste zase na čistých 150 korunách za BIB. Dostanete 39k. Protože máte spoustu brambor, můžete si dovolit dvě prasnice. Každá vám ročně vrhne šest selátek. Selátka vykrmíte a prodáte, prasnice budete průběžně točit. Tady si polepšíte pomejema ze školy na Ořechu a někdy i v Radotíně, kde vám nechaj jídlo od oběda. Což se nesmí. Pokud vykrmíte všechno a prodáte relativně draho (60 Kč/kg), ročně máte máte 12 prasátek v jateční velikosti 120 kg, celkem 86.400,- Dalších padesát tisíc byste teoreticky mohli vydělat na drobnostech jako jsou vejce, slepice, králíci, malá vinička nad chatou, prodej svíček a propolisu, něco cideru v lepších letech. Celkem si vyděláte 250 až 300k ročně, teda něco okolo dvaceti tisíc měsíčně. Alternativou k prasatům jsou ty ovčí sekačky a z nich ovčí sýr. Počítal jsem to, ale vychází to paradoxně ještě míň než prasata na maso.
Výsledek? Máme hektar jablečnýho sadu, přičemž jablka jsou ta absolutně nejmíň rentabilní komodita. Máme osmdesát stromů, který vyžadujou péči. Řez, sběr, chránění proti okusu, likvidace větví, rušení starých a dosadba nových, podpěry. V těch horších letech, kdy na jaře mrzne, kupujeme jablka skoro za pět korun kilo. V těch lepších, jako je třeba letošní rok, je výkupní cena jablek kolem koruny. Dáváme ze solidarity dvě. Tohle je totální úlet. Máme fantastický ovoce, který lidem nestojí ani za to, aby ho sebrali ze země. Už i ty brambory jsou dražší. Navíc, pokud máte na hektaru 100 stromů, nevztahují se na vás sadařské dotace, ty jsou až od 400, respektive od 800 stromů na hektar. Menší plochu byste mohli zkusit jako krajinný prvek, ale to je tak málo peněz, že se to snad ani nevyplatí.
Druhá důležitá věc je, že pro vyšší výdělek je třeba zapojit kreativní část mysli a vrhnout se na to, co se dá pěstovat ve svahu. Ideální bude drobný ovoce, například maliny. To vám sice razantně zvyšuje obtížnost, pokud budete sad vypásat, ale prodej čerstvých malin (farmářské trhy, drobní výrobci zmrzliny atd.) by vám mohl přinést extra finanční bonus. Pak tu máme houby (shiitake nebo hlíva), který se daj úspěšně pěstovat na kládách nebo balících pilin. Piliny máte vlastní, pokud si pořídíte kvalitní drtič, do kterýho budete rvát všechny drobný větve ze zimního řezu. Klády dtto, navíc dole u potoka si můžete vysadit pár vrb, který jsou na produkci hub nejlepší. Všechny další srandy (šneci, cvrčci atd) už jsou poměrně náročný na infrastrukturu, a i když by někam prdnout šly, rozbor ekonomiky jejich fungování by si zasloužil samostatnou kapitolu.
Pakliže vám nevadí denně tvrdě pracovat, nebudete platit hypotéku, trochu se uskrovníte a budete kupovat jen to nejnutnější, pak ze čtvrt miliónu vyžijete i s malou rodinou. Blbě, ale vyžijete. Soběstačnost na takovémhle pozemku je možná, ale ne formou samouživení. To znamená, že pokud máte specifický typ pozemku, velmi pravděpodobně na něm budete muset pěstovat poměrně specifické plodiny. To vás zase směřuje k tomu, abyste většinu z nich prodali, protože malin se najíte jenom párkrát, zato zpeněžit se daj slušně. Králíkům a slepicím svah nevadí, nahoře na rovince něco málo vypěstujete. Výhodou tady je, že máte skoro čtyři měsíce volna, kdy vám stačí nakrmit zvířata a můžete sedět u kompu, čímž vyděláte daleko víc. Ale to už jsou úplně jiný počty.
Máme pěstitelskou pálenici
Tři roky jsme na tom dělali a teď máme hotovo. Máme pěstitelskou pálenici, kde si můžete nechat vypálit svoje ovoce. Pálenice pro nás není cílem, ale prvním velkým krokem k lihovaru. Zatímco pálenice je služba pro lidi (pálíme pěstitelům jejich kvasy a ovoce), lihovar je ultimátní cíl, protože teprve v něm bude moct vznikat naše vlastní kořalka. Jenže když něco děláte takhle dlouho, dojde vám… Dojde vám všechno. Hlavně prachy. Strašně dlouho investujete čas, energii a peníze do něčeho, co nevydělává. Co třeba jednou bude. Až někdy. To všechno se musí začít vracet, ideálně z toho, kvůli čemu jste to stavěli. Takže budeme destilovat vaše ovoce. Celkem fajn program.
