Breberky

Nemoc je nerovnováha. Něco není tak, jak by mělo. Každou nerovnováhu se příroda snaží vyrovnat, ale zbraně člověka jsou často silnější. Dlouho budovanou imunitu narušujeme pohybem zboží po světě a úspěšně se nám tak daří zavléct nákazu tam, kde za sebou umí nechat spálenou zem. Existuje zajímavá paralela mezi sto padesát let starým případem zavlečení mšičky révokaze do Evropy a případem o sto let mladším – zamořením včelstev kleštíkem, varoózou. Jak spolu tyhle dva případy souvisí? Především tím, jak na ně reagují postižení – vinaři, respektive včelaři. Tím, jak se usilovně hledá řešení na něco, co by si příroda časem vyřešila sama, jenže to by znamenalo, že si lidstvo bude muset něco odříct. Víno. Nebo med. A to se nám nechce, takže bojujeme.

V druhé polovině devatenáctého století se réva v Evropě začíná potýkat s mšičkou révokazem. Je to malá breberka, která nahlodává kořeny révy a živí se jejich šťávou. Vinice začaly chřadnout, ztrácet listy a hynout. Nikdo nevěděl proč. Padla jižní Rhona a Languedoc (1868), o čtyři roky později už byla nákaza v Portugalsku, o další dva pak ve Španělsku i Německu, o pár let později dorazila i k nám (Šatov, 1890). Než se přišlo na to, co nákazu způsobuje, zničil révokaz přes milion hektarů vinohradů a (nejen) ve Francii způsobil obří pokles HDP. Vinařství v Evropě bylo prakticky v rozkladu.

Zdroj problému byl botanický materiál (zřejmě Vitis labrusca), dovezený z USA. Americká réva, která se stovky tisíc let vyvíjela s révokazem, má proti němu vyvinutý obranný mechanizmus, který evropská réva samozřejmě mít nemůže. Aspoň ne ze dne na den. Paradoxní je, že i když révokaz napadá kořeny révy a saje šťávu, jsou to až sekundární houbové infekce na drobných rankách, které rostlinu položí. Samotná mšička k tomu vlastně jenom vytvoří podmínky, rostlinu oslabí a podemele její obranyschopnost.

Boj probíhal na několika frontách. Nejaktivnější byli chemici, kteří usilovně hledali látku, která mšičku vybije. Zkoušeli bojové plyny jako yperit, zkoušeli naftalen s vápnem a s vodou (proti zimním vajíčkům) a hlavně vstřikovali do půdy sirouhlík. Ve snaze zachránit vinohrady tehdy vpravilo lidstvo do vinohradů stovky tisíc tun chemikálií, jejichž význam a funkci lidé teprve začínali chápat.

Druhou frontu představovali botanici, kteří chápali, že veškerá chemie je jenom dočasná a léčí maximálně následky, nedokáže však eliminovat jejich příčinu. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se v Evropě začne pěstovat americká réva. Na její liščí dochuť měli Evropané ale příliš zmlsaný jazýček. Až Gaston Bazille dostal vynikající nápad – naroubovat evropské odrůdy na americkou podnož. Kořeny to zvládly a odrůda si uchovala velkou část svojí aromatiky. Řešení, které se v první chvíli zdálo jako dočasné, už jede celý svět až na výjimky sto padesát let.

Kleštík včelí (Varroa destructor) se k nám dostal o sto let později. Je to malá breberka, kterou poprvé na našem území objevili na hranicích s Ukrajinou, během osmdesátých let 20. století se pak ale rozšířila na celé naše území. Roztoč, který je původem z východní Asie, kde parazituje na Apis cerana, se začal do Evropy dostávat údajně s dokončením Transsibiřské magistrály. Pomohl mu samozřejmě světový obchod, globalizace, dovoz všeho kamkoliv.

K rozmnožování využívá roztoč zavíčkovaný plod a ve foretické variantě jezdí na včelách jako jockey a saje jim lymfu. To je i mechanismus, díky kterému se rozšiřuje po okolí (zalétávání, rojení). V zavíčkovaném plodu saje lymfu i larvám, čímž poškozuje jejich vývoj. Při silném zamoření se včely líhnou s poškozenými křídly nebo úplně bez nich. Ještě větší problém ale pravděpodobně způsobují virové choroby, které kleštík přenáší. Ruku v ruce s varoózou tak jde oslabení včelstva a nakonec jeho kolaps, protože intenzivnímu tlaku už kolonie nedokáže vzdorovat.

Stejně jako révokaz s americkou révou se kleštík s východoasijskou včelou sžíval tisíce let. Ta si vyvinula řadu obranných mechanismů. Tvoří celkově menší společenství, častěji se rojí a hlavně provozuje takzvaný grooming. Grooming má několik forem individuálního a skupinového čištění, při kterém včely obírají jedna druhou nebo samy sebe. Na evropské včele Apis mellifera se ale grooming zatím spolehlivě zafixovat nepodařilo, a tak stejně jako v případě révokazu jsou nejaktivnějšími bojovníky chemici. Ve včelstvech se několikrát ročně aplikují takzvaná léčiva (tau fluvalinát, amitraz, acrinathrin), což jsou syntetické akaricidy a pesticidy. Stejně jako u révokazu tyhle látky nic neléčí, jen snižují počty kleštíků ve včelstvech. Protože ale v rostlinné říši probíhá všechno rychleji, používáním chemie šlechtíme stále odolnější roztoče a bohužel tu moc nepomáhá ani rotace účinných látek.

 Paralela mezi oběma nákazami je zřejmá. Jak révokaz tak kleštík jsou importované problémy, se kterým si neumí místní odrůdy (kmeny) poradit. Kolabující včelstva dneska včelaře děsí stejně jako chřadnoucí vinohrady vinaře před sto padesáti lety. U révokaze už ale máme řešení, v jehož světle se nám zdá plošné zaplavování vinic směšné a obří stříkačky zapravující vysoce výbušný sirouhlík do půdy nám přijdou jako sci-fi, o yperitu, naftalenu a podobných excesech ani nemluvě. S odstupem stovky let je najednou jasné, že tudy cesta nevede a nikdy ani vést nemohla.

U varoózy se na řešení zatím čeká. Třeba se ho dožijeme my, třeba až naše děti. Ať už ale bude jakékoliv, nebude spočívat v oddalování problému a tlumení intenzity nákazy chemickou cestou. Bude to cesta genetická. Pravděpodobně k ní kromě šlechtitelů přispějí i ti včelaři, kteří nepodlehnou vidině obřích výnosů a nebudou se bát nechat velkou část svých včelstev padnout. Přežijí tak postupně nositelé genů, kteří se s kleštíkem umí vypořádat nebo s ním budou schopni rozumně koexistovat. Vsadím se, že za sto let nám bude naše chemická epizoda boje s varóozou připadat stejně šílená, jako tehdejší yperit nebo sirouhlík.