Strop

Přával jsem si žít v období baroka. Baroko pro mě bylo vrcholem civilizace před počátkem jejího úpadku, před nástupem romantickýho manýrizmu a duševní excitace. Vlastně se  mi líbil ten feudální systém, protože jsem si představoval, že bych byl ten feudál. Lákalo mě na tom jedno – možnost uchopit krajinu jako celek a formovat ji podle vlastních představ. Představ si to barokní stromořadí. Dubová alej vedoucí ke kostelu skrze louky a pastviny, vpravo v úžlabí rybník, v pozadí les. Vesnice na kopci, kde není tak úrodná půda. Na jižní stráni vinohrad, na východní a západní sad, na severní trnky a proláklina, kde se láme kámen.

Baroko bylo poslední období, kdy se krajina dala komponovat tímhle způsobem. Utopisticky, idealisticky, diktátorsky, ale přitom s citem ke krajině a k její estetice, k jejímu fungování a jejím afinitám. Romantizmus už vyzdvihoval a glorifikoval člověka a jeho brutální sílu. Fakt, že kolonisti z Tajuplnýho ostrova jsou schopni vykácet stromy napříč pralesem a postavit tam telegrafní vedení, vylámat skálu, vytvořit potok, přehradit jezero, to byl důvod k oslavě. Barokní krajina je naproti tomu tichá, meditativní, dlouhodobě zrající, duchovní. Tu jsem si přál komponovat.

Až teď mě ta představa opustila. Až teď. Narazil jsem na svůj strop. Došlo mi to, když mi psal jeden pán ze severu Moravy, jestli mu nepošlu med v plástvi. Klidně nějakým dopravcem. Snažil jsem se mu vysvětlit, že bude nejlepší, když si najde nějakýho borce v okolí, co mu ten plást vyndá rovnou před očima z úlu a nebude se to někde mrcasit dodávkou přes celou republiku. Pěkně jsem to schytal, že jsem mizernej obchodník a že v nadnárodní firmě, kde dělá, by se to určitě nemohlo stát.

Jenže já mám strop. Budu zimovat čtyřicet včelstev na dvou stanovištích. Chci to dělat sám, protože je to moje radost. Mohl bych si tu vybudovat včelařskou firmu a jet furt jenom včely? Asi jo. Bavilo by mě to ještě? Těžko říct. Chci to dělat pro svoje okolí. Moje slabá tuna medu to nevytrhne ani tady, natož pak na severu Moravy. Není důvod. Ohromně mě potěšilo, že při posledním rozvozu se začali objevovat lidi z okolních vesnic. Roblín, Nesvačily, Mníšek, Zbraslav. Jsem váš místní včelař. To chceš.

Komponovat barokní krajinu je skvělý. Ale jste jenom lidi. Ne feudálové, opati, panovníci. Zavinujete se do skromnosti, hrbíte se pod tíhou krásy nebe. Pokorně se snažíte působit lokálně, skrytě zapojeně. Nemusí vám patřit ten obří les. Nemusíte sázet tu majestátní alej vedoucí k hradu. Stačí vám kráčet v jejím stínu a těšit se z třepotu jejího listí. Nemusíte mít ty obří pastviny s lenivým skotem. Stačí vám, že tam můžete zajít pro mlíko a domácí sýr. Nemusíte furt něco budovat. Stačí vám normálně žít.