Výhodou pěstitelský pálenice je, že destilát je opravdu z ovoce. Ideálně z toho vašeho, pokud ho máte dostatek na samostatnou várku (aspoň 200 litrů kvasu). Navíc je osvobozen od poloviny spotřební daně z lihu, takže za litr pálenky dáte (při dodání ovoce) jenom 180 korun. Destilovat budeme na moderní koloně s třípatrovou rektifikací od firmy Kovoděl Janča. Je to taková oktávka mezi kolonama, ale hele, když sedneš poprvé do auta, pravděpodobně to nebude hned mergl. Na toho si taky musíme vydělat.
Pálenice stojí na Tursku, pár kilometrů za Prahou ve směru na Kralupy. Protože nejbližší palírna pro Pražáky je v Radlíku u Jílového (jih), podaří se nám třeba časem stáhnout tu severní půlku města a jeho okolí k sobě. V Radlíku maj beztak furt narváno. Když se o nás zmíníte kamarádům, přátelům, širší rodině, příbuzným, strýčkům, tetkám, milencům a milenkám, farářům, skautským vedoucím, sousedům a sousedkám nebo kolegům a kolegyním v práci, moc nám to pomůže k hladkýmu rozjezdu. Jablek je letos požehnaně. Díky!
Kompletní info najdete na www.palenicetursko.cz
Pokud budete chtít vědět cokoliv dalšího, pište.
Na konci léta
Rozkročíš se na skále s dohledem na řeku, ruce jako pták křídla, šípáky kolem sebe a jejich žaludy jakbysmet. Slunce má takovou zvláštní ostrost, je září a teprve teď si toho začali všímat i ostatní, tys to ale cítil už týden po slunovratu, když vykvetl úročník bolhoj. To je to vědomí, že všechno spěje ke smrti, že všechno se ubírá ve spánek, v ticho a rozklad, konec života je jako konec roku a tohle je jeho druhá půlka.
Bojíš se smrti? A není smrt vlastně jenom období hojnosti, kdy projídáš na jaře zasazený, v létě opečovávaný a na podzim sklizený zásoby? Není smrt jenom spočinutí a hlubokej nádech před dalším životem?
Když krátce po Vánocích začíná matka plodovat, slunce právě nastoupilo svoji vzestupnou dráhu, ale my lidi máme zpoždění a stejně jako zbytek přírody se necháme zasypat sněhem a zamrznout ledem, až teprve v březnu tajeme a mžouráme do ohnivýho koláče, že už se blíží jaro. Viděls kočičky na stromech, nalitý nektarem a pylem, dříny koncem února kvést na vápencový skále, jíl jak ti bředne a měkne pod nohama, když se z první zamrzlý louže stane tůň? Viděl. A přece ti připadá zima nekonečná a půlky tě svrběj, jak už toužíš vyběhnout ven mezi stromy a zas padat na držku v nekonečný extázi z tý nádhery pučení, kvetení a vábení, plození a požírání, spočinutí a návratu do zapomnění.
Tohle je štěstí? Jak ti ty žloutnoucí listy a dopolední jas připomínaj všechno, co se kdy stalo v období žloutnoucího listí a dopoledního jasu: vinobraní, dozrávající ovoce a večerní chlad, poprvé po dvou měsících si vezmeš svetr. Teď ale musíš zabrat. Hrozny visej na keřích už jen silou vůle, jablka je třeba setřást a rozdrtit, vylisovat a vykvasit, vypálit a dát zrát; rajčata nasušit, švestky naházet do sudu, včely doléčit, oddělky dokrmit, natahat hromady kartonů a krabic od kuchyní a poliček a skříní a nanosit je na záhonky, všechno zamulčovat a přikrejt, navozit na to slámu, přeházet kompost, vyorat brambory, zavařit rajčatovky, vymejt bedny a nerezky, vytočit sudy a nalahvovat dva roky starý víno.
