O Vídni a imitaci

Babička nekupovala uherák. Kupovala imitaci. Koukej Ondráši, dobrota. Vsunula mi do pusy plátek lidový uzeniny obtočený kolem prstu a sama u toho otvírala pusu. Když jsem se něčím upatlal, prskla si na kapesník a třela mi tvářičku. Zimní slunce na pomezí Dejvic a Bubenče, sámoška na Urale nebo u Bílýho. Klidný a tichý ulice nad Stromovkou, kam jsme se chodili koukat na vláčky.

Slovo imitace se mi pak vrátilo až na fakultě, když do nás hustili vývoj polyfonie. To už jsem se vracel do stejný čtvrti a nechával se vyživovat husitskou církví. Varhaník! A v Dejvicích! Sám sebe jsem si považoval, protože jsem kráčel ve stopách Diderika Buxtehudeho a stejně jako on jsem trpěl zimou na kůru při louskání mešního ordinária.

Pro mě byla imitace podvědomě spojená s nějakou nostalgickou krásou. S vlaštovkama kolem dejvickýho nádraží, co zalítávaly pod střechu a vybíraly ostrý zatáčky nad dlážděnou ulicí. Se žmolkama z kvetoucích topolů, s dvojkou končící na točně jugopárty, s žulovostí obrubníků a vlajek cizích zemí na domech ambasád.

Kromě fugy, kde byste bez imitace nevyžili, má ale v sobě to slovo pro většinu lidí něco negativního. Lacinnost, náhražku, hrubou záplatu chuti. Dítěti je ale jedno, jestli má mezi chlebama turistu nebo uherák. Daleko důležitější je, jestli tam náhodou není paprika nebo jestli by sváča nešla s někým za něco vyměnit.

Když jsem o víkendu coural Vídní, usmíval jsem se v duchu nad tím, jak si chudák Praha snažila vždycky vzít stoličku nebo si aspoň povyskočit, aby se sídlu monarchie vyrovnala. Ta konečná tramvaje ve Stromovce, mile imitující zajížďku na Prater Hauptallee. Nedaleká pouť stejně nedalekou pouť. Drápomraky ve čtvrti OSN a ty naše motokovy. Národní muzeum a všechny ty jejich baráky s kopulí. A vinice.

Vídeň má 600 hektarů vinohradů. Většinu z nich uvidíte, kdykoliv zvednete hlavu a podíváte se na severozápad. Protože Dunaj je řeka široká, čistí horizont od domů a kopce nad Nußdorfem a Grinzingem jsou tak vidět vždycky, pokud není zrovna mlha, co by se dala krájet. Tak by byla vidět Svatá Klára, Salabka, Máchalka nebo Gröbovka, kdyby byla Praha plackou a ty kopečky měly o pár metrů víc. A vy si sednete na metro do Heiligenstadtu a pak popojedete kousek autobusem a vydáte se pěšinkou, kterou chodil Beethoven a vzpomenete na jeho závěť, kterou tu napsal už v roce 1802, ve chvíli, kdy už slyšel hůř a hůř. A napadne vás, že kdyby Beethoven umřel toho roku, tak by o něm dneska nikdo nevěděl, protože by svět znal jenom jeho první dvě symfonie a v duchu to srovnáváte s Franzem Schubertem, protože ten už v tomhle věku ležel na Währingu a s Ludwigem se pošťuchovali přes uličku.

Nahoře v kopcích vás uhrane zralost hroznů přelomu září a října, krása babího léta a Vídeň pod váma. A prošmejdíte to směrem na Grinzing mezi vilkama, kde to vypadá jako na Hanspaulce a sejdete dolů, kde se v místních Heurige scházejí umělci a zevláci a žasnete, jak domáckost maloměsta a patrových domečků ostře kontrastuje s patosem Brucknerových symfonií, ke kterým vás dovedl myšlenkový vlak trati imitace.

Pokud má Praha kromě těch viničních hektarů Vídni co závidět, Heurige to budou určitě. Kosmopolitní duch města, co tak rozčiloval Adolfa Hitlera, tady má najednou utrum. Neznamená to, že by se tu rázem vynořily kalhoty s padacím mostem nebo že by vás omráčila záplava jódlujících tyroláků s alpenhornem v podpaží. Jenom jako byste se v jejich lůnu vrátili o pár let zpátky a stali se Vídeňáky, dumající nad tím, jak dlouho ještě císařpán vydrží na trůně a co ti rebelantští Pražáci zase nevymyslí za revoltu, případně jestli se Uhry odtrhnou ještě letos nebo až napřesrok. Jo a v Jugošce se to taky nějak mele.

Praha a Vídeň jsou jako sestry a aby vám to došlo, nemusíte být ani historici, ani muzikanti. Těžko říct, jestli jejich vzájemný imitace jsou jen výsledkem dětskýho hašteření, závisti, vzájemnýho triumfování, inspirací nebo mimoděk vývojem podobně smýšlejících národů. Pokud máte duši dítěte, je vám vlastně jedno, co je originál uherák a co jenom jeho napodobenina. Důležitá je tam ta babička, vláčky a žmolky topolů.