Na sklence s Jean-Pierrem Rietschem

Alsaské dny ve Wineshome, o kterých jsem psal tady, měly pro mě milou dohru. Původně jsem chtěl dorazit jen na středeční povídání Zdeňka Reimanna o sedmi statečných, ale během večera jsem se dal do řeči s jedním z přítomných. Chvíli jsme diskutovali o víně a on se nakonec se představil jako Jean-Pierre Rietsch, tedy jedna z postav, okolo které se celá degustace točila.

V nestřeženém okamžiku se k nám přitočil spolupajitel prostoru Rosťa Černík s láhví Grand Cru Rieslingu a pochavloval si naší konverzaci: “To jsem moc rád, že se tady s nima někdo baví, oni se cítí divně, protože lidi přijdou, napijou se, odejdou a o ničem s vinařema nediskutujou. V Alsasku to chodí jinak, ale to je asi úrovní vzdělání ve víně nebo vůbec povahou národa.” Bavili jsme se asi dvě hodiny a Jean-Pierre si mezitím postěžoval, jak se mu tady nepodařilo ochutnat nic zajímavého. “Pan Šetka mě dneska ráno vzal na Víno&Destiláty, ale byla to jenom záplava uniformity.” “Tak víte co?” Nabídl jsem mu nezištně. “Pokud tady budete zítra, přinesu vám něco zajímavého.” “No výborně,” radoval se. “Tak vemte nějaké místní dobroty a uděláme k tomu i vertikálku mých vín.” Těžko se dalo odmítnout.

Dopoledne jsem si nadával, že na akci není víc času. Pak by se totiž dalo postupovat objektivně, obvolat pár známých a vytáhnout pár opravdických špeků. Jenže nemáte vždycky doma to nejlepší z Čech a Moravy. Takže šla vína na denní pití. Ale proč ne, koneckonců, vždyť to tady pijeme.

Ve Wineshome jsme se sešli v zadní kuchyňce, mimo šrumec davu – vynikající prostor na uklizení se a pořádání pohodových akcí pro pár lidí. Pozváni byli i pánové z ostatních vinařství – Jean Hauller a mladý Guillaume Mochel, několik přátel… Nutno dodat, že už první večer přivábila moje příšerná francouzština a Alsasanova o nic lepší angličtina nedaleko stojící děvče (byla to Anna Kubišta z francouzské redakce ČRo, která nám pak oddaně tlumočila po oba večery), bez kterého bychom se vlastně moc nepobavili, takže jí patří obrovský dík.

Co se pilo? (Tady musím složit další dík Honzovi Schlindenbuchovi ze sklípku v Musílkově, který, ač sám nepřítomen, dodal většinu vín). Na úvod Ryzlink od pana Hrabkovského z Žernosek. Milé květinové stvoření se stopou kamenitosti, lípa a bez, jemné pití na všední den. “Kolik že to stojí? Tři až čtyři eura? Hm….”

Pak šel Neuburk od pana Musila – tak trochu kvůli původu odrůdy (Sylván x Pinot Blanc) – obě odrůdy jsou pro Alsasko klasika, ale jejich křížení tam vlastně moc neznají. “Zajímavé, čisté, ale nechápu tady moc smysl křížení – chutná to jako cuvée obou odrůd.”

Pinot 06 od pana Šilínka z trati Sahara (psal jsem o něm tady) zvednul obočí: “Máte tady asi tepleji, než se zdá. To nějaké mikroklima regionu?”

Nakonec šlo Stávkovo Cuvée 6T (to běžný pití není, ale chtěl jsem se blýsknout aspoň jedním špekem) a u něj jsme se zasekli na docela dlouho: “Netušil jsem, že tady narazíme na takovéhle víno. To je nějaký místní Joly?” (souhlasný smích všech přítomných Čechů) “Ale to mi řekněte, proč jsme takováhle vína nemohli ochutnat na tom dnešním festivalu?” Dalo mi trochu práce vysvětlit, že podobných vinařů máme u nás ani ne tolik, jako prstů na jedný ruce a protože dělají víno pro pár lidí, nemají potřebu objíždět tyhle mamutí akce. Víc toho stejně nevyrobí a jejich vína se i tak prodají bez problémů.

Pokračovali jsme pochoutkami z domaine Rietsch. Bylo to hodně moc vzorků a všechny v podstatě vynikající, v paměti mi přesto utkvělo několik špiček: Riesling Stein 2001 – nádherně kamenitá záležitost a asi můj favorit večera, Riesling Zotzenberg 1996, ročník s vysokou a neodbouranou kyselinou, která se za těch dvanáct let krásně srovnala a postavila víno do latě; naprosto ukázková elegance v podobě Rieslingu Zotzenberg 2000 a hédonizmus nejvyššího kalibru pod taktovkou starých Tramínů v pozdním sběru, jak tomuhle spojení rozumí Alsasan.

Vynikající bylo, jak na některých vínech demonstroval Jean-Pierre odlišnosti let. Postavil vedle sebe několik ročníků téhož vína ze stejné trati a vyprávěl o počasí, o množství kyselin, o dešti, o botrytidě, o půdě, o stáří révy, o zelených pracích a vztahu k historii. Najednou byly dvě hodiny ráno.

Dlouho jsem nezažil takhle příjemnou akci. Kromě jinýho se na ní krásně ukázalo, že Alsasko je věčná neznámá. Ne proto, že byste si ho nemohli projet, ale proto, že tu pořád můžete narážet na další a další vinaře, jejichž vína jsou naprosto parádní a vlastně se o nich nikde moc nedočtete, nejsou to prostě suprstár. Skromě si tak vinaří a dělají vynikající vína. Ráj na světě.

Kdy jste tam byli naposled?