O pití

Mám kolem sebe pár abstinentů. Z jejich pohledu vypadá zájem člověka o alkohol celkem dost úchylně. Nejsou to naprostí odmítači alkoholu z přesvědčení; jen lidé, kterým sklenička Kagoru po večeři jednou za půl roku přijde jako vzrůšo. Ale jo.

Dva dny před Vánocema jsem lehnul. Teploměr mi prakticky do Silvestra neklesnul pod devětatřicet. Čas, kdy jsem se chtěl pustit do Indigéne, BBF, všech těch crémantů, šampíček, otevřít i nějakou tu šišku. Na burgundy jsme se těšili, na mladý veltlíny a na starší slaďáky, na salát. Nebylo nic. Jen čaj, med, piškoty a aspirin.

Nepití je zvláštní stav pro ty, kdo na něj nejsou zvyklí. Trochu něco jako hladovka. Během hladovky vám začne docházet, kolik času vlastně člověk věnuje jídlu, jeho rozmýšlení, myšlenkám na jídlo, nakupování, vybírání, pečení, vaření, přípravám, konzumaci i trávení. A najednou si to všechno můžete odpustit. Jako dost smutný.

Víno má navíc stigma alkoholu. Nikdo vám neřekne, že jste závislák na jídle, protože se chcete každej den se ženou v klidu navečeřet. Ale když si ke každý večeři otevřete láhev vína, tak už jste divný děcka. Z pohledu nepijících prostě vkládáte neuvěřitelný množství energie a času do něčeho, co ve finále prolejete hrdlem. O ten alkohol tam ale nejde, nebo možná jen okrajově. Principem je pohled na rituál z vnějšku. Pohled pránického stravovatele na sytícího se člověka chlebem. Pohled beznohého na hrající si dítě.

Když jsem si na prahu dospělosti ujasňoval po nočních klubech životní postoje, ptal jsem se jedné lékařky, co je to vlastně ten správný životní styl. Tělo má rádo řád, řekla mi. Když něco děláš, dělej to pravidelně. Nárazy a šoky jsou pro tělo horší, než mírná leč stálá devastace, které se organizmus umí obdivuhodně přizpůsobit.

Tak dávám tělu, co jeho jest. Pravidelná a umírněná konzumace vína je ostatně nejlepší prevencí proti alkoholizmu. I když… Pokud se svojí milé závislosti nechcete zbavovat, těžko se můžete k bojovníkům proti alkoholizmu počítat. Nebo možná vlastně jo.