Kudy povede tvoje cesta? Kam se dáš dál? Kdyby ti tohle někdo před deseti lety vyprávěl, věřil bys mu? Nechal by ses vláčet volem, koňskejma kopytama drtit, v kole lámat nebo na skřipec natahovat? Kvůli čemu? Kvůli mamonu a slávě? Není ti o hodně líp v koruně stromů, kam se odlejzáš povznést nad pozemský strasti a sny? Tam, kde můžeš třást větvema, aby z nich všechno zralý spadlo a a zmizelo v útrobách drtičky? A co bude dál? Zima? A pak?
Potravinová soběstačnost v číslech
Rok má 365 dní a člověk by měl denně přijmout asi 2500 – 2800 kalorií. U žen je to trochu míň, ale vy budete intenzivně fyzicky pracovat, protože potravinová soběstačnost není žádná sranda, takže si tam necháme tu vyšší hladinu. Aby se nám to líp počítalo, budeme vycházet z čísla 1.000.000 kalorií ročně. Pohled na to, co je to vyvážená strava, se vyvíjí. Platí ale, že by se měla skládat z bílkovin, uhlovodanů a tuků v poměru asi 30% – 40% – 30%.
Potravinová soběstačnost znamená, že budete jíst jen to, co si sami vypěstujete. Začneme tím, že si spočítáme výnos dané plodiny z deseti čtverečních metrů (záhon) a pak si řekneme, kolik bychom museli dané plodiny vypěstovat, kdybychom se celý rok měli živit jenom jí. To je samozřejmě absurdní situace. Proto následně zkusíme namíchat jednoduchý jídelníček z pěti základních potravin (brambory, pšenice, dýně, kukuřice a zelí) tak, abychom se k potřebnému poměru dostali co možná nejblíž. Nakonec k tomuhle jídelníčku přidáme pár drobností, díky kterým nám nebude tak strašně smutno.
Na co si při výpočtech musíme dát pozor? Objemy sklizně z metru (hektaru) jsou různě zprůměrované hodnoty současných sklizní. Tyhle hodnoty se můžou dost lišit podle k počasí, úrodnosti půdy, objemu a typu hnojení, podnebného pásu, nadmořské výšce, zkušeností a umu pěstitele, intenzitě napadení škůdci, klíčivosti semen a faktoru náhody. Představují určitý ideál, takže pokud chcete mít jistotu, že na něj dosáhnete, vynásobte potřebnou plochu dvěma. Stejně tak kalorická hodnota jednotlivých položek se liší podle konkrétní odrůdy, obsahu živin v půdě a vláhy, takže ji berte s rezervou.
BRAMBORY
Brambory dávají v našich podmínkách nejvíc kalorií z čtverečního metru. Na deseti metrech čtverečních jich můžete vypěstovat až 40 kg, což dělá asi 24000 kalorií (kilo brambor obsahuje asi 600 kalorií). Pokud budete jíst jenom brambory, velmi přibližně potřebujete metr čtvereční na den.
PŠENICE
Pšenice dá z deseti čtverečních metrů asi 3kg mouky (celosvětový průměr v posledních letech je 3,12 tuny z hektaru), takže kilo mouky vypěstujete přibližně na třech čtverečních metrech. Výživová hodnota pšenice je cca 3000 kalorií na kilo, u bílého chleba je to asi 2600 kalorií na kilo, takže pokud byste jedli jenom chleba, museli byste ho sníst kilo denně a na rok byste potřebovali něco přes tisíc metrů plochy.
FAZOLE
Fazole (suché plody) dají ideálně výnos 2kg ze čtverečního metru. Kilo fazolí obsahuje asi 3000 kalorií. Platí pro ně teda přibližně stejná plocha jako pro pšenici s tím, že je na rozdíl od obilí můžete vysévat na okraje cestiček a záhonů a vzhledem k jejich popínavosti je nebudete dávat na velkou plochu.
DÝNĚ
Dýně je úžasná rostlina. Není extra kalorická, ale na deseti čtverečních metrech můžete mít úrodu 20-40kg. Kilo dýně dá asi 250 kalorií, takže na deseti metrech můžete mít okolo 7500 kalorií, což by bylo na 3 dny života. Pokud byste se chtěli živit výlučně dýní, budete muset osázet zhruba 1200 metrů plochy. Připravte se na tahání konví, protože objem sklizně je tady hodně závislý na vodě.
ZELÍ
Zelí vypěstujete na deseti metrech až 40kg. Jeho kalorická hodnota je přibližně 200 kalorií na kilo, takže na deseti metrech můžete mít asi 8000 kalorií, což by vám stačilo asi na tři a půl dne. Pokud byste se měli živit jenom zelím, připravte si zase něco kolem tisíce metrů.
