Skip to content
Mar 21 20

Jaro

by Ondra

Vstávám brzy, buděj mě děti. Nechoděj do školy, škola je zavřená. I tak vstávaj brzy. Ptáci řvou. Píp, píp. Tak nějak řvou. Vyhlídnu z okna a vidím ve světě jaro. Jehnědy a kvetoucí myrobalány. Meruňky. I ty naše. Příští tejden zmrznou. To se stane. Zas bude něco jinýho. Ráno je klidný, tichý. Nasnídám se a jedu do práce. Dneska budu zcezovat likér z bylin, exportovat sud z výrobny do skladu, čistit kolonu a připravovat ji na pálení ginu. Venku je krásně, ptáci řvou. Na silnicích skoro nikdo.

Úmrtnost na konkrétní chorobu se označuje jako smrtnost. Smrtnost na koronavirus celosvětově je 3,4%. To znamená, že na nemoc zemře 3,4% nakažených. Sezónní chřipka mívá úmrtnost kolem 1%. V Číně zemřelo na koronavirus celkem 3200 lidí. Na následky autonehody tamtéž to loni bylo 218.000. Skoro stokrát tolik. Znečištění ovzduší zabije v Číně asi 4000 lidí denně. V USA zemře následkem obezity 300.000 lidí ročně. Na kardiovaskulární choroby tam zemře 1 ze 4 lidí, to je asi 650.000 lidí za rok.

Ulice jsou vylidněný. Ostrej kontrast k dychtivýmu jaru. Rozoraný meze, březová míza a setí mrkve. Vařím si kafe. Mám rád turka a nikdy jsem nepřišel na chuť těm řídkejm a kyselejm břečkám, co servírujou v moderních hospodách. Víš, turek není dobrej na játra. A taky tohle dělá a tamto se slinivkou a vůbec, jsi prostě debil. Řekl mi jeden kluk v kostkovaný košili z Karlína. Vypadal jako dřevorubec, ale sekyru bych mu do ruky fakt nesvěřil. Píp, píp. Ptáci řvou.

V první světový válce umřelo 20 miliónů lidí. V druhý světový 75 miliónů. Maův Velký skok si v Číně vyžádal 18-45 miliónů životů. Sto let komunismu znamenalo 100 miliónů obětí. Všechno zbytečná smrt. Zbytečná.

Počkej, to přece nemůžeš srovnávat. Když je někdo blbej, tak je to jeho mínus. Ale tohle je nakažlivý. Ale co děti? Když jsou debilové jejich rodiče a budou je cpát brambůrkama, jak k tomu ty děcka přijdou? A když tě nějakej kretén v bavoráku sejme ve vesnici, protože tam nutně musí jet kilo? No jasně, je to z kopce. Žiju v Karviný, v Chomutově nebo já nevím kde a mám to tady rád. Taky si za to můžu sám, že umřu o deset let dřív? Těžko říct. Asi jo. Kdysi jsem v nějakým Cílkovi četl větu, že kdybychom věnovali tolik pozornosti bezpečnosti na silnicích, jako jí věnujeme kouření, budeme jezdit obrněnýma transportérama po 100 metrů široký dálnici rychlostí 20km/h. A co když začneme věnovat pozornost všem těm turkům? Chlastu? Únavě za volantem? Cukru a pečivu? Rakovině tlustýho střeva? Stresu?

25.000 lidí denně zemře na následky podvýživy. Každoročně na nedostatek jídla umírá 3,1 miliónu dětí. 8 miliónů lidí ročně zemře na následky kouření tabáku. 3 milióny lidí ročně zemře na následky nezodpovědného pití alkoholu. 2,9 miliónu lidí ročně zemře na cukrovku. Zavřel kvůli tomu někdo školy? Obklíčili kvůli tomu vojáci nějaký města? Změnil kvůli tomu někdo systém výuky? Prodává se teď cukr jen po schválení ošetřujícího lékaře? Je cola dostupná od 18 let?

Pro stát jsi jenom číslo. Stát zajímá, kolik platíš na daních a kolik odvádíš na sociálním a zdravotním. Jak dlouho tě musí léčit a jak dlouho tu budeš strašit, protože ti běží důchod, že jo. Kolik lidí na světě nakonec umře na koronavirus? Desítky tisíc? Stovky tisíc? Možná. Možná budu mezi nima i já. Možná někdo z naší rodiny. Je to smutný. Ale z hlediska statistiky to nehraje absolutně žádnou roli. Bolet to bude bližní. Stát ne. Co bolí stát? Stát bolí, že se nemaká. Neplatěj se daně, protože se nevydělává. Naopak, doplácí se na všechny, protože všichni dřepěj doma. Paradoxně jim to nařizuje sám stát. Ale proč? Protože stát reprezentujou politici. A politici chtěj, aby je zase někdo zvolil. Nikdo si netroufne říct: k čertu s pár týpkama, někdo to prostě musí odnést.

Asi 6000 lidí ročně zemře na zásah bleskem. V Americe zemře 6000 lidí ročně jen protože textuje během řízení. V Africe zabije 2900 lidí ročně hroch. Každoročně zabije 750.000 lidí komár, 100.000 lidí had a 30.000 lidí pes. Je to hrozný. Ale hroutí se kvůli tomu zdravotnictví? Ne. To se hroutí kvůli dementům, který stojej ve frontě před Motolem na test, i když jim nic neni. Navíc tam pravděpodobně něco chytnou.

Nemám rád apokalyptický vize. Zároveň nejsem cynik. Roušky jsou fajn a vlastně i celkem sexy. Neberu je jako omezení. Na našem životě se jinak vlastně nic nezměnilo. V hospodě jsem dlouho nebyl, kino mám v piči. Opera mě ba, ale když teď na webu všechny představení z MET nebo od berlínskejch filharmoniků, je mi fajn i doma u kompu. Do lesa se smí, na pole, do sadu a do vinohradu zatím taky. Jen je mi líto těch, kdo se třeba těšili na rande. Chápeš to, je ti třináct, chceš se poprvé líbat s holkou a najednou máte oba hadr na ksichtě a můžete si maximálně posílat hanbatý fotky.

Večer sedím u ohně, peču si karcinogenního buřta a zakusuju k němu složitý uhlovodany. Zajímalo by mě, na co umřu. Hlady? To asi ne. Jídla si umím vypěstovat dost. Jako lihovarník na játra? Zemřel přirozenou smrtí, bude se psát na tom parte. Na cukrovku? Na Alzheimera? Na přechodu? Třeba mě zabije nějakej nasranej týpek potom, co si tohle přečte. Ptáci mi k tomu řvou. Píp, píp.

Mar 9 20

Zodpovědnost

by Ondra

Denně jezdím na Tursko. Poslední vesnice před Turskem jsou Velký Přílepy. Loni v létě tam rozkopali křižovatku. Stavba zhruba deset na deset metrů, nějakej ten pruh uzavřeli, ale furt se dalo jezdit. Ovšem ty kolony. Co tam tak dlouho dělaj? Říkal si každej, kdo tamtudy jezdil. Těžko říct. Občas tam někdo byl, občas ne, rozkopáno ale bylo furt. Tejden. Dva tejdny. Měsíc. Dva měsíce. Tři měsíce. Půl roku. Večer jsem se pro pobavení díval na video, ja v Holandsku vyměnili během noci celej dálniční most o osmi pruzích. Během noci.

