Vůně ženy

Už léta nosím v hlavě takovou povídku. Bylo by to o stárnoucím sommeliérovi, co si chce splnit svůj erotický sen. Jeho největší touhou je pozvat si na mejdan černošku, asiatku, eskymačku, blondýnku, brunetku, jihoitalku, Arménku, Indku, indiánku a kdoví koho ještě. Celý víkend by je měl pro sebe ve svojí vile na pobřeží.

Už od pondělka by ale děvčata nesměla jíst kořeněná jídla, česnek, cibuli, chilli, květák, zelí a spoustu dalších dobrot. Na místě by směla nosit jenom bavlněné prádlo, vyprané v neparfémovaném prášku. Bez aviváže. Používání parfémů, krémů, deodorantů, líčidel, krášlení a čehokoliv dalšího, co maskuje přirozenou vůni těla, by bylo rovněž zapovězeno.

Úplně jsem se těšil na psaní scén, kdy je bude nutit v tom bavlněným prádle šlapat na rotopedech a běhat na ubíhajících pásech, pedálovat s těma hůlkama na kloubech; jak je nechá se potit a nedovolí jim se osprchovat. Pak si je vezme jednu po druhý a bude je očuchávat. V podpaží, na loktech, na stehnech, v tříslech, ve vlasech.

Racionální základ? Je tam. Mám pocit, že si lidé nevoní. Mám pocit, že naše sterilní městská kultura plná hygienických úzkostlivostí se vzepjala k vlastnímu orgasmu, který spočívá v potlačení přirozených vůní těla. Ne, taky nemám rád smradlavý chlapy v tramvaji. Ani ženský v zapařenejch šatech z nylonu model žena za pultem. Ale mám dojem, že příroda naše vůně nevymyslela jen tak pro nic za nic.

Partneři by si měli vonět. Se zavázanýma očima a svázanýma rukama by měl muž najít svoji nahou ženu podle čichu mezi stovkou jiných. Vůně něco říká o člověku. O fungování jeho těla. O jeho přirozenosti.

Často svádíme boom alergií, nemocí a přecitlivělostí našich dětí na jídlo. Na éčka. Na geneticky modifikovanou kukuřici. Na stopy arašídů a mořských oblud v chlebu. Ale má to zřejmě i svou partnerskou dimenzi. Tu, kde člověk hledá člověka, ale přes nános kosmetiky ho nemá šanci vnímat naplno.

Máte rádi vůni svého partnera? Partnerky? Poznali byste ho/ji mezi stovkou jiných?