Ptát se jídlo
Michael Pollan ve svým posledním filmu shrnul jídelní doporučení do třech bodů: Jezte jídlo; Hlavně rostlinného původu; Ne moc. Jezte jídlo. Ten první bod mi vlastně přijde nejdůležitější. Znamená, že bychom měli jíst stravu skutečnou, neprefabrikovanou. Když to pozná vaše prababička, je to dobrý. Tenhle signál vychází z americký reality, kde pro prefabrikáty není vidět normální strava. Používá se tu výraz processed food, za jehož pejorativní konotaci se schovává prakticky veškerá manipulace a úprava, během který se do originál dobrot pumpujou další (a samozřejmě levnější) látky. Pollan dobře objasňuje, proč tomu tak je. Můžeme si za to sami. Chceme totiž kočkopsa. Ideálně něco čerstvýho, co ale dlouho vydrží. Ideálně něco zdravýho, co bude ale hrozně chutný. Ideálně něco dietního, kde ale nebudou žádný náhražky. Bohužel, nic takovýho neexistuje.
Přijde mi, že v Evropě je situace trochu jiná. Naše jídlo by naši předkové sice pořád ještě poznali podle vzhledu, s chutí už by to bylo ale horší. Nářek nad rajčatama je každoroční evergreen, jdoucí ruku v ruce s představou, že geniálně chutnající a dokonale zralý rajčata jsou něco, co musíme mít k dispozici minimálně 11 měsíců v roce.
A pak je tu věc třetí. Něco vypadá i chutná tak, jak má. Ale cosi se děje uvnitř. Tam, kam naše buňky nedosáhnou. Zaregistrovali jste kauzu medu s antibiotiky od firmy Včelpo? Společnost patřící Českému svazu včelařů, kterou opakovaně pranýřuje SZPI za falšování medu, je takovou malou obdobou všech těch moldavských pálav s 80% přidané vody a syntetickým glycerolem. Jenže pokud si ještě troufáte víno s vodou poznat od toho neředěnýho, pak vám garantuju, že med s antibiotiky poznáte jenom při fatální alergii na streptomycin, sulfadimidin nebo sulfathiazol. A tu má fakt málokdo.
Ona ale tahle kauza má svůj smysl. Minimálně v tom, že se lidi začnou víc zajímat o kvalitu medu a způsob včelařovy práce. Pokud si přece něco kupujete, máte právo znát pozadí výrobku. Počínaje osobou výrobce, přes způsob výroby a použitý látky a konče třeba dopadem způsobu výroby na životní prostředí. Kdo vám tyhle informace nabídne? Přece ten, kdo je má (má nad procesem vzniku kontrolu) a kdo se za ně nestydí. Ten, kdo se za ně stydí, bude mlžit o tom, že ty piškoty se pořád vyráběj stejně, že se změnil systém měření atd. Nebo o tom, že včely prostě bez fumigace nepřežijou, že v medu samozřejmě pesticidy nezůstanou, protože včely dostaly beztak na zimu cukr, kterej maj nakonec mnohem radši, než vlastní med. Nebo že ti biovinaři jsou přece jenom ti, kdo stříkaj v noci.
Každej podobnej průser vhání davy zákazníků do náruče těch, co to dělaj aspoň trochu pořádně. A všichni ti nově příchozí maj jedno společný. Ptaj se. Ptaní se po původu potravin v sobě totiž obsahuje snahu o identifikaci s hodnotama vzniku produktu. Přirozeně bych nejradši nakupoval tak, abych podpořil to, co je mi blízký. Koneckonců je to jeden z mála způsobů, jak může normální člověk aspoň částečně ovlivnit způsob vzniku toho, co jí. Svou vlastní peněženkou.
Jsou čtyři způsoby získávání potravy. Lov, sběračství, chov zvířat a zemědělství. Pokud chceme plně porozumět jídlu, musíme se k nim vrátit. Ne nutně běhat s lukem po mezi; ale chápat, odkud se potraviny berou a ideálně si jejich produkci aspoň vyzkoušet, abyste měli jasno v tom, co předchází tomu, že si položíte flákotu na talíř. Pokud vás zajímá jídlo, měli byste vědět, co je to med. Jak se poráží kráva. Za jak dlouho vyroste rajče. Kolik vody potřebuje okurka. Co se stane s moštem, když zkvasí. Jak se peče chleba. Nemusíte to dokonale ovládat. Ale měli byste si na to aspoň sáhnout. Abyste věděli, na co se zeptat.
