O ideálech

Slyšel jsem kdysi takový přirovnání ke stodolarovce. Máš sto dolarů. Buď jsi je našel, nebo jsi je ukradl, nebo jsi někoho zabil a vzal mu je, nebo jsi je vydělal, nebo jsi je vyhrál v loterii, nebo ti je někdo dal…

Jejich materiální hodnota se nemění. Pořád si za ně koupíš to samý. Mění se jejich hodnota duchovní. Jejich hodnota mravní. U vína je to stejně tak.

Myslel sem si kdysi, že na chuť je to nejdůležitější na víně. Mýlil jsem se. Nevím, jak to máte vy, ale já se mýlil. Sám za sebe, ne za vás, aby bylo jasno. Nejdůležitější na víně je totiž pro mě jeho ideál. Příběh jeho tvůrce, jeho ročníku, místa kde koření a kde chytá sluneční paprsky. Bez ideálu je víno jako jednorukej krtek. Hrabe se furt v kruhu.

Chuť vína je důležitá, ale není to nejdůležitější. Chuť svědčí o zvládnutí řemesla a o tom, že příroda umožnila jeho vznik. Měl by vinař zvládnout řemeslo? No jasně! Stejně jako kovář, tesař nebo muzikant. Ale jak to víno vzniklo? Co všechno musel vinař zabít, aby vzniklo? Co musel ukrást? Co musel vyhrát? Koho musel ošulit?

Trpělivě naslouchal? Postil se a čekal? Tvrdě pracoval? Byl pokorný? Modlil se? Dýchal s ním? Bál se o něj? Přemýšlel nad jeho životem a ne nad tím, jak ho prodá? Toužil po jeho štěstí?