Krize v hlavě

Půl láhve vína je výzva pro srovnání pesimisty a optimisty. Je to dobrý, protože máme ještě půlku? Nebo zlý, protože už máme jenom půlku? Možná jsem jenom zabedněnec, vnímající svět prizmatem vlastního štěstí a materiálně duchovní saturace. Mám ale dojem, že se lidstvo nikdy nemělo líp. A s trochou sebemrskačství musím dodat, že to asi není dobře.

Celkem zajímavě zafungovala nedávná prohibice. Jako hrozba nedostatku. Škoda jen, že nebyla delší a neprotáhla se přes sklizeň ovoce. I tak si ale zlomek lidí uvědomil, z čeho se ten alkohol vlastně dělá. V alejích podél polňaček kousek za Prahou, kde se lámou větve jabloní pod tíhou letošní úrody, bylo sem tam vidět auto a nesmělý páry středního věku, jak to hrnou do přepravek. Co pamatuju, tak v posledních pěti letech jsem něco takovýho viděl poprvé. Vždycky jsem tam byl sám.

Na Suchdole doběhl Life Sciences Film Festival. Pokud jste sledovali Ekofilm, tak tohle je vlastně jeho pohrobek, minimálně do doby, než si MŽP uvědomí, jakým Babišům chce směřovat toky svých PR velebenství. Na Tomáše Sedláčka bylo plno, to je fakt. Škoda ale, že většina lidí neviděla filmy jako Taste the Waste nebo Silence of the Bees. Možná by v těch alejích bylo letos narváno. A nejen tam. Třeba by lidi sbírali brambory, který zůstanou na poli, protože se nevejdou do bramboronorem. Třeba by místo zámkovky a tůjí začali pěstovat něco, co se dá normálně sníst.

Krize je něco jako tíseň. U lidí to bohužel většinou znamená obavu ze ztráty něčeho materiálního. Tíseň našich krizí má ale pohříchu duchovní povahu. Říkáme jí ekonomická, protože jí vládnou zákony chování davu a peněz, které dav utrácí. Všem je totiž jasné, že tenhle typ krize končí ve chvíli, kdy všichni začnou utrácet a nakupovat; jenže nikdo nechce být první. Protože co kdyby náhodou nezačali všichni? Z úplně stejného důvodu je nefunkční komunismus. Vidina společného vlastnictví a rovnosti lidí je pro leckoho lákavá věc, ale vidina mít víc než ostatní je ještě vábivější.

Kde jsme to byli? Aha. že krize má duchovní podstatu. Má. Moderní civilizace se totiž obloukem vrací tam, kde komunisti skončili. Evropská Unie se dneska zabývá povolováním tvarů brambor, zahnutosti okurek, definicí pomazánkových másel a zvyšováním pojistného ženám. Neuvěřitelně mě sere už sám fakt, že byrokracii a lidskou blbost nadřazuje nejen zákonům ekonomiky, ale i logiky nebo selského rozumu. A že se na tom musím podílet. Rozčiluje mě, když člověk za člověka o něčem rozhoduje a ještě má pocit, že koná dobro. Že stádovitost lidí, kterou vytváří materiální dostatek, je ještě stádovitější ve chvíli, kdy hrozí dostatku nedostatek.

Člověk má neuvěřitelnou sílu. Příroda ho obdařila mozkem a rukama. Člověk bez postižení nepotřebuje, aby mu někdo dával práci. Potřebuje, aby ho nikdo zbytečně neomezoval a uživí se bez problémů. Krize je vždycky v naší hlavě. V malomyslnosti, v nedůvěře v sebe sama. V bojácnosti, neschopnosti přijmout rozhodnutí. V odevzdanosti, ve víře v dávky, pomoc, v důvěru v přerozdělování. A když je nejhůř, dá se vždycky zaútočit na ty, kdo něco dokázali nebo si uměli poradit.

I ten zlomek lidí letos v alejích je fajn. Třeba pomůže rozjezdu něčeho, co lidem aspoň trochu vrátí racionální pohled na krajinu a její využití. Jak píše Václav Cílek, krása krajiny vzniká harmonií mezi krásou přírody a tím, jak ji kultivuje člověk. Třeba naše současné krize způsobí, že se škarpy nebudou vysekávat traktorbagrem, ale že si je lidi vyžnou pro králíky. Že místo nadávání na vejce za devět korun stlučou pár prken a do rohu zahrady si postavěj kurník. Že daj do země pár brambor a když jim vylezou hrbolatý, sbaštěj je tak jako tak. Protože jsou to doprdele brambory.