Čekání na déšť

Nicolas Joly krásně mluvívá o tom, jak je potřebná nemoc. Je to extrémní zátěž. Prubířský kámen. Vyselektuje nám ty, který to nezvládnou, a do dalších generací tak jdou jen ti silní. Ostrá biodynamika si vlastně moc nezadá s třetí říší. I moudří včelaři radí nezachraňovat včelstva slabá a neduživá, protože tak dál množíme ty kteří se o sebe nepostarají sami. Na lidi bych tohle aplikovat nechtěl, jen se vždycky pousměju, když slyším myslivce mluvit o tom, jak se někde přemnožili kanci, srnci, bažanti… Říkám si pak, jestli on se náhodou spíš nepřemnožil člověk. Sucho nebo déšť je vlastně to samý. Extrémní zátěž. Zvykej si, kámo.

Země si bez člověka poradí dokonale. Hezky o tom píše třeba Alan Weisman v knize Svět bez nás. To jenom my se pořád snažíme si poradit se Zemí a furt nám to nějak nejde. Kde dřív prošla tiše (nebo za občasného béknutí) ovec, dneska řve sekačka. Skopový dovezeme z Austrálie a co zbude po sekačce, to nacpeme do igeliťáku a nacpeme do kontejneru. Když jdu po víkendu do Řevnic na nádraží, nevěřím vlastním očím. Všechny popelnice jsou plný trávy a větví; jeden by si z fleku mohl pořídit králičí farmu.

Cpeme se banánama a pomerančema, a přitom se nám v sadech za každou vesnicí valej každoročně tuny jablek, hrušek a švestek. Kupujeme si balenou vodu a pak se divíme, kam pořád jezděj všechny ty neustále se předjíždějící náklaďáky na dálnicích. Když prší, sekáme trávu, aby nerostla. Česká vesnice je nonstop hluk. Vybereme to nejlíp až na hlínu, aby se tam neudržela žádná vlhkost (bacha na mech). Když pak neprší, vyplácáme všechnu vodu na kropení (aby to nebylo žlutý) a pro jistotu do trávníku celej rok budeme rvát hnojivo.

Kolik dní jsem čekal na déšť a ten nikde. Výhled taky na hovno. Tak jsem vyrazil z dovolený dvě stě kiláků na otočku na Číro, abych zalil letošní sazenice Savagninu. Chápeš, brácho, oni jsou jako děti. Nemaj ještě kořeny, jenom takový kořínky. Nuzně se chytaj půdy, kde je dvacet čísel hlíny a pak už jenom skála. Nemaj ani ručičky úponků, ani pořádný kmínky. Zplihle jim na lodyhách visej listy v čekání na spásnou vláhu a zem kolem je na troud. Bylo mi jich prostě líto. Seděl jsem na rozpálený vinici mezi hromadou barelů a myslel na to, že jsem vlastně sám udělal přesně to, co mi vadí.