Co by měl vědět správný milovník vín
Miluju xenofobní a rasové stereotypy. O tom, jak se Evropan dívá na Američana jako na kulturního barbara, otylou bečku cpoucí se hambáčema a hranolkama s kečupem. Vína z Ameriky jsou v rámci takového pohledu k smíchu. Evropan si už předem představuje dubem nasáklé moky, obludnou mohutnost a sytou tučnost vín, jejichž obsah alkoholu šplhá přes patnáct procent.
Paradoxem všech stereotypů je to, že ti osvícenější zástupci dotčených si jich jsou vědomi a snaží se všemožně působit tak, aby to protichůdnou tendencí vyvážili. Pro Američany to znamená poklonit se evropským vínům a nutit všechny okolo k tomu, aby právě tam začali svou vinnou cestu. Tak praví Kermit Lynch v Adventures on the Wine Route, tak káže Terry Theise v Reading Between the Wines. Evropan si spokojeně mlaská. Cítí se spoluodpovědný za kulturní bohatství Starého světa a málem by se poplácal po zádech tak, jako se v tom Novém plácají při řečech o demokracii a svobodě.
Kýho milovníka
Texasan Wes Marshall napsal knihu. Napsal ji pro Američany. Pro začátečníky. Snažil se ji napsat tak, aby byla srozumitelná člověku, který má o víno zájem a zájem by měl stačit. Rozčlenil ji do několika zásadních kapitol, ve kterých probere nakupování vína (abyste nebyli za blbce v restauraci nebo v krámě), etikety (abyste nekupovali jenom podle toho, jestli tam je klokan nebo ne), odrůdy (aby bylo jasno, že neexistuje jenom zinfandel), oblasti (protože za moře se toho vozí víc, než od nich sem) výrobu (abyste věděli, co vlastně pijete), víno a jídlo (v Americe se většina vína vypije bez jídla), ochutnávání (včetně tipů na to, jak uspořádat degustaci), podávání (teplota, sklenice, otvíráky) uchovávání a zrání (co a jak skladovat, proč a jak dlouho to skladovat) a nakonec cestování za vínem (pro ty, co už nevědí, co by roupama).
Nebojte se polopatismu
Jedním z tradičních problémů kolem vína je strach a nejistota těch, kdo do jeho světa jenom nakukujou. Obava ze zesměšnění je přitom často silnější, než touha vínu trochu porozumět. Toho se u Marshalla bát rozhodně nemusíte. Nikde nenarazíte na vody neznámé, nikdy vám nebude trapně. Jde to až do takových nuancí, které jsou skoro k smíchu (136: Jsou Bordeaux a Burgundsko dvě rozdílné oblasti?) s vysvětlením, že jejich obyvatelé sice mluví stejným jazykem a ta vína jsou oboje drahá, ale není to úplně tak. Zhusta je to ale dobře, protože začínající milovník se hned na počátku vyhne pletení pojmů.
Nechtělo by to lokalizaci?
Pokud má kniha nějaký problém, je to adaptace na českého čtenáře. Fakt, že autor detailně a užitečně rozebere většinu stylů a typů etiket (včetně rakouské nebo argentinské) je trošku zastíněn tím, že tu jako doplněk chybí etiketa česká. Ano, šlo by o úpravu a doplnění textu. To ale někde evidentně šlo. Například u tématu párování se štědrovečerní večeří je rozebírán kapr a bramborový salát, a to určitě v originálním textu není. Rovněž seznam zajímavých webových adres je fundovaně doplněn o ty tuzemské. Což je vzápětí přebito seznamem texaských a virginských vinařství, kam si můžete zajet pro pitelný Viognier.
Aby nebylo sporu…
…je to kniha užitečná. Zejména pro ty, kdo se s domácím vinařstvím už trochu seznámili a ve světě dosud tápou. Najdou tu mapky s popisky důležitých vinařských zemí, osobní doporučení renomovaných kritiků, dovozců, vinařů a sommeliérů, praktické návody na uspořádání degustace a spoustu dalších tipů. Díky kvalitní odborné korektuře (Michal Šetka) jsou všechny výrazy i pojmy přeloženy tak, jak se tu skutečně používají. Těch pár výjimek, kterých si jako překladatel všímám, asi ostatní s klidem přehlédnou. A nám Evropanům pak rozhodně prospěje, když se něco dozvíme i o amerických vínech. Nejen kvůli tomu, že se sem začínají víc a víc dovážet. I proto, že rostoucí vinná vzdělanost Američanů (která roste právě díky knížkám, jako je tahle) se odráží na poptávce a tím i na tom, co tamní vinařství produkují. A těch megačervených alkoholických oblud, po kterých plivete dubové třísky, už tam taky ubývá.
