o kUrWeŇý cZesZťYnKi

Nejsem troll. Nechodím po internetových diskuzích a neupozorňuju komentující na jejich prohřešky proti gramatice. Přesto cítím potřebu se vyrovnat s nahromaděnou frustrací z mrvení jazyka. Stačí mi, když to bude fungovat jako upozornění na stav, kdy má leckterý blog lepší češtinu než hlavní zpravodajská média.

Případ první: “hovno s cibulí”.

Uvozovky jsou interpunkční znaménko, které se používá pro uvození přímé řeči. Skvěle je využívá třeba John Irving ve Světě podle Garpa. Uvozovky můžou někdy ohraničovat doslovnou citaci nebo vyjadřovat, že se pisatel distancuje od použitého slova, které (nejčastěji o pisateli nebo o něčem, co má rád) použil někdo jiný. Bohužel se do češtiny odkudsi vkradl model používání uvozovek u metafor, hyperbol, ironií, epitetonů, přirovnání, personifikací a řady dalších tropů, které by mohly být jediným obohacením jazykového ptydepe, kterým nás média krmí. Debilita novinářů došla dokonce tak daleko, že se dneska už nikdo nediví uvozovkám u přenesených významů běžně zažitých slov nebo frází. Takže máme opravdu “božský” den, kde se “čínský drak” blyští zlatem a zakladatel WikiLeaks sedí “na lavici obžalovaných”. V kauze Harrachov je poslanec “zaskočen”, Klaus nabízí “meziřešení” a malý Jonáš “chodí” na Angličtinu. Bohatství jazyka spočívá v tom, že lidé chápou, že ten den neměl co dělat s bohem, ale že bylo prostě pěkně; a že na angličtinu se nemusí jenom chodit, ale i jezdit tramvají a stejně tomu budu říkat chození na Angličtinu. Stejně tak nikoho moc nezajímá, komu je Roman Janoušek skutečným kmotrem, ale stačí nám, že je kmotrem. Není důvod pro uvozovky.

Případ druhý: velká v pro velké b.

Německá věta vypadá jako když na Václavák naházíte granáty. Podstatná jména se píší s velkým písmenem na začátku a všude tak něco trčí a vyčuhuje. Čechům je to asi líto, takže se rozhodli psát velké v všude tam, kde (si myslí, že) to jde. Ano, patří k bontonu při dopisním oslovení osoby a v určitých případech i kolektivu. V dopise. Ale takové oslovení vždycky vyjadřuje vazbu na konkrétního člověka nebo skupinu oslovených. Oslovovat velkým v dav neboli lid v inzerátech, na billboardech, v jídelním lístku, na webu nebo v novinách je demence.

Případ třetí: svá prdel.

Zájmeno (mám rád starší výraz nástupka) je vtipná věc. Hlavně to zvratné. Můj a svůj nejsou dvě totožná slova, to si myslí jen píáristi operátorů, realitních kanceláří, asi 70% novinářů a 90% televizních komentátorů. Když slyším, že hrdinka hrdinu nabádá: “Podej mi tvou ruku,” mám dojem, jakoby se zacyklil časoprostor do nějaké nepochopitelné smyčky. A když pak Baroš pošle míč jeho spoluhráči, někteří z nás si lámou hlavu, jak se jmenuje třetí osoba, která v akci evidentně figurovala, jen ji nikdo nenazval jménem. Smrtonosnou kombinací předchozích modelů pak jsou hlášky jako Zadejte Váš PIN nebo Navyšte si Váš tarif.

 

Jo a příště už zase něco o víně.