Cesta tam a zase tam

Málokdo mě ve víně inspiroval tolik jako Gary Vaynerchuk. Jeho přístup k tématu je tak daleko od všech těch pamagazínů na křídě, propagujících noblesu a těžkou unavenou zatuchlost, girlandy a záhyby sametu, že si už snad nejde představit trefnější výsměch armádě blbečků, který si v tomhle pozlátku hověj. Wine Library TV nebyla jako svěží vítr, ale spíš jako tahle tropická deprese, co mu o víkendu masírovala krám. Dokázala k vínu dostat ty, kdo by se o něj díky kulturní stratifikaci společnosti nikdy neotřeli. Zjevení prostě. Když v březnu po tisíci dílech skončila, zrodila se vzápětí náhrada – Daily Grape. Ta skončila číslem 89 minulý týden.

Teď, když je slavná show po pěti letech u konce a její denněhroznový pohrobek taky, se chci malinko pootočit za tím, jak to všechno začalo a kam až to doteklo, než se dostavila nevyhnutelnost. Kdysi jsem toužil po tom, aby někdo udělal podobnou show tady. A když ne někdo jinej, tak aspoň já. Ouha. Talent je věc nejenom na malování nebo klasickou kompozici. Talent na marketing a na prodání sebe sama je stejně podstatná věc. Pokud jste si někdy zkusili říct cokoliv na kameru, víte to.
Fascinace Garyho osobností, stejně jako jeho vzestup mezi mediální celebrity a osobnosti marketingu vás donutí přemýšlet nad tím, jak to vlastně dělá. Protože obličej přilepenej na obrazovce a nervozita, když vám jeden díl uteče, to všechno jsou normální projevy závislosti, která se spolehlivě dostavuje u těch, který lapne do spárů. Jeho recept je tak papírově vlastně jednoduchost sama, ale provedení vyžaduje celou osobu, naprosto odevzdanou a věrnou tomu, co chce říct. Hlavní Garyho přínosy jsou víceméně tři (řadím je bez ohledu na jejich důležitost).
Péče a zájem: Zajímá mě, co si myslíte. Čtu všechny vaše komentáře. Odpovídám na všechny vaše e-maily. To všechno byla pravda (osobně ověřeno) cca do roku 2009, kdy se Gary oficiálně vzdal. Pokud něco chybí našim obchodníkům (s čímkoliv) je to právě zájem o člověka.
Srozumitelnost poselství:1. Důvěřujte vlastní chuti, 2. Zkoušejte nové věci, nemějte předsudky. Garymu se povedlo v lidech vzbudit sebedůvěru. Pomohl si lidem uvědomit, že je úplně jedno, co chutná kritikům. Podstatné je, co chutná samotnému pijáku, přičemž ho ale vzdělává a učí. Zároveň je ale varuje před zajetím do standardních kolejí tohle znám, to mi stačí, protože teprve když víte, co je na světě vín, můžete snáz určit, kde se budou ukrývat vaši favoriti.
Lidská řeč, lidská mluva: Podat abstraktní zážitek tak, aby ho pochopil i ten, kdo má k tématu daleko, je dost těžká věc. Gary dokázal mluvit o vínu civilně a bez kudrlinek. Jeho přirovnání jsou často naprosto mimo běžný názvosloví, který pro popis vína používáme. Míle daleko za všema zelňákama světa. Zaujmou, přitáhnou pozornost. Když Connan O´Brien žvýkal starou ponožku a zajídal to hlínou a nevěřícně se díval na židovskýho skrčka, co si k tomu ještě ukousl doutník, zmohl se jenom na: Ty jsi šílenec.

Paradoxní přitom je, že program vám nemá z hlediska s vínem průměrně obeznámeného starokontinentčíka tolik co dát. Pokud se o víno trochu zajímáte, nedostane se vám tady těch nejnovějších zákulisních drbů, žádná informační převratnost se nekoná.
Gary má navíc spoustu míst, který konzervativního Evropana spolehlivě odraděj dávno před tím, než se do show ponoří. Základem je jeho hlučnost (hlavně prvních několik vteřin) a obecná halasnost, dyslexie (slušný standard) a neznalost cizích jazyků (u Američanů víc než standard), hyperaktivita a vrozená těkavost. Spojeno dohromady jde na první pohled o blázna, co řve do kamery, neustále si natahuje a sundavá potítko, zkomolí jméno výrobce, odrůdy i apelace, z dvaceti minut drmolí půl času o fotbale a pak se napije, zašklebí a vyplivne to do helmy.

Ano, je to vlastně šílenec. Totálně sebestřednej, zaujatej a posedlej vlastníma myšlenkama tak silně, že všem váženým hostům skáče do řeči, přerušuje je a vzápětí se jim omlouvá a ještě než z něj omluva vypadne celá, už zase někoho překřikuje. Ale je s ním sranda.

Garyho rozlet a raketovstup mezi celebrity internetu je svým způsobem dobrou dokumentací hladu lidí po víně. Hladu po informacích a jeho kráse, oproštěný od nánosů patosu nicneříkajících keců, který maj za cíl pravděpodobně víc někoho oblbnout, vylekat, zmenšit, uhranout zaklínadlovostí a efemeritou vlastní prázdnoty, než říct, co je na víně tak přitažlivýho.

Během šesti let a víc než tisícovky epizod se Gary změnil. Je sranda podívat se na jeho první díly, kde ještě sedí klidně za stolem a tiše vysvětluje možnosti investic na enprimeur trhu s Bordeaux 2005. Styl, který se usadil kolem epizody 200, se ale nakonec ukázal jako jeho skutečně vlastní a právě díky jemu se proslavil. Začal se o něj zajímat svět. Podepsal milionovou smlouvu za svoje publikace. Začal lítat po světě a přednášet o marketingu. Postavil vlastní konzultanstkou firmu, která se stará například o NHL, Campbell´s nebo PepsiCo. A jeho hyperaktivita ho tlačí dál. Během minulýho týdne se rozhodl s vínovideama skončit. Jde někam dál. Pořád tam.

Blogerů je mraky a jenom zlomek toho se dá číst. U videí je to ještě horší – tam trapnost před kamerou často nabývá obludných rozměrů. Doufám, že se jednou vynoří někdo, s kým bude stejná sranda.

Najzajímavější hosté ve WLTV: Nicolas Joly (první a druhá část), s Kermit Lynch (první, druhá a třetí část), Jancis Robinson, Randall Grahm (první a druhá část), Charles Smith, Jim Cramer, táta…

Ovlivnil GV i vás? Jak?