Jakou knihu koupíte k Vánocům těm, u kterých cítíte evangelizační potenciál?
Kurňa, já mám tenhle týden nějak ve znamení pruzení přátel, nebo co. Zapomněl jsi možná dodat, že tahle recenze nevznikla asi tak, že bys v krámě našel pěknou knížku, koupil si jí a chtěl se o dojmy podělit.
Nejspíš Tě kontaktovala stejná slečna z PR agentury Knižního klubu a nabídla Ti jestli bys nechtěl o tom něco napsat, případně že Ti knihu zašlou zdarma, jako ostatně nás všechny blogery, má recenze už čeká ve frontě na ovine.cz, vyjde v pátek. No, tu mojí asi moc citovat nebudou, něco mi říká 🙂 aspoň, že Tobě se líbila, výsledek se zprůměruje a všichni budem spokojený. Vůbec to nechci nějak shazovat, já jsem taky radši, když se najde na všem to lepší. já jsem si nějak nemohl pomoci, ale to je spíš můj problém a momentální rozpoložení než té knihy nebo Tvůj.
Pavle, já si nemyslím, že bych musel obhajovat před kýmkoliv svou nezaujatost. Kdyby mi někdo měl platit za to, že budu psát něco, co si nemyslím, měl bych s tím morální problém. Recenze vyjadřuje můj názor na knížku. Nikdo mě neovlivňoval, nenutil. Napsal jsem to dobrovolně a zdarma. Svoje výhrady k ní mám, viz text. O problémech lokalizace a úprav textu jsem měl delší rozhovor s Michalem Šetkou. Zajímavý. Došlo i na pana Kopečka. Asi nemáš pocit, že bych se rozplynul štěstím před někým, kdo mi pošle zadarmo knížku…nebo ano?
Tak jsem to samozřejmě nemyslel. nicméně podle mého by tam tahle informace měla být, protože je rozdíl, jestli píšeš o něčem, protože jsi to sám objevil a uznal za zajímavé, nebo Tě někdo poprosil, jestli by ses dobrovolně nestal součástí jejich PR.
Jednou byl v televizi pořad o literatuře a hlavně literární kritice a recenzích knih. mluvil tam i M.C.Putna. A ten říkal, že ještě tak za první republiky šlo si udržet přehled a nadhled, kdo chtěl, mohl přečíst všechno zásadní, co ten rok vyšlo, a psát nezaujatě jen o tom, co uznal za vhodné. ale dneska toho vychází tolik, že to prostě nejde zvládnout. A že tudíž literární kritik dneska už musí selektovat i z toho, co mu zadarmo pošlou vydavatelé přímo domů – a podle něj on by hlasoval pro to, aby každá recenze knihy byla uvedena odstavcem, kde by autor kritiky napřed objasnil to, jak se ke knize dostal, proč si zrovna vybral tuhle a ne jinou, jestli se zná s autorem, jestli je kamarád s vydavatelem a tak. Trochu potměšile se při tom usmíval a bylo jasné, že něco takového asi nikdy neprojde. tak ale já si myslím, že na našem malém písečku bychom k sobě mohli býti upřímní maximálně. navrhuju. šak o nic nejde, ne?
To je na zajímavou debatu u vína o etice obecně. V něčem máš určitě pravdu, nicméně jako hlavní vidím vždycky důvěru v morální integritu autora.
Připomíná mi to problém certifikace bio. Buď chci někomu dokazovat, že jsem bio a podniknu k tomu všechny kroky; nebo jsem k sobě upřímný a bio je pro otázka přesvědčení a ne marketingu. Pak budu klidně víc než bio, ale na flašku si to přece psát nemusím. Tady je to podobně.
Pokud něco vyjadřuje můj názor, objeví se to tady. Bez ohledu na to, jak se to ke mně dostalo. Když se jedu podívat za vinařem, přivezu mu flašku svojeho a on mi dá flašku svojeho, tak přece nebudu všechny upozorňovat na to, že jsem si ji nekoupil a proto bych nemusel být při jejím pití objektivní.