Po půl roce křižovatku otevřeli. Dřív tam nebyly semafory, teď tam jsou. Fajn, aspoň můžou lidi přejít. Ale kolony jsou dál. Stokrát větší než před stavbou. Ráno směrem na Prahu, odpoledne ven z města. Koukám se pro pobavení na videa o tom, jak Elon Musk vysvětluje přistávací systém Falconu Heavy. Najde si to plošinu, zaměří ji, obrátí se, zapne brzdící motory, přistane. Pohodička. Máme kamery, který uměj rozpoznat obličej a srovnat ho s databází miliónů dalších obličejů. Máme nanoboty a stroječky, co putujou cévama a hledaj výduť. Když si lehneš na trávu s časákem, záběr z družice je schopen rozlišit, co si čteš za článek a srovná ho s miliónem dalších článků. Ale neumíme postavit křižovatku tak, aby ráno byla zelená dýl jedním směrem a večer tím druhým.

V čem je problém? Představte si, že chcete doma sušit šunky. Chcete to dělat dobře, pocitvě a legálně. Vyzbrojeni optimismem zajdete na potravinářskou inspekci s prosbou o konzultaci. Dobrý den, já jsem Ondra a chci dělat tohle a tohle. Odkážete mě na nějaký příklad dobré praxe, abych splnil všechno to, co splnit mám? Ne. Takhle to tady nefunguje. Přečtěte si zákon, postavte to. My vás pak přijdeme zkontrolovat a pokud se nám něco nebude líbit, dáme vám pokutu.

Takhle nějak funguje náš stát. Dobře je to vidět tam, kde komplikovanost zdánlivě jednoduchých procedur člověku až bere dech. Třeba taková banalita jako kolky. Takzvané kontrolní pásky, kterými se značí líh. Značit líh může pouze takzvaná osoba povinná značit líh, přičemž stát se touto osobou je velká procedura. Na jejím začátku musíte přinést třeba potvrzení o bezdlužnosti. Ne, nestačí čestný prohlášení, že nikomu nic nedlužíte. Je třeba obeslat všechny zdravotní pojišťovny, který u nás fungujou, a vyžádat si od nich potvrzení, že nic nedlužíte. Bez ohledu na to, jestli jste u nich někdy byli nebo nebyli registrovaní. Pak musíte obeslat finanční úřad a správu sociálního zabezpečení (pominu absurditu, že v případě finančáku dostáváte potvrzení od instituce, která ho po vás vyžaduje, protože Celní správa patří pod MInisterstvo financí). Tohle všechno musíte udělat za jednoho jednatele, za druhýho jednatele a pak ještě za s.r.o. jako takové. Zatímco u jedný pojišťovny maj na všechno jednoduchý webový formulář a potvrzení vám vyřídí do pár minut, jiný ústavy musí mít žádost datovkou, u dalších pak požadují dopis s písemnou suplikou. Výsledkem je, že u VZP dostanete potřebný lejstro hned, u Revírní bratrské pokladny na něj čekáte zákonem povolený měsíc. Vtip je v tom, že bezdlužnost nesmí být starší třiceti dnů, takže první potvrzení vám propadne ještě dřív, než to poslední někdo vyřídí. A když i tohle zvládnete, máte splněnou první kolonku ze čtyřstránkovýho formuláře.

Následuje vybavení podniku kamerovým systémem a serverem pro záznam a přenos dat. Čtyři kamery s plným HD rozlišením, dálkově ovladatelným natáčením a 24x zoomem, to je poměrně slušný datový tok, který místní provider nezvládá, takže připočtěte optickou přípojku nebo aspoň satelit. Nesmíme zapomenout na kauce, takzvané zajištění daně na konkrétní daňový sklad a další kauci na samotný značení lihu. Vše splníte a dostáváte se konečně k výsledku: můžete si od státu koupit kolky. Kolek musíte nalepit přes víčko tak, aby se otevřením spotřebitelského balení zaručeně znehodnotil. Kolek samozřejmě není samolepka, aby to nebylo moc jednoduchý. Musíte si najít lepidlo, který bezpečně zvládá kombinaci papír na sklo, dřevo a plast a matlat je štětečkem. Doporučení na něco spolehlivýho? Ne, Celní správa nedoporučuje. Ale dá vám pokutu, pokud to netrefíte. Teď všechno zaznamenejte to tří nepropojených webových formulářů (do každého se přihlašuje jinak a jinde) a přepište to třikrát na různý papíry, který musíte archivovat.

Fascinuje mě na tom jedna věc. Ta obrovská propast mezi naprostou nekompetentností státní správy na straně jedné, a obrovskou odvahou, houževnatostí, vynalézavostí a učenlivostí soukromýho sektoru. Hluboce smekám před kýmkoliv, kdo u nás dneska podniká. To, co předváděj úředníci, je čírý zoufalství. Je vlastně úplně jedno, jestli je jejich snahou vybírat spravedlivě daně nebo tyranizovat všechny okolo. Pokud to děláte takhle debilně, vyjde to nastejno.

Každým krokem jako by stát dával ruce pryč od jakýkoliv zodpovědnosti. Dychtivě ji přenáší na podnikatele, ale vzápětí škodolibě trestá jakýkoliv pochybení, byť si za něj svým fungováním paradoxně může sám. Nedospěle. Jako by odmítal jakoukoliv zodpovědnost. Stát? Možná se pletu. Možná je to jenom tím, jak funguje systém postavený na úřednictvu, který se snaží, aby poddaní dodržovali zákony. Zákony tak nesmyslný, že je nemohl napsat nikdo, kdo by si jen na chvíli zkusil je dodržovat. Tak komplikovaný, že jim ani úředníci sami nerozuměj, navíc neustále doplňovaný novelama a odkazující na mraky vyhlášek a nařízení. Že v takovým chaosu odmítaj přijmout zodpovědost za vlastní rozhodnutí, vlastně ani není divu.

Feb 1 20

10. ročník CIDERSHOW – akce odložena

by Ondra

17. března v MeetFactory v Praze CIDERSHOW NEPROBĚHNE

Kvůli nařízení vlády musím akci odložit. Nový termín budeme hledat s MeetFactory hned po ukončení preventivních opatření. Vstupenky zůstávají platné, ale pokud je chcete vrátit, obraťte se přímo na prodej@goout.cz

Díky!

Mám to potěšení vás pozvat na jubilejní desátý ročník přehlídky českých i zahraničních ciderů. Je to masakr, že už to dělám deset let. Hodně se toho za tu dobu změnilo. Prageři to prodali Kofole. Vznikly další profi party. Založili jsme Unii. O všem budeme mluvit. Přijďte! Bude to mejdan jako vždycky!

