Mám na to papír
Měl to být výlet. Že se jen tak podíváme se po Valticích, skočíme na Salón, možná si zajedeme do Poysdorfu nakoupit na místní Weinmarkt. A jen tak mimochodem se pokusíme o Základní senzorické zkoušky. Vyklubaly se z toho nervy a pocení, ambice a jejich ukájení, vyhřezly nám ctižádosti. A byla to sranda.
Ani nevím, čí to byl nápad, jestli můj nebo Cuketky. Prostě jsme se spolu ve čtvrtek vypravili na Střední vinařskou školu ve Valticích a lemtali tam ochucenou a demineralizovanou vodu. Zaplatili jsme si sedm stovek, aby se ukázalo, kdo z nás je větší moula. Jestli já, protože mi chutná víno a troufnul jsem si o tom psát, nebo pan C., který svým šplechty obluzuje i celkem seriózní média. Pokud se chcete dozvědět, o čem senzorické zkoušky jsou, přečtěte si report na Cuketce; sám se zkusím spíš soustředit na dojmy.
Výchozí motivaci jsme měli stejnou: prověřit si svoje smysly. Z hlediska senzoriky se jednalo čmuch, zrak a chuť, to celé v osmi zkouškách, kterým předcházela palatální kalibrace pomocí osmi panáků s označením chutí: slaná, sladká, kyselá, hořká, umami, svíravá (taninová), kovová a neutrální (demineralizovaná voda). Někdy se totiž jako nejzásadnější problém ukazovala schopnost pojmenovávat věci stejnými jmény a poznat třeba hořkou od sladké je při tak nízkých koncentracích celkem ořech. Kyselou naopak poznáte hned.
Chuťová část testu má čtyři díly – identifikaci chutí, zkoušku prahové citlivosti, určení dvou shodných vzorků ze tří a chuťovou paměť. Po první jsem (shodně s Cuketou, sedící přede mnou v lavici) chtěl odejít. Na tohle prostě nemám. Po třetím panáku vody už vám všechno přijde jako hořko-sladká nakyslo-kovová voda s umami příchutí. Chutě se prostě rozpadnou po patře a po jazyku a jednotlivý buňky si dělaj, co chtěj. Ach jo.
Část vůně (tři testo-kousky) pak na mě působila úplně opačně – všechno bylo víceméně v klidu, až na řazení pěti intenzit vůně za sebe – tam mi nebylo úplně do skoku. Identifikace původu vůně byla celkem zábava, protože když čucháte k vatě, neumíte si třeba představit červenou papriku. Končilo se barvou – seřazením vzorků zkumavek s odstínů žluté a červené, subjektivně taky v pohodě.
Certifikát můžete dostat buď na pět let, nebo na tři roky, nebo na nula. Nastavený je to tak, abyste to na pět let nedostali, když zmrvíte byť jen jednu zkoušku. Když to poděláte ve dvou, dostanete to na rok, když ve tří, máte prostě smůlu. Vzhledem k totálnímu zatmění smyslů v chutnací části jsem si nekladl naděje, ale ukázalo se, že jsem to všechno nějakým zázrakem trefil a neudělal nikde žádnou botu. Takže můžu dalších pět let hodnotit zahrádkáře v soutěžích o nejčervenější jablíčko, nejbanatější bramboru a nejmalebnější košťál. Sláva!
Pan C. skončil těsně za mnou a dostal tříletou sazbu. Budiž řečeno na jeho omluvu, že už od Jihlavy frfňal a kuckal a celou cestu si smyslovací orgány umrtvoval brufenem a strepsilsama.
Pokud máte rádi víno a jídlo, rozhodně vám můžu tuhle zábavu doporučit. Nejde ani tak o to, si (nebo někomu) něco dokazovat. Spíš o to si vyzkoušet drobnosti rozdílků a zachechtat se vlastní zmatenosti. Pokud se chcete do vína obout jako profík, je to první předpoklad a nutnost, kterou navíc musí následovat zkouška číslo 2, týkající se už vyloženě vína, jeho vad, technologie zpracování a tak. Ta už ale stojí desetkrát tolik, a pokud to nechcete vyvézt úplně, doporučí vám ještě absolvovat nějaký to školeníčko. Sakum prdum tam necháte asi desítku a úmrtnost je pěkných 80%.
No a výlet to byl bezva. Návrat do školních lavic nám zase vyvolal pocity jak před maturitou, cestu jsme využili k plodné debatě o bloggerských cenách a i ten Poysdorf jsme nakonec stihli.
