O Meursaultu a novém domečku
O víkendu jsme se stěhovali. Konečně padlo rozhodnutí přesunout se z dusiva smogoměsta do zeleně venkovesnice. Vyměnili jsme tak pohodlí ústředního topení za kamínka na dřevo, anonymitu Dejvic za řevnickou družnost, postávání na balkóně za skotačení po zahradě a po lesích, pohled na činžáky za výhled na masiv Brd. A za možnost konečně mít vlastní vinici a sklípek!
Zároveň jsme o hodně věcí přišli: o volný čas, o tlačenice v tramvaji, o spěch a stres, o troubu a o peníze.
V souvislosti s přesunem vzniklo několik příležitostí načít nějakou tu zajímavou láhev: poslední večeře tam, první večeře tady, pitka pro kamarády stěhováky a tak. Došlo i na Meursault z roku 2005, dovezený v létě z Burgundska, přímo od vinaře Erica Bonnetaina z Auxey Duresses. (O jeho vinařství se pokusím ještě něco napsat, ale nemůžu sem ani dát odkaz – nemají webovky.) Můj první Meursault, musím se k tomu přiznat. Kromě ochutnávek a dugustací jsem nikdy neměl tu čest vypít si lahvinku k večeři. Nemám teda srovnání a moje dojmy jsou jenom dojmy, jak jinak.
Protože víno je věc nálady, dostává se z něj do mě aktuálnost okamžiku – z meursaultovosti se stává domečkovost, z vyrovnanosti (tý je tam úplně nejvíc) venkovská hlína, ze zahrady kouř kamen, vlhkost pilin a déšť, z jídelny mísa s ovocem a talíř, upatlaný od hruškového pyré.
Rozněžňuje mě představa Anglie – její solidnosti a stability – konzistence jejího systému a hodnot. Z tohodle vína totiž dýchá sebevědomí: jmenuju se Anglie, takže nemusím obluzovat okolí převratností myšlenek. Jsem svá, hrdá, na nic si nehraju. Víno hodný obdivu a za třináct éček, kamarádi, to by dneska jemu podobný pohledal.
To je na Burgundsku asi to nejkrásnější. Noblesa, elegance a vznešenost jeho vín v kombinaci s holínkama od hnoje a červenejma nosama jeho sedláků.
A vaše zkušenosti s Meursaultem? Kdy vám situace nejvíc ovlivnila chuť vína? Jezdíte rádi vlakem?
O sklípkoviničním domečku právě čím dál vážněji uvažujeme, ale asi jsme na to zatím příliš pohodlní. I když kdo ví, poslední dny to má stále konkrétnější obrysy… třeba do roka a do dne začnu nutit své první výpěstky ubožákům z řad čtenářů blogu :o)
Tak si to nové venkovské žití v pevném objetí s přírodou užívejte. Rozhodně to má spoustu výhod. O nevýhodách se sluší pomlčet, protože nás osobně nikdy nedohnaly k tomu, abychom vesnici vyměnili zase za ruch velkoměsta. Chce to hodně dřeva do krbu a zásobu dobrého vína! Zima bude dlouhá, tak ať ta první v novém domě je nezapomenutelná a přinese nepočítaně příležitostí odšpuntovat tu nejlepší lahev z vlastního vinného sklípku. Hodně štěstí! 😉
J.Č.: Hlavně neskončete u uvažování. Stojí to opravdu za to! A vybírejte něco na dobře osluněném svahu!
DolceVita: Díky. Dřevo řežu jak barevnej a zásoby vína jsou! A kdyžtak v Dobřichovicích jsou hned tři vinotéky 🙂
Správná volba, gratuluji! Prchnul jsem před třemi lety a zpátky by mě nedostali ani za zlaté prase! A večerní cesty vlakem z degustací, to je teprve zážitek! :o))
oa: Díky za morální podporu. Večerní cesty vlakem z degustací jsem už prověřil – jde to 🙂 A ještě lepší je to prvním ranním – 4.05
Já to mám krapet dál, tak si na mobilu raději nařizuji budíka…:-)
Gratuluju k přestěhování, samotnýho mě to čeká koncem roku a na zahrádce taky plánuju vysázet pár hlaviček, to budou skvosty! 🙂 Řevnice jsou moc příjemný, akorat po ránu ta něšťastná Strakonická … Jinak s Meursaultem mám zkušenost jedinou, kdy jsem ve vesničce Cissey kousek od Beaune, při mojí první a jediné návštěvě Burgundska (příští rok tam musím znova! :-)) objevil zapadlý sklep jakéhosi pana Bernarda Druryho – chudák asi v pokročilém stadiu alkoholismu, když tam během 10-ti minut stačil před námi s velikánskou chutí a třesoucíma se rukama vypít čtyři sklenice svého moku – a zakoupil jsem od něj jednu lahev Meursaultu tuším 1.Cru za příjemnou cenu někde kolem 12-15e. Víno jsme vypili někdy před rokem a už si o něm nepamatuju bohužel téměř nic 🙁 Určitě to nebyl průšvih, ale taky to nebyla bomba, na kterou bych vzpomínal. Doufám, že moje opatrovaná lahvinka Vosne-Romaneé, kterou jsem si plný optimistického odhodlání zapověděl až do roku 2012 dopadne mnohem líp:-).
Tomas: Takhle mám doma dvě láhve Pommardu 2006. Taky čekaj. Pak je někdy 2015 otevřu a budou to korkáče, to je jasný 😀
Listuju si poznámkama, jaká že teda pro mě ta meursaultovost je. Tradiční klišé, který sám papouškuju,je, že Meusault je oproti vzdušnějšímu a minerálnějšímu Puligny takový víc nadubovaný, mastnější, opulentnější. Ale to je zase jen taková zkratka anglických degustátorů, který to myslej asi při porovnávání špiček z obou obcí, dejme tomu nějaké Puligny Premier Cru od Domaine Leflaive a Meursult Perrieres od Lafona (ten teda dubuje dost)- obojí přirozeně v desetileté lahvové zralosti. V mých poznámkách je takový jen semtam nějaký vyzrálý kousek od Mme Leroy (oříšky, griliáš, máslo, někde i zvláštní pižmovitá živočišnost). ale jen ve vůni. V chuti – a to mne samotného překvapuje – se nejčastěji opakuje minerálnost, kamenitost “jako když se kopne do štěrku”. ale závisí to i na doméně, někde dub spolehlivě zakryje všechno. Dost často se v mých poznámkách objevuje i zakouřenost. Zadumaná melancholie, “zlatokopecká bouda” 🙂 Jako všechna burgundská, tak sice zprůměrováním několika desítek nebo stovek vzorků sice získáš jakýsi statistický průnik jakési “typické meursaultovitosti”, ale rozptyl jednotlivých vín bude rozstříknutý pěkně doširoka. A to je to, co mne na Burgundsku baví.
No, tímhle já se budu muset teprve propít. Ale říkám si, že právě tady je to dobrej příklad cesty, která je tím skutečným cílem 😀