KDY? 17. března v pražské MeetFactory

ČASY: od 17 hodin přednášky a workshopy, od 20 hodin ochutnávka

VSTUPENKY: na GoOut.cz

PROGRAM: na webu CIDERSHOW

REGISTRACE PRO VYSTAVOVATELE: UŽ JE PLNO

Seznam vystavovatelů

Profesionálové

  • Tátův sad
  • UTOPIA
  • Cidre Kliment
  • Cider Bohemia
  • BACHA! cidre
  • Cider Stebou
  • Cidre 99
  • Chříčský cider
  • Magnetic Apple
  • Divoké jablko
  • Johannes Cyder
  • Cidérka
  • A.K.Cider
  • Carboycidre
  • Náčelník cider
  • Kolowrat cider
  • Joker cider

Amatéři 

  • Tomáš Ritzka – První prajzské 
  • Zdeněk Čech – Cider de papa
  • Václav Ceeh – CEEH cider
  • David Petr – Dvaid cider
  • Petr Vacek – Expat cider
  • Michal Odehnal – Sadrowitch
  • Tomáš Málek – Malvína & Malvína
  • Tomáš Říha – Zdrcený jablko / Epik
  • Michal Schlindenbuch – Ciderbuch
  • Braňo Chrenka – Kopaničiarský cider (SK)
  • Matica ovocná (SK)
  • Kuba Svěrek – Foot Made Cider
  • Martin Velfl – AUT-SAJDR
  • Lukáš Joudal – Jouda cidre
  • Michal Lacina – Highland Experimental
  • Petr Rydval – Pidovo cider
  • Petra a  Milan Hrickovi – Zlaté jablko cider
  • Lukáš Marek – Chasník
  • Dan Samek – cider a perry 2018
  • Vojtěch Čížek – 2018 VAR3 / 2018 VAR4
  • Michal Dobrovolný: On the road
  • Jakub Kynčl: Českorájský cider
  • Matěj Houdek: Lán cider pet-nat 2017
  • Tom Hégr: Furiosa 2018
  • Studenti zahradnické fakulty MENDELU – STUDENT CIDER
  • Oceterie: Jablečný orleánský ocet

Jan 5 20

Zaslouženost

by Ondra

Kdysi jsem se smál Vaškovi Smolíkovi, že je dokonalým profesním mandalistou. Vrhne se nadšeně na studium koloidní fotografie, úspěšně ovládne obor, udělá si pro radost pár fotek, načež všechno vybavení někomu dá a jde dál. Třeba na včely. Prozkouší několik cizích metod, vyvine si metodu vlastní včetně vlastního úlu, zfanatizuje davy nadšenců, který za ním jezděj z celý republiky na školení. Pak ho najednou začne něco zvrbět, celý to zabalí a jde jinam. Ke keramice. K octům. K saké nebo k misu. To je fuk. Takhle se mi nedávno někdo smál, když jsem mu říkal, že končím s vínem. Smolíkuješ, chlapče, Smolíkuješ. Ale ne. Nejsem zdaleka takhle univerzální.

Když jsme se stěhovali na venkov, říkal jsem si, že najít tady půdu pro vinařství nebude těžký. Těch strání, co jsou zarostlý trnkama a hlohem, těch tu je! Byl to omyl. Jsme příliš blízko Prahy a příliš atraktivním směrem. Vlak k nám jezdí jak z Těšína – co čtvrthodinu. Pokud tu někdo má kus země, zbavuje se ho za tak nehoráznou částku, že bych se i při těch svejch napálenejch cenách dostal na nulu někdy kolem roku 2078. To mi bude… počkej… sto.

Sedím s Evkou Laurinovou na Sudkově dole u polívky a ona mi vypráví, jak si zajeli k Otovi Ševčíkovi pro frankovku. “Víš, jak jsi Ivošovi volal, že Ota má nějaký hrozny na prodej? Tak my jsme si tam zajeli a koupili asi čtyři metráky. Jenom jsme to pošlapali a pak zmáčkli a dali do sudu. Nic víc. No a v létě tu byl Phil z New Yorku, co dováží vína z Evropy a úplně se do toho zamiloval. A hned, že chce paletu, kdy to bude v láhvi. A já na to koukala a bylo mi hrozně divně, tak nějak nezaslouženě, víš. Že jsme za to prostě fakt nemohli, protože jsme vůbec nic neudělali.”

Jasně. Mohl bych dělat z kupovanejch hroznů. Ono je fajn, že lidi chtěj Ničibocu. A zcela upřímně, ta šestnáctka je možná nejlepší víno, co jsem kdy udělal, a asi co kdy udělám. Ale představ si to, že sedíš celej rok na prdeli a v září vstaneš a vyrazíš do Bílovic. Víš hovno, kdy hrozily kroupy, kdy se meziřadí rozplizlo v bahně, že se nedalo projít ani v gumákách. Víš hovno, kdy se jarní mrazíky válely po nivách a sežehly ti spodní parcelu, kde se drží mlha. Víš hovno. Za krásnýho dne uprostřed babího léta naložíš tři hoboky plný hroznů, pošlapeš to a mastíš na Prahu. Víš hovno.

Doma to necháš válet dva tejdny, pak to hodíš do lisu a co vyteče, dáš do sudu. Sud zavřeš a jednou za měsíc se stavíš ve sklepě to dolejt. Po dvou letech tam strčíš hadičku a stočíš to do lahví. Nic víc. Žádná filtrace, žádný čiření, žádná síra, žádný další operace. Doslova a do písmene nic. Já vím, že je to asi moje nejlepší víno. Ale fena, důležitý přece je, jakej pocit z toho mám já. Ne někdo další. A já mám pocit, že to není moje víno. Nevidím v tom tu zaslouženost.

Kdybych si měl vybrat, klidně budu dělat horší víno, který ale bude moje. Protože nejsem fanatik do vína. Mám ho moc rád, ale baví mě hlavně příroda. Baví mě krajina. Baví mě vyrábět něco z jejích darů. Baví mě věci pěstovat a zpracovávat, vymejšlet recepty. A tak máme LANDCRAFT. Lásku na celej život. Protože co je to život? To se narodíš a pak umřeš. A mezi tím se nějak bavíš. Takže to chci. Nějak se bavit.

Aug 15 19

O duši stromů

by Ondra

Přes cestu od našich dveří roste jablůňka. Na cizím pozemku. Dneska už je skoro tři metry vysoká; jistojistě semenáč, starej možná deset let. Ještě loni vypadal na osmdesát. To ho když pánové, kteří dostali pokyn neobývanou zahradu posekat, ořezali motorovkou. Pěkně do kostky, hrana půl metru. Jeho reakce se dala čekat. Z kmenu vyrazilo několik desítek vlků, větve se navzájem propletly a vylezl z toho neskutečnej paskvil. Vzpomněl jsem si na jednu přednášku Alana Watsona o tom, že Skotsko je dneska krajina, kterou máme spojenou s bezlesými kopci a otevřenými průhledy skrze hory. Ale to všechno je jenom klam. Skotsko kdysi byl jeden obří les, jenom obrovský počty zvířecích sekaček dokázaly vytrvale spásat semenáče tak, že jejich zákrsky se nikdy nedožily dospělosti.

Stromy mají dva věky. Fyziologický a mentální. Stejně jako my lidi. Fyziologický věk stromu je počet zim, který viděl od semínka. Mentální věk souvisí s tím, jestli jeho fyziologický věk odpovídá normálnímu vzhledu a vývoji. Jabloň se dožije klidně sta let, pokud jí dáte potřebnou péči nebo ochranu. Stejně jako my lidi. Anebo může ve čtyřiceti vypadat na devadesát, to když ji budete ubližovat a trápit. Stejně jako my lidi. Pokud budete stromy pizdit, nikdy nerozvinou svůj potenciál. Ty ve Skotsku budou i ve dvaceti letech vypadat jako dvouletý. Což o to, takhle se uměle tvoří bonsaje a leckomu se to i líbí. Ale pokud strom nikdy nenecháte dospět, nedosáhne produktivního věku a nezačne tvořit semena a dělat to, čemu se říká přirozená obnova.

