Geneticky modifikované včely

Současné včelaření je zoufale neperspektivní obor. Nestálost klimatu a vratkost počasí má za následek výpadky ve snůšce a tím i nepředvídatelné hospodářské výsledky včelařů. Většina květin a stromů, které poskytují nektar, kvete pouze během dubna a května – dvou měsíců v roce. Další měsíc až dva se může objevovat medovice, opět ale velmi nepravidelně a v závislosti na rozmarech počasí. Za tak krátkou dobu  nemůže podat včelstvo výkon, který by ospravedlnil celoroční piplání se s protivnými bodavými tvory. Řešení je ale blízko. V geneticky modifikovaných včelách.

“Většina případů, kdy se vědci uchylují ke genetické modifikaci, se týká rezistence vůči konkrétní látce,” vysvětluje Edward Hawthorn z University of Northwest Essex, který se včelami pracuje dlouhodobě. “Tady jde o pravý opak – o propojení dvou známých procesů, které v přírodě existují pouze odděleně. A to je pro náš tým obrovská výzva.”

Univerzitní pracoviště spadající pod Hawthorna ale nebylo první, které se geneticky modifikovanými včelami začalo zabývat. O více než deset let dříve začali tenhle úkol řešit v Kuang-tung Research Lab, kde odborníci plní vládní úkol zajištění opylování v sadech, kde tradiční opylovači nejsou schopni přežít. Liu Wei, který pracuje pod slavným profesorem Tangem, popisuje, kudy se cesty výzkumníků ubíraly: “Díky prozíravému rozhodnutí Strany jsme se pustili po dvou cestách. Na té první, která spočívá ve vývoji robotických opylovačů, spolupracujeme s University of Monsanto. Druhá cesta pak vede přes genetickou modifikaci včely, respektive přes její fotosyntetický článek.”

Autorem fotosyntetického článku je právě Hawthorn, který jej původně vyráběl pro zlepšení ovzduší v oblastech silně znečištěných průmyslem. Články měly pokrýt střechy domů a takzvané brownfields, tedy nevyužité plochy ve městech. Až kuriózní náhoda ho přiměla, aby se začal zabývat jeho propojení s živými tvory – jeden ze článků totiž snědl vědcův laboratorní králík.

“Spousta lidí si klepala na čelo, když jsem se jim snažil vysvětlit, na čem pracujeme,” popisuje Hawthorn počátky výzkumu. “Nechápali, jak by mohla včela vyrobit med z vody. Podívejte se na jabloň, vysvětloval jsem jim. Copak ji zaléváte slazenou vodou, aby na ní rostla sladká jablka? Kdepak. Stromům stačí fotosyntéza, voda a v ní rozpuštěné minerály. Když to umí stromy, proč bychom to nenaučili včely?”

Hawthornovu králíku se po pozření fotosyntetického článku udělala na hlavě drobná lysina, která časem zezelenala. Odebraný vzorek vědcům potvrdil, že tkáň je potažená tenkou vrstvou chlorofylu, který je napojen přes takzvaný biotický můstek na nervovou soustavu. “Nebylo těžké ověřit, že celý proces opravdu funguje,” vysvětluje Mia Vishnudevi, která má v laboratoři zvířata na starosti: “Jakmile jsme králíka vypustili, na jeho bobky se začaly slétávat včely. Edward potom senzoricky ověřil, že jeho trus je skutečně sladký.”

Právě slétávající se včely Hawthorna přivedly na myšlenku, že by si vlastně hmyz mohl vyrobit med sám, pokud by se podařilo dostat fotočlánek na jejich hruď. Včela by pak jednoduše květy stromů ani květin nepotřebovala. Stačila by jí kapka vody a sluneční svit. Tak jako u stromů by díky fotosyntetickému tělísku byla schopna složitého procesu přeměny energie na cukr. “Vývoj je samozřejmě ještě v plenkách,” říká Hawthorn. “Matka se totiž nekrmí sama, takže jí nejsme schopni podat fotosyntetickou kašičku. Musíme to naučit včely. Ale je to na dobré cestě.”

V čem je podle vás budoucnost včelaření?