Když teď všechny plochy sečteme, dostaneme teoreticky plochu potřebnou pro uživení pětičlenné rodiny. Brambory (400m2) + pšenice (1000m2) + fazole (1000m2) + dýně (1200m2) + zelí (1000m) = 4600m2. Připočteme cestičky a něco na osivo na další rok a máme půl hektaru. Výsledkem prvního početního pokusu tedy je, že pětičlenná rodina přežije z 5000m2 a jednomu člověku by vlastně na přežití mělo stačit pouhých 1000m2! Tady se musíme zastavit a říct si pár věcí:
1) Přežít neznamená moc si to užívat. Tahle striktně veganská strava je hodně monotónní a leccos v ní chybí.
2) Jak už je poznamenáno výše, ne každá plodina má vždycky svůj rok, což může v extrémním případě znamenat výpadek celé plodiny. U jedné z pěti je to už problém.
3) Sklidit je jedna část legrace, druhá je umět plodinu uskladnit tak, aby vám vydržela celou sezónu a ještě jste s ní mohli osázet (osít) plochu na další rok.
4) Zásadní je i zpracování. Abyste například měli po celou zimu dostatek vitamínu C, měli byste zelí nakrouhat a uchovávat ho v kysané formě.
Brambory obsahují asi 12% uhlovodanů a 8% bílkovin, nemají žádný tuk. Mají spoustu draslíku a vitamínů B a C. Pšenice obsahuje hlavně uhlovodany (asi 74%) a asi 1% tuků. Má hodně železa a vápníku. Fazole mají taky kolem 1% tuků, opět dominují uhlovodany (63%) a je tu zhruba 15% bílkovin. Hodně draslíku, hořčíku a železa. Dýně má ze všech uvedených potravin nejnižší kalorickou hodnotu, ale tady pozor – některé druhy se pěstují kvůli semínkům (a v nich obsaženém oleji), běžně je v nich tuku minimum. Zelí je opět vynikajícím zdrojem vitamínu C, tuků a bílkovin má zanedbatelně.
Co nám z toho vychází? Že pokud chceme dodržet poměr bílkovin, uhlovodanů a tuků v poměru 30% – 40% – 30%, největší problém budeme mít s tuky. Normálně byste si dali kus bůčku a byli zase chvíli v pohodě, ale prase sežere denně 4% své vlastní váhy, což představuje další nároky na půdu. Proto zasadíte ořešák a počkáte si na vlašáky, protože ty mají až 70% oleje. Do té doby budete pěstovat slunečnice (45% oleje), dýně na semeno (taky 45%) nebo tu pitomou řepku (44%).
I pokud jste dosáhli rovnováhy ve stravě, neznamená to ještě, že budete se svým jídelníčkem spokojení. Člověk je tvor mlsný a proto budete mít chuť na cukry. Tak nějak automaticky přidejte k pozemku dva tři úly a bez krmení počítejte s tím, že budete mít z jednoho asi 5 kilo medu. Chybět vám bude pravděpodobně i nějaký intoxikant. Pokud dáte přednost alkoholu, vysaďte si malou viničku. Počítejte s tím, že jeden keř vám dá zhruba jednu láhev vína. Pokud si netroufáte na vinohrádek, vysaďte jednu nebo dvě jabloně – vyrobit si cider je maličkost. Pokud raději na okraj pozemku rozhodíte pár semínek konopí, nemusíte to ani přehánět. Jedna nebo dvě kytky vám na večerní pokouření vydrží celý rok.
Závěr? Stanovit minimální půdní výměru pro jednoho člověka a jeho potravinovou soběstačnost je otázka kvality života. K základu můžete přidávat zeleninu, ovoce, ořechy a spoustu dalšího. Teoreticky přežijete na bramborách (460m2), ale všichni nějak cítíme, že to nebude úplně ono. Pokud ale na půl hektaru přežije pět lidí, znamená to, že pro jednoho člověka to bude úplně luxusně dostačující plocha. Příště se pokusíme tenhle půlhektar navrhnout tak, aby jednomu člověku ve vzrostlém stavu poskytnul živobytí od A do Z, to jest včetně tuků, cukrů a radosti. Podíváme se taky na vztah hnojiva a pěstební plochy a pokusíme se tam dostat i trochu masa a vajec. Uvidíme, jestli se to povede.
Už máte chuť začít hospodařit?