Projeďte se někdy po okreskách ve středních Čechách. Kdysi klasický aleje a stromořadí řídnou a umíraj. Pahýly stromů jsou vidět co pár metrů; většinou jde o jabloně, ale nechybí mezi nima ani hrušně, javory, lípy, švestky. Mentální věk stromů dosáhl svý konečný fáze. Tyhle stromy prostě neměly ty nejlepší podmínky k životu, takže jim nevyšly naplno léta. Kombinace solení v zimě, oděru borky od sekaček v létě, zababčenosti a necitlivosti při řezu je pro strom totéž jako fast food, heroin a telka pro nás lidi. Chvíli se to vydržet dá, ale vaše imunita padá jako káně při lovu a nakonec vás do rakve složí nějaká pitomina. Přitom vám není ani padesát.

Podobně vypadá dnešní les. Koruny dubů a buků přerušuje háj borovic, kde dominuje hnědavá rez. Kůrovec je jenom jedna strana mince, sucho ta druhá. Ale klíčem k pochopení, proč to strom nakonec zabalí, je jeho imunita. Proč? Protože když má strom dost vláhy, tvoří hodně mízy. Přirozenou reakcí stromu je kůrovce zasmolit. Pokud vláhu nemá, nezasmolí nic. Kůrovec má volný pole. Náš způsob hospodaření v lesích bohužel se zvyšováním imunity nejde moc dohromady. Imunita lesa jako celku totiž úzce souvisí s mírou zachování informací o nepředvídatelných jevech, jako jsou útoky brouků, povodně nebo katastrofální sucha. Tyhle informace ukládají (a umějí zbytku lesa předávat) samy stromy – jenže musíme tam mít ty, který podobnou událost zažily. Ale nemáme.

Přirozená obnova lesa je při dnešních trendech něco z říše fantazie. Lidi jako Suzanne Simard nebo Peter Wohlleben se to snaží změnit poukazováním na výsledky moderního výzkumu vědců o komunikaci stromů mezi sebou, ale jejich vidina, že by se do lesů vrátily koně, bude řešitelná jen těžko. Aleje a stromořadí jsou ale plánem člověka, takže právě ten by se měl zamyslet nad tím, jak dál. Jednou z cest je využití semenáčů. Ty vytvářejí mnohem funkčnější kořenový systém než roubované a přesazované sazenice. Strom, který vyroste na svém místě, dostává do vínku imunitu jako dítě, který vylezlo originální porodní cestou. Tohle by mohly mít v programu třeba cidrérky nebo pálenice, který nevědí, co s jablečnou drtí. Druhou cestou by mohl být důraz na stromy, který evidentně nemaj s drsným zacházením problém, bohatě obrážej a zvládaj jak sucho, tak sůl ve škarpě. Třetí cesta je trochu kacířská a týká se invazivních druhů. Myslím si o nich svoje.

Když slezl sníh, nedalo mi to a tu jablůňku jsem ořezal. Trvalo to snad čtyři hodiny, ale úplně jsem pak cítil její vděk. Najednou vytáhla, rozkošatěla se a zkrásněla. Zkroucený větve se narovnaly, slabý zesílily, kmínek přestal obestírat mech. Denně se na ní koukám, když vylezu ze dveří. Denně si vzpomenu na to, jak tenkrát vypadala. Cítím se bez nadsázky jako patron kdysi zuboženýho dítěte, kterýmu chvilka práce dopřála život. Říkám si, že takovej silničář bude těžko zároveň dendrolog, že čnící větve budou pro většinu lidí spíš bordel, že málokterýmu škarpovýmu pracovníkovi plně dochází dosah jeho vlastních činů. Ale od toho jsme tu možná vy a my. Patronové zuboženejch stromů, chřadnoucích alejí a umírajících stromořadí.

Jun 6 19

Pravda o vymírání včel

by Ondra

Včelařství je jeden z nejvýnosnějších oborů v zemědělství. Návratnost investic je jeden rok, což má z plodin snad jedině česnek. Včela toho moc nepotřebuje. Dřevěnou škatuli, která se jmenuje úl. V tom nějaký rámky, nahoru střechu. Místo rozpěráku ti stačí starej šroubovák, dýmák a klobouk. Když si ty úly umíš stlouct z nějakejch prkýnek sám, máš náklady v řádech stokorun. Jeden úl ti v dobrým roce dá třicet kilo medu. Když to umíš, i padesát. Průměrná cena medu je 150 Kč/kg, při třiceti kilech medu to dělá 4500 Kč. Takže i když si koupíte všechno nový, ještě vám dost peněz zbude. Na včelaření nepotřebujete vlastní pozemek. Včelaře má každej rád a když nemáte vlastní pozemky a chcete si někam včely dát, ochotně se s vámi baví státní organizace i soukromníci.

DSC05968

Malinkej háček je v tom, že naučit se včelařit tak, abyste z toho měli něco víc než jen potěšení a pár zdravejch žihadel, je otázka minimálně několika let. A nemáte vyhráno, ani když se to naučíte, protože jste závislí na počasí a stejně jako u vína platí, že žádnej rok není dvakrát. Včelař prakticky neustále sleduje počasí a snaží se z něj dovodit, jestli bude snůška, jestli bude moct rozšiřovat, jestli se to nebude rojit, jestli už víčkujou, jestli matka ploduje, jestli není moc nebo málo vody, jestli déšť nespláchne mšice, jestli akát bude medovat, jestli se objeví zdobnatka na lípě, jestli je dostatek pěknejch dnů na oplodnění matek, jestli se v únoru neoteplilo moc, aby včelstvo uhřálo plod, kdyby se pak zase ochladilo… Teď k tomu přidejte průmyslový zemědělství a jeho pesticidy, hromadný úhyny, mor, kleštíka, medvědy, zloděje, žháře, nasraný sousedy nebo zvědavý děcka s kamenama a klacíkama a člověku zvenčí musí připadat, že včelař neustále s něčím bojuje a možná by bylo načase včelu zapsat do Červený knihy.

DSC05308

Počet včelstev u nás systematicky sledujeme od roku 1920 a kromě válečných let víme poměrně přesně, kolik včelstev se na našem území vyskutuje. Určitým problémem může být nerovnoměrná distribuce – kde je víc lidí, je i víc včelstev, protože včelař z Prahy nebude jezdit na Tachovsko jenom protože je tam je nepřevčelená krajina – ale čísla jsou neúprosný. Krátce po první světové válce u nás byla asi 4 včelstva na čtvereční kilometr. Čísla stoupaj až do revoluce, takže na počátku devadeátek máme skoro deset včelstev na kilometr, pak křivka zase malinko klesne a drží se kolem sedmi. Za pokles po revoluci může asi částečně varoóza, částečně odliv lidí do podnikání a s tím související nedostatek času na koníčky. Momentální vlna návratu k přírodě zas trochu tu sedmičku přeskočila; včelaření je móda a pouští se do něj spousta mladších ročníků, což je super.

