Domina

Tráva údajně vyroste asi o centimetr za den. Mně to spíš přijde jako půl metru. Nebo ta hořčice. Ta když vyroste, tak její stonek je silnej asi půl centimetru. Pár dní jsem nebyl na poli a za tu dobu se tam z toho stala džungle. Představoval jsem si brzy na jaře, jak to bude trapný, až všude kolem budou zelený pole a na tom mým fleku nic nebude. Příroda je mocná domina a pěkně mě přetáhla bičíkem, jen to mlasklo. Vlastně ne, to byl vlčí mák, jak jsem ho nabral křoviňákem.

Dát na něj strunu byla pěkná kravina. Ty stonky jsou tak tvrdý, že ji neustále musím měnit. Taky sakruju, jak se mi ty stonky namotávaj, a že je nemůžu vytahat, aniž bych to celý nesundal a nepoložil. Záda. Pořád se ohýbám. Slunce. Ale už mám konečně ten klobouk. Je sice dámskej, ale co. Stíní dobře. V křoviňáku došel benzín. Mám ho v petce už namíchanej s olejem. A napít se musím. Podobná petka. Vlastně úplně stejná. Mocnej hlt a pak ten dávivej reflex. Jmenuje se to sice natural, ale nic přírodního mi na tom nepřijde.

Což o to, to hlavní mi poseče traktor. Je ale třeba vysvobodit ty maliny, co jsou mezi stromama. Kdybych je teda našel. Zatím vidím jenom vrcholky stromů, který maj dva a půl metru. Ty malý, co jsem jim na podzim zapomněl dát pletivo, ty jsou ztracený v džungli. Myslel jsem, že je vytrhám, ale teď koukám, že zespoda krásně obrážej. Bude to asi podnož, ale podnož je semenáč. A semenáče jsou fajn. Jeden nám roste kousek od domu, chodím se na něj koukat. Je parádně rostlej a kořenama vězí pevně v zemi. Asi je tam nechám.

A višně. Taky semenáče. Jak sedím na terase a plivu kolem sebe pecky, tak ony mi tu kořeněj po zahradě. Ten největší už má letos čtyři plody a to rozhodlo. Beru ty malý a sázím je na poli. Sucho, strašný sucho. Člověk by řekl, že teď nějak furt pršelo, ale i v hloubce půl metru je půda jako prach. Zalejvat. Furt zalejvat. Mám už ruce jako gorila. Prodírám se houštinou hořčice a vlčích máků k řece. Nejde tomu odolat, musím ze sebe všechno shodit a vklouznout tam. Moji nahotu přikryje voda. Teda přikryla by, kdyby mi tu Berounka nabyla po kolena. Důchodkyně venčící nějakou čubu je zjevně překvapená. Ještěže mám ten klobouk a můžu se aspoň trochu zakrejt.

Zpátky do práce. Všechno zalejt. A znovu. Chuť benzínu mám pořád ještě v puse, tak se jí snažím vyhnat cibulovou natí, co oždibuju ze záhonu. Ta cibule. Málo se starám, málo. Zarůstá vousem a vlci už jdou sem. Teda přesličkou. A vlci taky ne. Ale potkávám králíka. Ale ten rozdíl ve vododržnosti půdy je tu vidět tak strašně markantně, až mě to bolí. Není to nic abstraktního. Tahle půda prostě nemá vůbec žádnej humus. Je to jenom vyprahlá a drolící se poušť, ze který se leta jenom bralo. Tuhle džungli zamulčuju. A tu, co tu vyroste během dalších pár let taky. Cyklista na mě haleká z cyklostezky: Copak to tam pěstujete? Vlčí máky, kámo. Povídám mu.

Tak tohle je ta lákavá romantika zemědělství, říkám si. To koupání se ve vlastním potu. To lopotění se v prachu pole. To smývání prachu a potu milosrdnou řekou. Ty montérky. Hrdost. Taková ta vzpurná, proletářská. Vzdor vůči malověrným, vůči závistivcům. Gary Snyder. Vždycky si vzpomenu, jak se styděl vejít do tý restaurace, protože lidi uvnitř byli moc dobře oblečený. V tuhle chvíli mi móda připadá jako ta nejabstraktnější věc na světě. Stojím v montérkách a slamáku uprostřed tý krásy a kochám se tím, jak krmím včely půlce Všenor. Všechny jsou tady, v mým červenožlutým království.