Mám dojem, že na tom malým písečku všichni o sobě navzájem víme, co je kdo zač a podle toho svý texty čteme.
no…ja knihu dostal taky 🙂 a jeste se k ni nedostal, mam na cteni a recenze v poradi uz asi 4 nebo 5 kousku.
Byt k sobe uprimny je hezke, jenze bezny ctenar (blogu/casopisu atd.) nemusi znat ani autora ani detaily. Proto je sdeleni toho druhu, ktere uvedl p.j. vlastne dulezite. Uvedomuji si, ze jsem recenzi na vinarskou literaturu napsal jiz desitky, ale snad jsem asi ani neuvadel, jak jsem ke kousku prisel. Nekdy jsem knihu zakoupil, jindy dostal, jindy byla jen ve vypujce. Ale prijde mi normalni, ze pokud je nekdo pozadan, aby se byt jen knihou zabyval v te rovine, ze ji prozkouma (prolistuje, precte aj.), aby ji dostal minimalne misto honorare, protoze je to prace jako kazda jina. Ja diskutovanou knihu zatim letmo prolouskal a jej struktura a cleneni se mi zatim libi. Obsah zhodnotim asi az po podrobnejsim pruzkumu.
Tuhle knížku jsem měla v ruce mnohem dřív, než se mi ozvala slečna z PR agentury. Napsat článek jsem odmítla, protože se mi psát nechtělo. Kdybych ho ale napsala, nic o “zdroji” bych zřejmě taky neuváděla, protože tu knížku jsem prostě viděla a udělala si na ni názor dřív. Ještě že jsem to neudělala, strážci morálky, jak se zdá, nikdy nespí.
Jinak ji vidím podobně jako Ondra. Je to napsané sympatickým stylem, čtivě, ale chybí mi doplnění o český kontext.
A k otázce: tuhle bych možná i člověku s evangelizačním potenciálem koupila, ale pak by se mohlo klidně stát, že bude chytřejší než já, takže tůdle nudle 🙂
Článek na téma téhle knihy (ano, PR agentura oslovila všechny, které by mohla zajímat) mám rozepsaný, ale souhlas s P.J. Určitě tu mělo padnout, že knihu jsi na recenzi dostal, sluší se to. Už proto, že v opačném případě čtenář může získat dojem, že knihu jsi nějak vyselektoval jako výjimečnou z toho všeho balastu, co tu vychází (protože o knihách tu běžně nepíšeš). A realita je přitom výrazně prostší 🙂 Jinak souhlas, že je to fajn, ale osobně mám tedy více výhrad než jen ten český kontext.
I já titul s díky odmítl, protože jsem ho měl přečtený dříve, než napsali z vydavatelství. O knížce se psát nechystám, protože jsem ji spíše prolétnul, přiznám se, že tento typ krátkých heslovitých publikací nemám příliš v lásce. Navíc mi v tomto případě chyběla, jak je trefně uvedeno v recenzi, větší lokalizace pro tuzemského čtenáře. Přece jenom americká vína jsou u nás spíše okrajovou záležitostí a kniha se jim věnuje celkem výrazně…
Co se týká diskuze ohledně zveřejňovat či nezveřejňovat zdroj publikace/vína, souhlasím s názorem Ondry (viz morální integrita autora). Možná bych to býval v textu uvedl, ale nepovažuji to za něco, co v recenzi musí být zmíněno. V dnešní době je běžnou praxí, že je filmový kritik pozván na předpremiéru, mobily se půjčují na recenze, vína se posílají do časopisů apod. Nikdo už snad nečeká, že tímto benefitem “uplatí” recenzanta a zajistí si skvělé hodnocení. Upřímně si myslím, že čtenáře příliš nezajímá, odkud víno/kniha pochází. Buď se s názory/preferencemi autora dlouhodobě ztotožňuje či inspiruje, nebo ne a blog/sloupek nebude číst…Články psané na zakázku jsou cesta do pekla…
