O povaze demokracie
Jsou chvíle, kdy mám chuť emigrovat. Všechno tu zabalit a vyrazit na opačný konec světa a začít tam znovu s plným vědomím toho, co jsem se do Kristových let stačil naučit. Nejde ani tak o poučení se z vlastních chyb nebo poklesků (byť těch je řada), jako spíš o možnosti vyvarovat se toho, co samotná bytost neovlivní. Vliv lidí a společnosti. Vliv ekonomiky a ekologie. Vliv politiky.
Mám-li možnost důvěrně si popovídat s Britem, Američanem, Francouzem nebo Němcem, často se mou vinou stočí debata k principu národní hrdosti. Cítím v té oblasti prapodivnou nicotu a možná i hlad po něčem, co se mi při snaze o uchopení rychle rozplývá. Ve chvíli, kdy Prahou mlčky kráčí pohřební průvod, vypadá národ až podivně semknutě. Tiše, jednotně. V lednových dnech se nám to zase rychle rozplyne a na youtubu se Havlův pohřeb zařadí mezi další významné české pohřby digitálního věku. Třeba jak jeden mafián zastřelil druhýho mafiána na mejdanu expremiéra a na pohřbu se sešli poradci úřadujícího předsedy vlády; úplná výstava kulturně politický galerky. Národ.
Brácha má zajímavý heslo: Leave me alone or fuck off. Třebaže on sám je despotický misantropní sociopat s řadou OCD prvků, zvládá řídit boeing a vést relativně normální rodinný život. Věřím, že útěk do kokpitu je jeho způsob vyrovnání se s neschopností pochopit fungování společnosti a nemožností to změnit. Útěk k exaktnosti a pravidlům, při jejichž porušení se skutečně něco stane. A podruhý to neuděláte.
Často beru do ruky Platónovu Ústavu. Na to, jak je ta knížka stará, má v sobě podivuhodně moudra a člověk často žasne nad tím, že problémy naší společnosti už někdo řešil a že už je to celkem dlouho. A vlastně teprve při rozboru Antiky člověku dojde středověké vnímání dějin. Do půlky sedmnáctého století prakticky neexistovalo lineární vnímání historie, jak ho známe dneska. Historie pro obyvatele středověku byla cyklická a jejím vrcholem je Zlatý věk. A ten už byl.
Dilema emigrujícího tak pravděpodobně spočívá v tom, jestli má smysl věnovat energii a čas na to, bojovat proti větrným mlýnům, nebo jestli je lepší prožít život spokojeně tam, kde to nikdo nekurví. Tím víc vlastně Havla obdivuju. Dokázal bojovat, i když by se kdekoliv na světě mohl stát hvězdou absurdního dramatu nebo čímkoliv jiným. A když dobojoval, stal se prezidentem něčeho, co jako skutečný národ působí jenom na jeho vlastním pohřbu.
Já bych si tu národní hrdost zas tak nebral . Snad to je historik Jiří Rak, který říká, že přeceňování/podceňování vlastního národa patří spíš do obrození 19. století; člověk by si měl asi uvědomit, že není lepší, ale ani horší než ostatní. Holt “situační proměnné” nám od nástupu 2. republiky nijak zvlášť něpřály:-).