DSC05235
V roce 2018 jsme tak na území republiky měli přes 770.000 včelstev na asi 62.000 včelařů. Včelaří každý stošedesátý člověk včetně mimin. Ministerstvo zemědělství stanovilo optimální počet včelstev u nás na 700.000, takže jsme lehce přes. Jsme včelařskou světovou velmocí, byť u nás fungují spíš drobní včelaři s pár úly, což je ve světě velice neobvyklé, ale pro všechny asi lepší než obří industriální farmy. Jak je to v okolních zemích? Víceméně jsme na špičce. Anglie má na kilometr asi jeden a půl včelstva, Německo je na tom podobně, Francie o něco líp, ale stejně nedosahuje ani třetiny našeho zavčelení. Pár zemí je samozřejmě před náma – třeba Řecko nebo Maďarsko. Jinak jsme ale jednou z nejzavčelenějších zemí Evropy. Celé tohle téma krásně zpracoval Kuba Dolínek na vcelky.cz, mrkněte!

DSC05196

Z čísel celkem jasně plyne, že o žádném vymírání včel u nás nemůže být ani řeč. Ano, chov je náročnější než dřív. Ale i tak se to pořád s přehledem vyplatí. Přesně tak. Vyplatí. A to je to klíčový slovo. Ať si romantická duše blouzní, jak chce, včely chováme především pro peníze. Buď přímo pro zisk z prodaného medu, nebo, pokud neprodáváme, abychom ušetřili za med pro rodinu. Včela je hospodářské zvíře. Včela kraňská, která se po většinou u nás chová, tu navíc ani není doma. Je to zavlečený druh, který vytlačil původní včelu tmavou. Kraňka má tu výhodu, že je mírná, tolik se nerojí, sedí na plástech a nerozbíhá se. Navíc je dál šlechtěná na mírnost a výnos, čímž ztrácí řadu dalších vlastností, které jí pomáhají přežít bez člověka.

DSC05180

Kde je teda problém? Právě v těch penězích. Kauzalita med = prachy je tak očividná, že si budeme rádi lhát do kapsy, že je včely třeba chránit. Je to nesmysl. Dokud bude včelaření vydělávat, žádnou ochranu nepotřebuje. Problém je jinde, totiž tam, kde ta kauzalita není takhle přímá. Kolik toho víme o pískorypce, zednici, dlouhososce, vlnařce, hedvábnici, dřevobytce, maskonosce, o drvodělkách, ruděnkách nebo ploskočelkách? Kolik toho víme o ohrožených motýlech, můrách a dalších druzích hmyzu, které jsou u nás na vymření? Nic. Že jsme kolik měsíců neviděli motýla dojde pár možná romantikům, co rádi lehaj na lukách. Že se nám prakticky ztratil okáč sklaní nebo lišaj pupalkový, ví jenom pár potřeštěnců v kostkovaný košili s mastnou hlavou a lenonkama. Říká se jim ochranáři.

DSC05162

Zapomeňte na včely. Všímejte si krajiny jako celku. Toho, jak mizí biotopy, remízky, škarpy. Jak všichni sekaj na tři milimetry a kolem plotu si vysázej tůje. Všímejte si tý pouště ze zámkový dlažby, asfaltu a skladovacích hal. Vypiglovanejch zahrad, kde hromada klestí v koutě je sprostý slovo, kde pavouk budí jenom hrůzu a pištění. Lidí, který v louce s trávou po kolena viděj jenom zdroj klíšťat a mravenců. Mizejících mokřadů, bahnišť, stepí, prosvětlených lesů a všeho toho, co není primárně orientovaný na výnos. Zapomeňte na včely. Pokud včely přežijou svaz a dotace přežijou všechno. Včelám pomáhá člověk, protože z nich má užitek. Krmí je, léčí je, rozšiřuje jim úl, v zimě je utepluje, vyhání od úlů žluny, brání je proti mravencům. Roli ostatního hmyzu naproti tomu neumíme úplně docenit; jen víme, že je obrovská. Chápeme jeho místo v potravním řetězci, víme o jeho opylovacích a dalších schopnostech. Jenže ze střevlíka nebo páchníka toho moc nekápne, takže jsou nám narozdíl od včel šumák. A to je velká chyba.

 

Apr 15 19

Hustota

by Ondra

Přes cestu od naší branky leží pozemek. Oplocený, stavební, ale bez staveb. Kdosi ho kdysi levně koupil, ceny tu tenkrát nebyly ani dva a půl tisíce za metr. Dneska jsou na víc než dvojnásobku. Určitě to byla dobrá investice, stejně jako ty prázdný byty ve městech. Rozdíl je ten, že prázdný byty můžou naplnit nájemníci na krátko a jejich majitelé na tom aspoň můžou vydělat, což u pozemků nehrozí. O ty se naopak musíte starat, minimálně je dvakrát ročně sekat. Pozemků jako je tenhle, je po celý vesnici několik desítek. V Praze jsou prázdnejch bytů tisíce.

DSC05323

V obou případech dochází ke zhoršení funkce města nebo vesnice, protože každý sídlo má svou optimální hustotu. To znamená počet obyvatel na hektar. Ve městě by na hektaru mělo žít asi 100 lidí, aby jako město mohlo fungovat. Praha má jako průměr asi čtvrtinu, ale to hodně souvisí s jejími okrajovými čtvrtěmi, což jsou v podstatě vesnice. Vinohrady nebo Vršovice, což jsou pro nás ty části města, který jako města opravdu vypadaj, maj okolo tří stovek. Pro srovnání – na Manhattanu bydlí na hektaru asi šest set lidí. Svou optimální hustotu zalidnění má samozřejmě i vesnice. Zatímco ve městě je hustota zalidnění určující například pro funkci a dostupnost MHD, na venkově nám udává vzdálenost do krámu nebo na vlak. V obou případech pak platí, že náklady na infrastrukturu rostou k hustotě nepřímou úměrou.

DSC05325

Soukromý vlastnictví je věc nedotknutelná. I těch neobydlených pozemků. Pokud se ho ale nebudeme dotýkat a nechceme, aby nám na ně sahal stát, měli bychom si umět poradit s tím, jak tyhle prostory zapojit do fungování obce. A není třeba to nechávat na obci, protože tam určitě neseděj šikovnější lidi, než jste vy. Ano, řešením je zemědělství. To je ta činnost, jak všichni skuhráte, že se jí nemůžete věnovat, protože nemáte dost půdy. Můžete využít online katastru nemovitostí a napsat majitelům s tím, že jim pozemek budete sekat. Výměnou za to, že na něm uděláte pár záhonů a pojedete si tam svoji zeleninu. Z 90% budou nadšeně pro. Zbývajících 10% zvikláte pozitivní motivací – že se s nima o tu úrodu rozdělíte. Na jak dlouho? Na pět, deset let?

DSC06037

Fajn. Máte klíče od zarostlý zahrady, poprvé projdete brankou a žasnete. Hlavně nad sebou a nad svojí naivitou. Především je běžný, že když se z pole nebo úrodný půdy dělaj stavební pozemky, ornici se zemědělec shrne a odveze. Zůstanete teda stát s rukama v bok nad drnem z pýru, pod kterým vás čeká půl metru mazlavýho jílu a pak skála. Vy ale máte řešení. Ze všeho nejdřív pozemek projdete a najdete semenáče jabloní, ořešáků a višní. Označíte si je kolkem a ostříháte tak, abyste získali jeden pěknej kmínek. Na ten budete příští jaro roubovat. Pak to posekáte, seno usušíte a shrabete. Budete ho potřebovat. Při sekání se vyhnete pásům dobromysli a máty, ty se vám budou hodit.

