Sajdraři sobě!

Když jsem před rokem dělal první ochutnávku domácích ciderů, vypadalo to na akci pro veřejnost. Ta druhá, letošní, se mnohem víc profilovala jako mejdan, kde domácí kvasiči nalévají jeden druhému a vyměňují si názory na svá bublavá dítka. Ne že by  veřejnost neměla zájem. Ale pakáž je to taková, že to během jednoho dne zarezervovala a tím znemožnila ostatním přijít a pak se neobtěžovala ukázat čumák. Hanba jim. Příště budeme prodávat online vstupenky.

Naopak počet vystavovatelů poposkočil o něco výš a stejně tak i kvalita pitiva. Loni byl každý druhý domácí cider divnopachový křivohub. Letos, třebaže podmínky nebyly ideální, jakoby někdo v ciderech rozsvítil světlo blaženosti. Byly to dobroty.

Úvodní vzorek obstaral šéf diskuzního fóra domaci-cider.cz Jirka Vrba. Loni se mu moc nezadařilo, mělo to lehký acetonový zápach. Letos byl jeho VRBACIDER možná nejchutnějším produktem večera. Krásně jablečná vůně i chuť, připomínající čerstvý mošt v květinách, dlouhá dochuť s pěknou kyselinou i lehkým zbytkem. Tak to má být. Jirkova technologie je založená na kvašení kousek nad bodem mrazu, do moštu nasazuje chladnomilné kvasinky BS10. Před lahvováním pak přidává půl lžičky fruktózy. Odrůdy České panenské a Rubín. Celkově velká krása a kdyby toho neměl jenom 15 litrů, hned bych si dvacítku koupil.

Pokud čtete ovine.cz, znáte Neználka. Neználek se sice nedostavil osobně, ale poslal svůj cider Deja-vu [vyslov Deja-vu], tedy Derflanské Jablůčkové – Vůbec poprvé dělané. Neználek se prohlašuje za mikrovinaře na uherskohradišťsku a i k cideru jako vinař přistoupil. Deja-vu je z odrůdy Golden Delicious, která se díky vágní aromatice a dobré struktuře na kousání hodí spíš na jídlo. Dost se tu pracovalo s pyrosulfitem, což ze cideru je malinko cítit (a vidět na barvě), ale hlavní se mi tu zdá odklon od chuti jablka. Deja-vu totiž daleko víc připomíná víno nebo spíš střik. Střik z čerstvě nalahvované milerky nebo možná muškátku, který voní po květinách. Zajímavá cesta.

Jinudy než ostatní se vydal i Antonín Bernard s modelem Dubské Jablko. Nebyla to německá odrůda Soudek z okolí Čerčan, která byla jiná. Spíš fakt, že Antonín nechává cider docela dlouho ležet (měl i osmiletý!) na láhvi a to pak vytváří dost specifické tóny. Stařinka se mísí s jablečnou vůní a lehkým naoctovatěním, které působí poměrně rušivě, třebaže výrazná kyseliny dělá osvěžující dojem. Pokud to ale někomu nechutnalo, nabídnul mu Antonín své vynikající Pommeau – mix čerstvého moštu a padesátiprocentní jablečné kořalky.

Tomáš Trantina letos neměl jablka, tak zkusil hrušky. Jeho Perry des Maisons byl jediný představitel čistého perry, tedy cideru z hrušek. Spojil dvě odrůdy, aby dostal cukernatost i kyseliny, což je u hrušek vždycky trochu problém. Na chuť fajné, ale bohužel s poměrně značnou sirovodíkovou zaprděností ve vůni.

Helena a John Bakerovi dělají rok co rok to samé. Jejich Eiriona Mair Jones vzniká podle receptu Johnovy babičky, kdy sedm dní kvasí drť a pak se mladý cider stáčí do kameniny. Chaptalizace se pohybuje od 3/4 do 1 kg cukru na 15 litrů a pak cider putuje do petek nebo do láhví. “Nejzvláštnější na tom je,” popisuje paní Helena, “že v petkách to krásně perlí a pořád se musí upouštět kysličník. Jakmile to ale stočíte do skla, ani si to nebrnkne.” Téma na diplomku prostě. Eiriona je hodně šťavnatá, letos až vitacitově mlaskavá, ostře řezavá kyselinou se sladkou dochutí neodbouraného cukru. Dejte mi bazén a léto a budu to pít po galonech.

Svůj Applepunk tu hodnotit nemůžu, protože jsem otcem neobjektivním. Jediné transparentní kritérium bylo to, že se všechen vypil. Narozdíl od ostatních ciderů v Applepunku pořád něco plave (drť ze sladké rezervy), a má znatelně nejtmavší barvu (sudy a rezerva). Obojí mě dost jako baví.

Do roviny profíků se během roku posunuli loňští vystavovatelé  Cyril Holub a Ondřej Frunc. Založili Prager Cider a vrazili do něj všechny svoje úspory. Mají provoz v Libni a berou to fakt vážně a nadšeně. Je hrozně fajn si poslechnout někoho, kdo se z nadšenectví přehoupnul do dělání byznysu (s nadšením) a kromě těch našich pseudoproblémů řeší věci jako: Jak to stabilizovat tak, aby to bylo pořád stejný? Jak nastavit marže pro hospody, aby se i výrobce uživil a v hospodách to chtěli? Jak filtrovat nebo konzervovat, aby v chuti zůstala sladkost a zároveň se to dalo pít? Povídání s klukama z Prageru je obohacující a jejich zkušenosti, které nabrali cestou, dost připomínají veselé historky z natáčení. Jejich cider nese všechny znaky intenzivního hledání a nejvíc ze všech vzorků připomíná něco z obchodu. Jemný, naprosto neperlivý, moštový, ale trochu je tam znát, že to může stát na regále v baru a nic se tomu nestane. Vtipné balení v bag-in-boxech.

Na konec jsme si nechali dvě záležitosti od čajovníka Míry Pythona z Holešova. Python up není cider čistý, ale aromatizovaný – jednou zázvorovým pivem a jednou vínem z aronií, obojí domácí výroby. A obojí velice precizně vyladěno jak z hlediska bublavosti, tak co se chuti i vůně týče. Hodně by mě tady zajímal samotný suchý cider, se kterým se to míchá, protože oba výsledky připomínají limonádu s jemným obsahem alkoholu, který třeba přes ten zázvor ani nevnímáte.

Celkové hodnocení zní: Velice povedená akce. Díky patří všem vystavovatelům i návštěvníkům a doufám, že za rok nás bude zase o pár víc. Velký dík Járovi Hejhalovi za možnost udělat akci v Kofeinu a poklona za jeho burger i další dobroty, který po sajdr smršti přišly vhod.

Kdy začnete i vy dělat svůj domácí cider?