Těžká Barbera

Hele pane, já kdybych byl ve vašich botách, já bych se teď obrátil a uháněl bych z lesíka a z háječka, pěšinkami běžel bych i úvozem a přes potůčky skákal bublavě. A pokolena ploužil bych se rozkvetlými lukami, blatouch neblatouch, směrem odtud, až vběhl bych pod Šumavou do vesničky malé, kde v dálce kostelík září a dírkou v mraku sluníčko naň pálí.

Takhle jsem nějak utíkal v létě z Piemontu. Brouzdali jsme se po Alpách a jak nastala nožní únava, a řka neřka řídil jsem od Turína jižně do Alby, abych složil hold těm vesnicím na B, jak si je moje spanilá spolucestující pořád nemůže zapamatovat. Barolo ani Barbaresco jsme nakonec neviděli. V Albě nás totiž zastihla neděle a to v Itálii znamená, že nedostanete ani gumovou housku, natož abyste si prohlídli vinařství. Svištíme teda na Savonu, vykoupat se aspoň v kráse Ligurie, ale to jsme si snad naběhli ještě víc. Zachraňuje mě akorát famózní espresso na pumpách, jinak bych už následoval Michaela Douglase ve Falling Down. Vše završuje brutální zácpa na dálnici (auta) směr Miláno a Piemont tak opouštíme s předinfarktovou náladou. Barbera d´Alba je přitom moje velká láska. Stejně jako Dolcetto, nebo tyhle vína na B. Moc jsem se tam těšil, ale asi se to nemělo stát.

Barbera je moc fajn hlavně proto, že stejně jako Dolcetto představuje parádní poměr cena/výkon. Vynikající podmínky pro pěstování révy okolo Alby v kombinaci s relativní nenáročností odrůdy dělá divy. Dá se z ní vyrobit docela komplexní víno, nedosahující sice potenciálu Barola, ale poskytující imídyjetní indžojment bez průvanu v pěněžence. 2004 byl navíc na severu Itálie vynikající ročník a za dvě stovky je tohle víno vyložená musokoupě.

Barbera d´Alba 2004 od Vinicole Patrizi je moc bezva víno se špičkově udělaným sudem. To je první věc, která vám dojde – narozdíl od standardních dubohrůz je tady sud neuvěřitelně mile součástí vína. (Nepoužívají náhodou patricijští duby ze Slovinska? Víte to někdo?) Nic nevyčnívá, nic neleze ven, hladká sametová chuť doslova volá: “Zakruž si se mnou, očmuchej si mě, usrkni jednou a zas a zas!” Hned se mi vybavilo pekařství v Brně na Štefánikově ulici – to vedle vchodu do klubu Stará Pekárna. Vlezete tam ráno po nočním tahu na trase Pekárna – Fléda – hladové okénko – Pekárna, a všude voní koblihy, šátečky, croissanty, vanilka, puding. Dýchne na vás kámoš, co pil Havanu. Potácivě mžouráte na pulty a nesmělá mladá prodavačka si vás chápavě a soucitně prohlíží. Ví o co jde. Nabízí vám borůvkový koláč s drobenkou, posypaný vanilkovým cukrem, dá vám čmuchnout a vám se spouští reakce psa doktora I.P.Pavlova. Vytahujete ty svoje bankocetle, mince vám popadaly na zem a skládáte na pult všechno svoje jmění, v mžiku se měnící na brilantní snídani v parku Lužánky. Na závěr přibalíte ještě višně v čokoládě, kdyby byla chuť. A je.

Když se vrátím nohama na zem a zadkem na židli, sedím právě u večeře a kroužím druhou minutu s vínem se sklenkou u nosu. Už jenom ta vůně stojí za ty dvě stovky. Na talíři jsou ale canelonni s rajčatovou omáčkou, to je s většinou vín z Piemontu vynikající kombo. Musíme se do toho pustit, jinak nám to vystydne.

Pamatujete se ještě na Wericha? Nebo už vám značka V+W připomíná jenom lidový vůz na deset? Máte nějaký tip na dobrou Barberu nebo Dolcetto? Byli jste někdy v Piemontu? A jak bylo?