DSC06073
Pozemek, kdysi tak jednolitě amorfní, získal díky kdysi neviditelným stromům a bylinným pásům tvar, kterej předurčí rozložení budoucích záhonů. Teď si vezmete vlek a vidle a pojedete k místnímu koňákovi pro hnůj. Protože koně chovaj lidi kvůli potěšení a nechtěj, aby jim rostli a mohutněli kvůli masu, necpou do nich krmný směsi, masokostní moučku a podobný kraviny. Koně žerou seno a oves. Na pozemek vjedete vlastní nebo půjčenou mechanizací, zoráte ho a zapravíte do země hnůj, kompost, slámu, prostě veškerou organiku, ke který se dostanete. Hnůj, to zemědělský zlato, je zdarma, přátelé. Dostanete ho, kolik si budete přát. I s tou hodinkou traktoru strojopráce vás to bude stát láhev dobrýho pití pro traktoristu.

DSC06058

Když jste zapravili organiku, zajeďte do nějakýho provozu, kde dělaj s paletama a oberte je o nepotištěnej karton. Ideální jsou ty velký kryty palet od láhví, já jich naberu vždycky plnou dodávku, když jedu do Světa lahví v Čelákovicích pro sklenice na med. Zakryjte pooranou a prohnojenou půdu klidně silnou vrstvou a nechte ji chvíli odpočívat. Pokud máte nadbytek slámy, naházejte ji na karton. Seno z první seče (je tam bodláčí a trní, takže to zvířata žrát nebudou), naházejte taky na to. Když ho bude málo, zatižte karton kamenama. Kdo nemá karton, zamulčuje fólií. Kdo nemá fólii, dohodne se s místníma technickejma službama, aby mu tam navezli jemnou dřevoštěpku a odpad ze sekání škarp. Na jaře se můžete pustit do práce. Stačí, když vyříznete v kartonu díru a předpěstovanou zeleninu v truhlíku prdnete do hlíny. Za záhony můžete demonstrativně umístit dva tři úly, aby bylo jasný, že to pojímáte holisticky.

DSC06071

Co se právě stalo? Kromě toho, že jste zkulturnili nevyužitej pozemek, jste přispěli k fungování obce. Ne, nenavýšili jste hustotu obyvatel o pár kilo rajčat a okurek. Ale vyslali jste jasnej signál, že není nutný nechávat půdu ležet ladem. Spíš naopak, je to kromobyčejná blbost, která nemá ani ekonomický, ani jiný opodstatnění. Zeleniny máte tolik, že ji začnete prodávat sousedům, lidi se otáčej a kroutěj hlavama. Pár jich začne dělat něco podobnýho. Něco malýho se změní. Malýho. Ale i to je dobrý.

DSC06018

Je to stejný jako s deštěm. Vody je dost. Jen se o ni neumíme postarat, takže nám uteče někam do moře a my z ní máme prd. Voda není nic abstraktního. Normálně to padá z nebe a vy máte šanci ji sebrat, pokud vám na ní záleží. Půdy je taky dost. Jenom náš pohled na ni se musí změnit. Ani půda není nic abstraktního – něco, k čemu se nedostanete kvůli zemědělským koncernům. Je to prostě místo, který ani nemusí bejt vaše. Stačí, že si na něm něco vypěstujete a z pozemku, kterej ležel ladem, máte najednou užitek. Co s prázdnejma bytama ve městech, to fakt nevím. Ale myslím, že by to mělo fungovat na podobným principu.

Mar 25 19

Potravinová soběstačnost 4 – kmen

by Ondra

Začali jsme u snů. U touhy vzdát se závislosti na okolní společnosti, chuti odříznout se od všech a žít tak, jak se žilo kdysi. Kdy kdysi? To jsme si neříkali. Možná protože jsme tušili, že takhle se nikdy nežilo. Romantická duše ti napovídá, že žít se vlastně dá jenom z lásky a nebezký many, protože podívej se na ty ptáky, který nikdo nekrmí, jak říkal pán Ježíš, že jo.

DSC06025

Problém je v tom, že potravinová soběstačnost jedince (nebo rodiny) je něco z říše vlhkých snů zahrádkářských blouznivců a popletenců. Věc extrémně výjimečná, viditelná převážně u lidí, kteří se dobrovolně rozhodli se společnosti vzdát za cenu extrémního vypětí a strádání. Je to něco, co historicky neexistovalo v žádné společnosti. Naopak. Hlavní sociální jednotkou byl po tisíce let kmen. Ten kromě dělby práce nabízel i ranou a sociální péči, umožňoval sdílení všech výdobytků zemědělství i lovu. Vyobcování z kmene se rovnalo trestu smrti. Právě protože zajistit si dostatek jídla, uhlídat a udržovat přístřeší, oheň a k tomu se umět ubránit nepřátelům bylo pro jednotlivce nebo rodinu prakticky bez šance.

DSC06021

Kmen je správní jednotka, která obývá konkrétní území. I v případě, že kmen migruje, má vždycky celkem jasně vydefinované požadavky na území.  Zajímavou postavou byl v tomhle ohledu Leopold Kohr, rakouský filozof, který svoje bádání zasvětil filozofii celků. Jak velké musí být území, aby bylo soběstačné? Kolik lidí může žít v jednom městě, aby jeho občané vůbec měli šanci osobně znát svoje volené zástupce? Kolik toho stihnu objet za odpoledne na kole? Stižen lehkou marnivostí zavádí Leopold novou jednotku – 1 Kohr. Vzdálenost, kterou chodil z rodné vesnice do Salzburgu na trh. To ujdeš. Doručíš zboží, vrátíš se. Akční rádius asi 15 km. Za mě OK.

DSC06019

Kmen, to je pár podobně smýšlejících jedinců nebo rodin ve vašem okolí. Lidí, kteří se rozhodli pro podobný způsob života. Áronovi chovají slepice, kachny a králíky, v menším pak křepelky a holuby. Bereme od nich tak 20 vajec týdně, sem tam nějaký maso. Běluška má brambory a jehňata, nádavkem k tomu i mrkev a petržel. Cimalovi nevěděli co s loukou za domem, tak si každoročně pořizovali na jaře jehňata, aby měli aspoň posekáno. Časem postavili v rohu dřevěnou maštal a teď je maj celoročně. Dita patří ke skupině, která vypásá kozama stráně v CHKO. Pan Ebr vaří vynikající pivko. Paní Fialová má dvě krávy. Dělá sýry, ale po dohodě vám prodá i nepasterované mléko. Gomela dodává bylinky do restaurací v Praze. Když něco chci, stavím se u něj cestou z palírny. Honzíkovi mají přes kopec farmu (hlavně rostlinná výroba), k tomu bokem asi osm prasat ročně. Vždycky koupíme na zimu půlku, naděláme sádlo, klobásky, sušenou šunku, uzený. Když chceme zvěřinu, zavoláme hajnýmu Ivanovi. A tak dál, končí to u Žanety, která má rybník s husama.

