U Stávků

Když už nedávno došlo na Cuvée 6T, slíbil jsem povyprávět o tom, jak jsem se vypravil do Němčiček za jeho tvůrcem. Nebyla to žádná dřina. Vyměnili jsme si tenkrát pár mailů a bylo.

Richarda Stávka jsem až do toho víkendu znal jenom jako šéfredaktora Vinařského obzoru. To je plátek, co když ho otevřete, vysype se na vás hromada portrétek, jak vyseknutých z občanky z doby, kdy vás ještě máma koupala v železňáku. Pod fotkou přispěvatele pak najdete všechny tituly, co je pán/paní za svůj (většinou dlouhý) život nasbírali. Kabonící se tváře profesorů a zasloužilých spolupracovníků jakoby chtěly odradit všechny potenciální čtenáře, lačné nových informací o matení larev obaleče feromony. Komu se to nepovede fotkou, zkouší to aspoň nadpisem. Často výživnějším, než sám text.

Když si o někom děláte obrázek dřív, než ho aspoň trochu poznáte, můžete být vedle jak ta jedle. Stylizace VO přitom přímo svádí k domněnkám, že jeho hlavou bude akademická, konzervativní, nezáživně nezábavná, plkatelsko nicneříkající, trumberoidně nemastno-neslaná postavička, která bude plně reprezentovat obsah svého média – od inzerce na enzymy a herbicidy, až po ty pitomý fotky a tituly. Ale takovou bafuňářskou prolezlostí trpí maximálně jeho šéfové ze SVČR a Richardova pozice mi zpětně připomíná spíš pokus o reformaci církve aktivním působením zevnitř. Jenže ti nejplodnější kacíři většinou končí na hranici.

Zazvonili jsme u Stávků doma, nechali se naložit do auta a jelo se na Špigle-Bočky (dneska už jenom Bočky, ale Bogdan Trojak tvrdí, že se musíme tvrdošíjně držet názvů postaru, protože jazyk se nesmí nechat znásilňovat, ale musí naopak kvést a kvasit sám) , což je jedna z nejlepších viničních tratí v katastru Němčiček. Moc pěkná, k jihovýchodu načumákovaná stráňka, co jí půlka vypadá trochu jako skokánek v Harrachově. Druhá půlka tak vypadala taky, než se do ní zakousli bagři (to bylo někdy před 40 lety), teď jsou z ní terasy. To je na jednu stranu dobře kvůli nižší erozi půdy, na druhou stranu zle kvůli totálnímu rozvratu půdního života a propojenosti a poskládanosti vrstev vinice. Špigle-Bočky jsou hlavní stávčí terroir, kde jede hlavně Večerka, Vlašáček, Zweigelt, Frankovka a pár keřů dalších odrůd. Taky se tu planě rozjíždí Charvát, hloh a zajímavá technologie rozšiřování vinice do svahu z tažně úpícího pod hlínou tak dlouho, než zapravokoření do země.

Na jih od Boček jsou Zázmoníky, kam se suneme autmo, ty už jsou ale v katastru Bořetic. Tam za básníkovy spolupráce vzniká zajímavá pokusná biodynamická biovinička, kde bují rezistentní Hibernal. Pokud se nepletu, k jejímu založení si kluci pozvali Pavla Jelena, aby jim vypočítal postavení planet a vhodnost zásahu do plodnosti matky Zěmě. Tím pádem už zbývá jenom rozdrtit něco křemene do volských rohů, posbírat nějakou tu přesličku a je to komplet. Vinička má asi tři roky, takže hroznů z ní letos bylo jen asi kilo a i to sežraly srnky. Ale na tohle víno se moc těším.

Je opárek, ale z horního konce Zázmoníků je vidět je Pálava i Malý Karpaty; když je pěkně, musí se ukázat i předhůří Alp. Přímo před náma jsou Bořetice s Kraví horou a rybníky, co rybníky teprve budou; vpředu napravo pak trať Terasy, kde hospodaří Jedlička s Novákem. Zázmoníky jsou polozapomenutá trať s fantastickou expozicí, navíc ze všech stran krom jihu chráněná. Bohužel tady kromě pyrofitního akátu zdivočeli i ochránci přírody, snažící se zachovat stepní kulturu vysekáváním trávy až na hlínu. Přitom by se dalo říct, že ta unikátní stepní kultura tu vznikla teprve po vinicích, takže by bylo přirozenější obnovovat spíš vinice… Tahle stráňka každopádně svojí strmostí nijak nenahrává mechanizaci, takže abyste tu mohli dělat cokoliv, musíte se napřed stát dobrodruhem nebo aspoň pionýrem lepších časů.

K deformaci prostoru a času vínem jsme se (chtělo by se říct usadili, ale nejsou tam židličky) postavili do sklepa na Vrbici. Na začátek přišel vlašáček z loňska, voňavá venkovská prostota, potom dvě zrzky – biorosé a Špigelský ryšák a pak podle očekávání Šesttéčko. Vína jsou prostě poctivky. Bez znásilnění technologií, většinou spontánně kvašená v demižonech, sem tam něco přijde do sudu. Mám pár lahví doma, takže jednou za čas udělám probírku a ochutnávku. Pozornost si rozhodně zaslouží nejenom 6T, ale hlavně Cuvée Špigle, dělané v obou barevných variantách (červená je směska Frankovky a Zweigeltu, bílá, stejně jako 6T, Večerka s Neuburkem a Vlašákem) Tohle víno dokáže zrát do krásy a plnosti, která je doopravdy hodná obdivu. Aktuální je ročník 2006, ale pár šťastlivců zná i verzi z roku 1999, prodlévající na vrcholu libida svých pijáků.

Když se v obtežkanosti úlovky suneme do auta, nad Pálavou zapadá slunce. Kýč jak prase. Domlouváme na tom, že Morava by to beze mně nevydržela a za dva týdny se tu teda musím stavit na vinobraní a na vaření povidel. Což za dva týdny dělám a taky o tom za dva týdny napíšu.

Máte svého oblíbeného malovinaře? Proč vám víc chutná víno z místa, kde jste se byli podívat? Čtete Vinařský obzor? Kolik máte titulů?