Máte motivaci tam taky vyrazit? Nebo vám to nestojí za to? Měl by mít blogger papír, když o něčem chce psát?
když jsem absolvoval podobnou kratochvíli na kurzu mladičkých someliérů,zmrskali jsme se den předtím tak,že jsem byl přecitlivělí úplně na všecko a poznal počuchu i řemen pověšený na dubovém věšáku v lékárně,vřele doporučuju zbystřit si čivy kocovinou,smrdí vám úplně všecko
ach ty moje pravospisy
69 – myslel jsem, že kocovina funguje opačně :o( to bych už za ty roky měl mít smysly jako rys o:)))
Pěkné, jen co je pravda :o) Před asi dvěma lety jsem si absolvoval “kurz” právě na to senzorické hodnocení, v podstatě to byla kopie té vaší zkoušky ale bez ofiko certifikátu (jen s nějakým papírem “byl jsem tu”), navíc zakončená ještě školením “bodového hodnocení vín” a identifikace vad ve víně. Byla to docela sranda, ale nikdy jsem se nedokopoal zužitkovat to a zkusit ten oficiální papír 🙂 U párových zkoušek (tam to vše dost zjednodušilo) a některých koncentrací (naopak dost zesložitilo) bylo navíc místo roztoku použito skutečné víno. Místo řazení roztoku vody s něčím byl třeba cukr (s odstupem asi čtyřech gramů na litr) nasypán do dost kyselého vlašáku 🙂
Když to člověk čte, tak ho to ohromně láká! Už o tomhle Valtickým čucho-chuťo-vido sebemrskačství nějaký čas uvažuju, ale pocit, že to všechno zvořu a nakonec nerozeznám Jupí rybízovou šťávů od starýho Bordeaux mě mírně děsí :-). Hlavně mám problém s čichem, kdy si v drtivý většině nedokážu k vůni automaticky přiřadit odpovídající objekt, takže tohle by byl pro mě asi obrovskej provar 🙂
Pět let – tak to gratuluju. Byla jsem loni a potentovala jsem chuťovou paměť. Takže jen na tři. Ještě dva roky se můžu opájet vlastní důležitostí 🙂 Ale sranda to je. A největší sranda je s lidmi, kteří tam jedou s obrovským sebevědomím a pak ten papír ve fólii nedostanou ani na rok. Někteří pak vypadali, že se jim zhroutil celý svět 🙂
69 a J.Č.: Asi jde o to samý, jen tady prostě je ten papír. Na zahrádkářský košty rybízáků vás třeba můžou zvát 🙂
Tomas: Určitě do toho jděte. U čichu mi jako největší problém přišla barva. Prostě šuchat k bílý vatě a koukat přitom na ní, člověk si vůbec nevybaví sytě červenou papriku, ani kdyby to byla stokrát ona.
Evas: Přišlo mi, že tam bylo hodně lidí z firem – firma je tam poslala a zaplatila jim to. Ti z toho měli vážně vítr. Ale je fakt, jak už glosoval Cuketka, že s věkem tyhle přirozený instinky slábnou a tihle chlapíci byli většinou dost přes čtyři křížky.
Vinograf: my si tam udělali výlet s lidma, kteří chodí ve Kbelích do vinotéky na degustace. Uspořádali nám ty zkoušky vlastně mimo ty oficiální termíny (a kromě možnosti posedět si v lavici jsme mohli i spát na intru jako zamlada 🙂 Nikdo tam nejel z nějakých profesionálních důvodů, byl to spíš takový vtípek, ráno jsme ve školní jídelně posnídali debrecínské párky s hořčicí, zalili to turkem a dali si cigárko a pak se vrhli na senzory 🙂 Ale stejně to někteří nezdravě prožívali, dokonce tak, že pak přestali chodit na ty degustace 🙂
K otázce “má mít blogger papír?” bych připojila ještě jednu: “má mít čtenář rozum?” Pokud čtenáři chybí vlastní soudnost, nepomůže mu ani kdyby si blogger z diplomů a certifikátů ušil slušivý obleček. Naštěstí to nevypadá, že by to byl případ publika českých bloggerů. Blog je ze své podstaty deníček. Pokud si budu chtít psát deníček s fotkami z mobilu, nikdo mě nedonutí pořídit si dělo se kterým budu úspěšně konkurovat profesionálním fotografům a učit se s ním zacházet. Buď půjde čtenářům o něco jiného, nebo je nebudu mít. Už tak je na bloggery docela slušný tlak ohledně kvality webu. Když se k tomu připočítá ještě nějaká práce v civilu, jeden se pomalu diví, jestli ještě zbývá čas na nějaký osobní život 🙂
Ale jinak samozřejmě mají mít knihovničku plnou diplomů, protože na zeď už se jim to nevejde 😉
Evas: Tak to teda koukám 😮 Mně by od chození na degustace asi ani propadnutí neodradilo 🙂
vlaďka: Díky za obhajobu blogerů. Zatím jsem tu nenarazil na negativní reakce, ale to vůbec neznamená, že časem nepřijdou 😉