Snažím se psát pozitivně a nezabývat se otravnostma, ale přiznávám, že když dostanu něco zadarmo (a jedno, jestli je to knížka nebo třídenní zájezd do Itálie s hotelem a odvozem z letiště a na letiště) tak bych se cítil jako buran, kdybych o tom napsal něco posměšného nebo odsuzujícího. Takže souhlas s p.j., asi začnu po západním vzoru na blogu zveřejňovat, co mi kdo zaplatil, pokud jsem si všechno nezaplatil sám. Knihu jsem taky dostal a napsat jsem odmítl, protože jsem si ji přečetl. Kdybych si ji koupil, určitě by mě to pokoušelo brousit si na ní vtip (jedna taková to před lety odnesla), ale když ji mám zadara, tak mi to nejde. Vlastně i tenhle komentář je pro mě už za hranou, ale strašně jsem se divil, že se zrovna Ondra nechal nachytat a čekal jsem, kdo do toho ještě spadnete – tedy bez ironie, spíš s hrůzou…
V tomto případě to není ani tak o morální integritě a nezaujatosti autora, jako o jeho zdravém úsudku. Je to na poděkování nejmenované slečně z PR agentury, že nám tu věc poslala a vyprovokovala tak diskusi :o)
Mikuláš: viz výše… na webu, který pravidelně recenzuje vína a autorovi důvěřuji, mi případné neuvedení, že láhev dostal zdarma, tolik vadit nebude. Pokud takový web napíše najednou o knize, byť dříve psal jen výjimečně a spíš o specialitách a tak trochu “jiných” publikacích (Alice Feiring, třeba), budu to brát jako že narazil na něco fakt zajímavého, co si cíleně zakoupil. A že knihu prostě dostal na recenzi od agentury mi tam tak chybí citelně.
Sklenička: ty seš zase děsně zábavnej, ale jen před pár týdny vesele napsal o tom pytli proti rozbíjení lahví v letadle, tak se nedělej :o))) Ale ano, že ho dostal zdarma jsi uvedl. Stejně jako celkem často uvádíš o vín, že to byl dárek od toho či onoho.
O té knize psát budu. Agentuře jsem předem jasně řekl, že pokud jim nevadí upřímný názor, včetně případných problémů s překladem či jasné kritiky co tam je blbě, tak ať ji klidně pošlou. Agentura ji poslala a s kritikou, byť kniha byla zdarma, tak problém nemám. Stejná pravidla mám jasně uvedena na blogu pokud jde o vína. Ano, klidně mi lahve na recenzi pošlete. Ale počítejte s tím, že uveřejním svůj názor, případně o víně napíšu kdo ví kdy nebo vůbec. Chcete to riskovat? Hurá do toho! Jediné, co v textu explicitně neuvádím, jsou pozvánky na degustace zdarma, pokud stejné podmínky mělo více novinářů či lidí z byznysu.
JČ: tedy promiň, text o JetBagu byl uvedený titulkem “Neplacená reklamní vložka,” začínal slovy “Dostal jsem poštou vzorek JetBagu,” a byl tam odkaz na web prodejce. To snad bylo docela jasný :o)
Myslím, že pokud jde o darovaná vína, tak to uvádím důsledně, tam není důvod mlžit. Ovšem úplně jasno v tom nemám, v některých aktivitách se míchá soukromý a obchodní zájem a sám nevím, kdy a jak moc to deklarovat.
Sklenička: a já jsem v tom svém komentáři psal něco jiného než ty teď? Asi to čteš nějak špatně.
Šlo mi jen o jediné, že na jednu stranu mluvíš o “nechat se nachytat a spadnout do toho” a na druhé sám recenzuješ dáreček 🙂
Já bych se přidal k Mikulášovi, vždyť jde o naprosto obvyklou praxi, kdy jsou z vydavatelství/agentur/ poskytována díla/vstupenky zdarma k recenzi. Když čtu dejme tomu blog Pavla Klusáka, je mi zcela jedno, jak se k desce/knize/na koncert dostal…A pokud Ondra psal podle svého svědomí, pak by s tím neměl problém snad ani Immanuel Kant:-)
Děkuji p.j. za to, že mi jako čtenáři blogů o víně výše diskutujících autorů trochu otevřel oči. Myslel jsem si, že jimi prezentované názory jsou oproštěny od jakýchkoliv vnějších vlivů a tedy pro mě cennější,ale byl jsem strašně naivní. Samozřejmě je budu číst dál,ale již budu o některých věcech uvažovat střízlivěji. Kvituji odvahu p.j., jistě není jednoduché postavit se v něčem proti vlastní komunitě.