Na trnkách

Mám za sebou svoji první degustaci. Bylo vyprodáno a lidi byli moc bezva. Na jejím konci jsem rozdal papírky s možností udělat si objednávku na další rozvoz. Neplánovaná akce, kterou jsme vlastně spáchali na poslední chvíli, ale její výsledek mě dost šokoval. V tom pozitivním slova smyslu.

Hlas lidu se přesně potkal s kritikou. Nejvíc objednávek bylo na maceráty v linii fruitpunk, která původně vznikla jako přebytek prodeje toho, co děláme pro sebe (a to sladký pro mámu, že jo). Trnkovici jste vykoupili všechnu, ba co víc, do naplnění objednávek mi ještě asi dvacet lahví chybí. Prostě není. Nabídnu vám místo toho višňovku, která ležela o rok dýl a sladkost si bere ze dvou kilo včelího medu. Mňamka velká. Jo a superpommeau je taky prakticky pryč.

Cestou domů jsem přemýšlel nad tím, jak se musí cítit vinaři, když jim na ochutnávce mizí ty jejich slaďáky a líbivý voňavky. Lidi jim za to trhaj ruce a nepomáhá ani odrazovací cena. Takže Máňo, příští rok to uděláme sladký všechno a bude toho desetkrát tolik. Stádo samozvaných mlaskalů a suchomilných deviantů je přece nemůže rozházet.

Ještě v noci se mi honilo hlavou, jak sehnat víc ovoce. Jablka nejsou problém. Superpommeau budu dělat z těch nejranějších, ty maj nejvíc kyselin a navíc se na cider moc nehoděj. Kyseliny jsou v tý vší sladkosti jak balzám. Samotná ulepenost je na nic.

Višně budou větší oříšek, protože těch je míň. Kupovat je znamená natahat si domů zbytky postřiků z komerčních sadů a to se mi vůbec nechce. Takže zbývá pár stromů ze zahrady a z okolí. Pak je tu obří černá horská višeň, která roste na chalupě. Poprvé jsem z ní dělal višňovku letos a ta vypadá hodně slibně. Má úplně čokoládový a kořenitý tóny a k tomu navíc fantastickou navinulost. Ale i to je málo. Pokud máte nějakou višeň na zahradě a chtěli byste za ní višňovku, napište, zajedu to k vám očesat.

A pak jsou tu trnky. Naprosto nejhorší ovoce, co si člověk dovede představit. Tvrdý, málo šťávy, trpký je to jak cyp. A to křoví! Děsný pichláky a neprostupný houštiny na okraji rozbahněnýho pole, tajícího potoka, větrná stráň a závěje sněhu. Musíte na ně v zimě, až když přejdou mrazem. Ale ta trpkost v kořalce po roce zmizí a stane se z ní jemná tříslovinka, která neuvěřitelně prodlužuje chuť. Krásný pití.

Nakonec ani ta kořalka není bez problémů. Nechávám si ji pálit z vlastních kvasů v Radlíku. Na číslo popisný jí ale dostanete maximálně 40 litrů na rok, což znamená, že celková produkce macerátů nebude přes cca 120 litrů. A to jsem si chtěl zrovna od pana Fryzelky objednat třicítku soudek na calvados, co mi zbyl z loňska.

Neobjednám si nic. Vidina uspokojení je vábivá a za vějičkou úspěchu už klopýtám jako osel za haluzí. Rozvahu, Ondráši. A ne aby tě napadlo máčet v tý kořalce borůvky. Ale proč ne, vlastně. Zkusit se má všechno.

Co by šlo ještě dělat z ovoce? Nebo ze zeleniny? Z ječmene? Kukuřice? Život je krásný.