DSC06017

Jsme na vesnici deset let a dneska už vím, že kdyby všichni museli do krámu až do Prahy, já muset nebudu. Naprostou většinu jídla jsme si schopni opatřit nejen lokálně, ale hlavně bez prostředníků. To znamená bez obchodníků, dovozců, skladovačů, překupníků, baličů, vybalovačů, chladičů, rovnačů, hlídačů, pokladních, vydavatelů karet a dozorců celýho systému. Sami jsme soběstační v rajčatech, ve víně a pálenkách, ovoci, topinamburech, česneku, medu a vosku, javorovém sirupu. Doufám, že už brzy budeme mít i vlastní houby. Hospodařím na zhruba dvou hektarech, většinou jsou to sady a vinice, kousek lesa. Většinu pozemků jenom spravuju, to znamená, že za ně neplatím nic – jejich majitelé v nich mají uložené peníze a nehodlají se zabývat takovými podružnostmi jako je sekání nebo spásání. To je dost klasický příklad dnešního přístupu k půdě a taky jedna z věcí, která může umožnit začít hospodařit i vám.

DSC05802

Na rozdíl od minulosti dneska členové kmene nebydlí pospolu. Jsou roztříštěni ve vaší vesnici i v několika vsích sousedních. Ve vzdálenosti jednoho Kohru. Vám to ale nevadí, protože venkov znamená, že všechno je celkem daleko a krajina je otevřená, v zimě jezdíte autem a v létě na kole, chodíte pěšky a na vejlety s děckama, takže není problém se tu a tam někde stavit, něco vyzvednout cestou do krámu, dovézt cestou do školky, občas něco vezete do Prahy, tak přibrzdíte tam nebo onde. Dnešní kmen je o blízkosti životního stylu mezi ostatními styly. My díky tomu svýmu jíme to nejlepší, co dneska jíst jde. Domácí stravu.

DSC05521

Nehledím daleko do budoucnosti. Netěším se na bezhotovostní společnost s vidinou, jak se budu chechtat všem zoufalcům jen proto, že my už dávno vyměňujeme víno za kachnu, med za brambory a česnek za vejce. Beztak většinu věcí kupujeme za peníze, protože kdybych někomu z těch lidí řekl, za kolik prodávám svoje víno, asi by se se mnou přestali bavit. Ale mám podvědomou radost z každýho člověka, kterej si najde svoji vlastní rezistenci vůči anonymním obchodníkům a korporacím, jejichž zájmem jsou jenom peníze. Nemusím se s ostatníma lidma z kmene kámošit. Stačí, že náš vztah je oboustranně výhodnej a funkční, kotví nás v krajině a v místě, kde chceme hospodařit. V místě, kde chceme žít.

Feb 11 19

9. přehlídka českých ciderů

by Ondra

VSTUPENKY NA OCHUTNÁVKU ZDE

VSTUPENKY NA OCHUTNÁVKU S PŘEDNÁŠKOVOU ČÁSTÍ ZDE

20. března v MeetFactory proběhne 9. přehlídka českých (a možná i pár zahraničních) ciderů. Je to akce, na které můžete ochutnat nejvíc domácích ciderů, a to hlavně protože tu dávám prostor amatérům, kteří mají často mezi padesáti a několika sty litry. Z těch, co jako amatéři začínali, se jich každoročně pár překlopí do profesionální sekce. Díky tomu máme jednoznačně nejsilnější ciderovou kulturu ze všech postkomunistických zemí.

DSCF4124
Seznam dosud potvrzených vystavovatelů (další budou postupně přibývat)

Profesionálové

Ivo Laurin: UTOPIA
F.H. Prager: Prager Cider
Tátův sad: Tátův sad
Cidérka Lobeč: BACHA!cidre
PROVOKO: Cider Talk
AK Cider: AK Cider
JM CIDER HOUSE: Redbrook cider: Premium-suchý, Original-polosuchý, Redfruit-polosuchý, Perry-polosuchý
CIDRE 99: CIDRE 99
Polabský mošt: Magnetic Apple
Cidrerie: Cidre Kliment
Moštárna Újezd: Divoké jablko
Táborská moštárna: Johannes Cyder
rossbach/smilingdogcider: Ice Cider
INSIDER: Němčovický jablečník
Petr Hybler, Josef Brzobohatý: Darebák
Steboucider: Steboucider

Amatéři

Tomáš Málek: Doubravice 2018, Jezárky 2018
Kuba Svěrek: Foot made Cider
Petr Vacek: Piparkakuja cidre
Václav Ceeh: CEEH CIDER
Michal Schlindenbuch: Cidrebuch
Petra a Milan Hrickovi: Zlaté jablko
Náčelník Cider: Náčelník Cider
Jakub Kynčl: Českorájský cider
Tomáš Ritzka: První Prajzské
Michal Odehnal: Sadrowitch
Vojtěch Čížek: Garage Cider 2016+2018
Dan Samek: SadoMaso aneb masíčko ze sadu
Tomáš Říha: Zdrcený jablko – EPIK
Martin Velfl: aut-sajdr
David Tourek: Kozina cider
Tomáš Hégr: Furiosa
Martin Bilec: Vinařský cider
Antonín Bernard: Dubský jablko, destilát ze cideru
Jablko v láhvi: Saturn 2018, Lump 2016
Michal Lacina a Jan Dobrovolný: Highland ExperiMental Lab
Oceterie: Jablečný orleánský ocet

VSTUPENKY NA OCHUTNÁVKU ZDE

DSCF4100

Loni jsem udělal novinku v podobě přednáškové sekce před samotnou výstavou. Ta se více než osvědčila, takže ji letos zopakujeme. Na četné žádosti jsem do ní zařadil i vlastní přednášku o základech kvašení při výrobě cideru, abyste se už vážně nebáli začít i vy. Josef Vačkář z ÚKZUSu bude mluvit o správném řezu jabloní, a to jak v prvních letech po výsadbě, tak třeba při zmlazování staršího stromu. Ondřej Muška (Provoko) bude mluvit o zakládání ciderového sadu – loni vysadili v Jižních Čechách pěknou řádku ciderových odrůd. Jáchyma Klimenta jsem pozval, aby řekl něco o keevingu, což je jeden z mála způsobů, jak v cideru udržet zbytkový cukr přírodním způsobem. Vyšší dívčí bude reprezentovat Ivo Laurin z Utopie, který dělá cider bez síry a bez jakýchkoliv stabilizačních nebo konzervačních látek. Jde to, ale potřebujete třeba podtlakovou pumpu nebo možnost zafoukat nádoby inertním plynem.

Přednášky (od 17 hodin):
Josef Vačkář: Řez a údržba jabloní
Ondra Kopička: Základy a úskalí ciderového kvašení
Ivo Laurin: Jde to i bez síry
Ondřej Muška: Nová výsadba ciderových odrůd jabloní
Jáchym Kliment: Ten tajemný keeving

VSTUPENKY NA OCHUTNÁVKU S PŘEDNÁŠKOVOU ČÁSTÍ ZDE

DSCF4078

Ochutnávka začíná od 20 hodin, přednášky od 17 hodin. Se vstupenkou na přednášky máte automaticky vstup i na ochutnávku. Ochutnávka je volná, to znamená, že po zaplacení vstupného si necháváte nalívat bez omezení až do úplného prochutnání.

