Stereokultura

Jsou místa, kde má člověk pocit, že se vrátil někam, kde to důvěrně zná. Je mu blízký bahno mezi prstama, kůra stromů i pohled přes střechu něčí kůlny. Nedá se s tím nic dělat. Možná je to něco, co souvisí s předky a jejich původem. Možná se do naší DNA otiskuje krajina, která nám je blízká a milá a dědíme si její odraz po mečích a přeslicích, abychom si i tu současnou formovali ke svým spokojenostem.

Naše rodina se za posledních 20 generací poskládala z několika koutů Evropy. Prusko a Pobaltí, Lysá na Labem, západ Slovenska, sever Itálie, Písek, Holandsko, Pošumaví… Ale nejsilnější zastoupení máme na Příbramsku, kam mě to podvědomě táhlo od chvíle, kdy jsme se poprvé byli podívat na Vysokou, kde měl letní byt Antonín Dvořák.

To není země, to je zahrádka. Louka, kus lesa, pole, remízek. Sad, mez, potok, alej. Kopec, údolí, vesnice. Blato, rybník, cesta. Ať už byly geny Prušáků jakýkoliv, širý lány a roviny mě nedojmou. Zato tahle rozmanitost mi učarovává, rozněžňuje a houpavě konejší.

Vždycky jsem si říkal, že je hloupý mluvit o stereotypu, když by se spíš mělo mluvit o monotypu, protože stereotypní vlastně znamená monotónní. A tak dokud jsem nezpracoval předložku poly, považoval jsem za protiklad k monokultuře stereokulturu. Ta se mi líbí, ta stereokultura.

Na LSFF loni proběhnul film Silence of the Bees (Mlčení včelátek?). Zabýval se masivním úhynem včelstev na neznámou a neuchopitelnou nemoc. Říká se jí Colony Collapse Disorder – Syndrom rozpadu včelstva. Stál tam chlapík u tiráku a povídá: “Letos už jsme byli na Floridě na pomerančích, pak v Karolíně na jabloních. Teď jsme tady v Maine na borůvkách a potom posvištíme do Kanady… Ročně najezdíme se včelama asi 8.000 mil.” Představoval jsem si, že bych jedl měsíc jenom chleba. Pak měsíc jenom rajčata. Pak tři neděle vločkovou kaši a pak zas měsíc suchý brambory. A k tomu by mě furt nakládali na náklaďák. Asi bych měl taky tenhleten disorder.

Ve vinicích je to možná ještě markantnější, protože réva je množená vegetativně. Tisíce a tisíce rostlin, jedna jak druhá. Genetický replikanti, nařízkovaný a naroubovaný na cizí nohy. Bodejť by se nešířily patogeny. Taková vinice přece nemůže mít žádnou imunitu.

Strašně rychle se snižuje diverzita osiva. Možná se vám to zdá jako blbost, ale v Evropě se koncem 19. století pěstovalo několik set druhů obilí. Desítky variant ječmene, žita, pšenice, luštěnin. Krajový specifika, lokální záležitosti. Dneska se na světě pěstuje asi dvacet druhů hlavních obilnin, přičemž jedním z nejdůležitějších kritérií je tolerance ke glyfosátu (glyphosate), aktivní složce herbicidů. A začíná se mluvit o zákazu pěstování čehokoliv na prodej z vlastních semen.

Objevil jsem na Číru v křoví schovaný višňový pláňata. Postupně se k nim prosekávám a budu na ně roubovat různý druhy višní z okolí. Mám tu krásný dřínky – to je to první, na co jdou zjara včely. Všude kolem skoro ještě leží sníh a dřín už nádherně žlutě kvete. A vinice samotná? Zatím tu není víc než 25 hlav od klonu nebo odrůdy. Monokultura mě děsí a tak Číro vypadá asi hodně jinak, než vinice z propagačních fotek Jihomoravskýho kraje.

Ve vnitřní panice jsem našel zajímavou semennou banku Gengel v Trhových Svinách a napojil se na potulného semenáře Wanatu z Mšeckých Žehrovic. Až zpětně mi došlo, že je to on, koho Jaroslav Svoboda opěvuje v knize Ekozahrady. Evidentně to leckomu došlo dřív než mně. Letos budu vysévat kukuřici Malované hory a jednu starou odrůdu ječmene na vlastní pivo. Beerpunk pičo.

A budu si dělat zásobu semen z vlastního šlechtění. To kdybyste časem chtěli dělat něco podobnýho a okolní krajině vštěpovat její původní krásu. Ovšem, pokud už to děláte, tak před vámi smekám.

Má smysl se snažit o (alespoň částečnou) potravinovou, vinnou, ovocnou nebo pivní soběstačnost?