Chcete se přihlásit jako vystavovatelé? Jen do toho. Stačí vyplnit tenhle dotazník.

fotokredit: Zdeněk Dvořák

Feb 7 19

Agrolesnictví

by Ondra

Mám hrozně rád les. Vlastně se málokde cítím tak dobře. Možná jenom na jednom místě. Na jeho okraji. Na jižních hranicích lesů, tam, kde se větve dubů skláněj až k zemi a hladěj se s trávou na vedlejší louce. Kde se kořeny borovic zamotávaj do balvanů, který tam vynosili sedláci z polí a mezi nima se objevujou trsy trávy zvoucí pocestné k natažení těla, k spočinutí, rozjímání a meditaci, nebo jenom tichýmu pohledu do kraje.

Je ironií, že les, tak bohatý společenství, je u nás vlastně k neuživení. Aby člověk v potu tváře vůbec mohl dobývat svůj chléb, musí ho popílit a žďár osít obilím. Vznikne lán, monokulturní pole. Jenže každá monokultura je problematická. Protože jsme přerušili přírodní vazby a uměle instalovali jeden druh, bude nás příroda pronásledovat a ve snaze zaplnit naše pole druhovou pestrostí nám bude nabízet hromady toho, čemu říkáme plevele.

A tak jsme se obloukem vrátili zpátky k lesu, respektive k tomu, co nám přírodní společenství nabízí. Druhovou pestrost, která umožňuje fungování přirozených pout mezi flórou a faunou, sama se umí regulovat a brání se přemnožení jednoho druhu. Vzniká kombinace lesa (trvalky) a orné půdy (jednoletky), která se navíc proměňuje se věkem osazenstva. Vzniká množství vazeb, který jsou jinde nevídaný. Mykorrhiza, výměna živin, symbiotická společenství (guilds). Vzniká agrolesnictví.

Agrolesnictví není nic úplně novýho. V řadě podob se objevovalo buď přirozeně nebo i záměrně, až v posledních dekádách ale dostává vědeckou formu a díky výměně informací se lidi přestávaj bát zkoušet kombinace, který by třeba dřív byly až moc převratný. Pro zemědělce má výhodu diverzifikace příjmů – když jedna plodina vypadne, další dvě nebo tři na stejném pozemku zůstanou. Pro přírodu má výhodu demonokulturizace krajiny, která přitom zůstává zemědělsky činnou, ale zároveň pestrou; plodnou, ale zároveň udržitelnou. Kořeny a stín navíc zadržují vodu a vytvářejí blahodárný stín, což bude čím dál důležitější téma.

Příklad 1: Javorový háj

Javor je celkem geniální strom. Výborně rezonuje, takže se často používá na výrobu hudebních nástrojů. Na jaře z něj teče fantastická míza, kterou můžete koncentrovat na sirup. Kvete a dává spoustu nektaru. Kromě toho hostí producenta medovice – brvnatku javorovou, takže často dává dvakrát do roka. Jako pionýrský strom je nenáročný na půdu, není ho třeba nijak ošetřovat, nemusí se štěpovat, roste velice rychle, takže ho můžete často zmlazovat a vybírat z něj větve vhodný na pěstování hub. Menší olistěné větve se po kopicování nechají zavadnout jako seno (říká se tomu treehay) a v zimě se dají použít na krmné účely. Javory (kleny a mléče) dorůstají značných výšek, takže se pod nima v klidu můžou pást zvířata.

Příklad 2: Selský sad

Jabloně, hrušně, višně, různé druhy jeřabin, sem tam i ořešák. Spon tak 8×8 metrů, u těch ořešáků klidně i víc. Pokud sadíte vysokokmeny ovocných stromů, prvních deset let v meziřadích můžete pěstovat prakticky všechny polní plodiny (kukuřici, pícniny, brambory), ale i zeleninu. Stromy dávají málo stínu. Když se k sobě jejich koruny začnou přibližovat, vysadíte meziřadí pás malin (4 metry od stromu) a dva zbylé třímetrové pásy můžete osít něčím, co není tak náročné na světlo. Takzvaný mozaikový stín (stín listů stromu) vyhovuje například špenátu, částečné zastínění zvládá i řepa, celer nebo mrkev, stejně jako kuchyňské byliny. Kvetoucí ovocné stromy jsou výborným zdrojem nektaru, takže zase včely. Dřevo ovocných stromů se dá použít na pěstování hub, zajímavé kousky jsou pro svou kresbu vhodné k řezbářství. Ovoce můžete sušit, zpracovat na kompoty, marmelády, džemy, cider, likéry, kořalku. Maliny můžete prodávat na trzích, chtivým zmrzlinářům nebo je sami dál zpracovávat.

Příklad 3: Duby a topinambury

O olivovníku se říká, že ten, kdo ho sází, ho zaručeně nebude sklízet. S dubem je to podobně. Je pomalu rostoucí dřevina, takže na jeho plodnost si pár let počkáte. Jeho dřevo je ale jedno z nejlepších a přidanou hodnotu tu tvoří žaludy, vynikající to pokrm pro prasátka. Protože duby rostou pomalu a jsou to stromy mohutné, je třeba je sázet daleko od sebe. Pro vytvoření volného háje klidně v třicetimetrovém sponu. Topinambury jsou naprosto nenáročná a vlastně plevelná rostlina, který se po vysazení už nezbavíte. I z nepatrných kousků dokáže vyklíčit a dál se množí pod zemí. Než vám ty duby vyrostou, budou se vám topinambury hodit. Prasata je milujou. Stačí střídat pásy tak, aby jich tam vždycky pár zůstalo.

Příklad 4: Drůbež a lísky

Líska je u nás braná skoro jako plevel. Nepotřebuje žádnou péči, rychle roste a dá se často kopicovat. Málokdo ji ale pěstuje na ořechy, protože ty jsou většinou napadené nosatcem lískovým, broukem, jehož samička na jaře provrtá mladé oříšky a naklade do nich vajíčka. Z těch se pak vylíhnou larvy, které jádra vyžírají zevnitř. Nosatce se sice můžete zbavit opakovaným ošetřením insekticidy, ale daleko vtipnější je pustit na něj slepice. Ty totiž brouka a jeho larvy vyzobou a je po hotovo. Drůbež navíc hnojí, hrabe a kypří půdu, dává vejce a maso. Stejně jako lísky je možné použít i třeba višně. Protože ty se sklízejí strojově (sklepáváním do plachet), stačí kur vyhnat na dobu sklizně a jinak můžou v sadu vegetit celoročně.

Výhody agrolesnictví spočívaj především v možnostech kombinací, který se nabízej vlastně samy. Základ by měl vždycky tvořit pás stromů nabízejících plody, dřevo na palivo a pěstování hub, případně mízu a/nebo nektar. Mezi stromy nechte podle jejich vzrůstu dostatek prostoru pro jednoletky, ať už to bude obilí, zelenina nebo třeba slunečnice. Doplňte vhodnou živočišnou složkou, která bude vypásat, uklízet a zároveň chránit proti škůdcům. Přidejte hmyz.

DSC03410

Hospodaříte, ale jste vlastně v lese. Nebo spíš na jeho kraji. Říká se tomu ekoton. Tam, kde vzniká napětí; tam, kde je nejvyšší počet druhů. To je ta diverzita. Tam, kde končí les a jeho stromy hladěj trávu vedlejší louky. Tam je moc hezky.