ArPePe

Nedělám si záměrně výlety po těch nejdražších vinařstvích, ale odsud nebylo úniku. Vinařství ArPePe jednak předchází pověst, která vás donutí uhnout ze silnice a jednak když tam přijedete, dostane se vám tak milého přivítání od tak milých lidí, že to prostě musíte dát.

Cena vína je u většiny jeho konzumentů integrální součástí potěšení z jeho konzumace. Nedá se říct, že by tu platila přímá nebo nepřímá úměrnost. Na jednu stranu totiž převažuje nadšení z výhodné koupě, na druhou stranu si podle průzkumů dokážeme o poznání více užít víno se jménem a jemu odpovídající cenou – značku, ročník, polohu. Předsudky prostě fungujou na obě strany. Když se budete chystat do Valtelliny, všiměte si dobře, jakou cenovou politiku drží místní vinařství. Až pak budete na jejich vinici a u nich ve sklepě, popřemýšlejte, z čeho cenu odvozují. Prodejní cena totiž většinou roste s počtem hodin strávených ve vinici a na vínech je to znát. Aspoň v některých případech.

ArPePe je jedno z mála zmenšujících se vinařství. Arturo Pelizzatti ho založil už v roce 1860 a neustálou expanzí se z něj stala olbřímí nadnárodní korporace a jedna z nejdůležitějších firem v regionu. Jenže pak (v roce 1973) ji někdo koupil a pravnuk zakladatele (taky Arturo) si uvědomil, že tohle je cesta do pekla. Nedokázal ustát ztrátu kreditu společnosti, nedošlo mu, že z ní dělá dojnou krávu pro supráče. Vzít všechno zpět trvalo devět let a povedlo se to takřka úplně. Kromě jména. Tradiční značku Arturo Pelizzatti Perego se totiž zpět získat nepodařilo, takže z toho firma vybruslila se zkráceninou ArPePe. Arturo, který zemřel v roce 2004, vyslal vinařství jasnou cestou. Raději méně pozemků, ale tak, abychom nad nimi měli dostatečnou kontrolu. Jeho děti (Isabella a Emanuele) s ním souhlasily do mrtě a podle toho to dneska ve vinařství vypadá. Pozemků je míň a míň, kvalita ale stoupá.

Vinařství má naprosto impozantní prostory – přímo v patě hory Grumello, která končí kolmou skálou. Na všem kromě kanceláře (která je drobnější než drobná) je vidět, že kapacita provozu bývala masivní. Když se projdete místy, kde kdysi víno vznikalo, spatříte obří betonové nádrže. Tady kvasívalo Nebbiolo po několik desítek let, ovšem dneska už vinařství nemá ani vidinu, že by někdy takové kapacity mohlo naplnit. Nechali proto nádrže prořezat a udělali z nich vitríny, kde mají pár nerezů.

“Nerez se tu objevil v sedmdesátých letech,” krčí rameny Isabella. “Byla to móda. Nejsme ale nějak zásadně proti nerezu. Máme pocit, že vínu je ve dřevě líp, ale je to otázka priorit v investicích. Hlavně jsme rádi, že se nám tu zachovaly tyhle tanky,” ukazuje na modrozelené příšery podél zdi. Sahám si na materiál a přijde mi to jako kov. “Ano, to je opravdu kov,” směje se naše průvodkyně. “Ale jen zvenku. Zevnitř je sklo. Pak jsou tu samozřejmě klasické velké a staré sudy, tyhle mají 22 hektolitrů. Máme tu i nějaký barik, top vína do nej na rok jdou. Kromě toho se tu ještě zachoval kaštan, který dřív byl v Itálii daleko rozšířenější, ale dub ho postupně převálcoval.”

Zrání je ve Valtellině celkem téma. Nebbiolo je odrůda poměrně bohatá na tanin a pokud nejedete v mikrooxdaci, nebo jiných urychlovacích procesech, dostávají se základní valtellinská vína do lahve po dvou až třech letech, střední po pěti a víc a luxusní řachy po víc než deseti letech. V tom, jestli víno půjde do láhve jako základ nebo luxus rozhoduje (jak všude) hlavně poloha parcely a stáří vinice. Je to jedna z věcí, která je na Valtellině hodná olbřímího obdivu. Je tu totiž úplně normální, že přijdete do vinařství v roce 2011 a můžete si nakoupit deset až dvacet let stará vína. Ne jako raritu a doplněk sortimentu. Ale protože akorát lahvují 1999 a 2002 (různé polohy) a ze starších vín ještě něco mají.

“Třebaže lidi z venku moc rozdílů mezi jednotlivými vinicemi nevidí, my je cítíme docela silně.” Vysvětluje Emanuele. “Sassella a Grumello dávají z našho pohledu nejkvalitnější vína. Sasella je nejkamenitější, jak už samo jméno naznačuje. Vína těchto dvou poloh v dobrém ročníku vydrží přes padesát let a pokud jsou připravena tradičně, dostanou se do láhve třeba po deseti letech. Proto teď máme v nabídce Sassellu 1997 a Grumello 1999, novější ročník zatím není.”

Ptám se na na bio a vůbec na hospodaření ve vinici. Emanuele už naznačil, že to je pro ně důležitá věc. Vlastně nejdůležitější, protože dělat věci dobře přímo ovlivňuje to, kolik budou mít pozemků.
“Naše představa o tom, mít dostatečnou kontrolu nad vinicí,” uvažuje Emanuele, “znamená tak na 1000 – 1200 člověkohodin ročně na jeden hektar. Kdybychom chtěli jet plně bio, vyrazilo by tohle číslo na dvojnásobek. Hlavně kvůli sledování tlaku chorob. To by prodražilo cenu vína tak, že by bylo neprodejné.”

To je fakt. Už takhle jsou cenově skoro nejvýš v regionu a jejich základní vína (Rosso a Terazzi Retiche)  začínají tam, kde jiní prodávají už svoje prémiovky (Superriore Riserva). “Možnost jet bio je ale podle mě záležitostí komplexnější,” rozvádí Emeanuele myšlenku: “Ve Valtellině jsou parcely nahuštěné vedle sebe, všechno je na terasách. Takže pokud budou stříkat všichni kolem vás nebo kdokoliv nad váma, nemá to stejně smysl. Nicméně naší prioritou je chovat se k přírodě i k vinici, šetrně, takže se počet postřiků snažíme tlačit na minimum.”

Vína ArPePe jsou naprosto luxusní záležitosti, stojící na vrcholu toho, co se ve Valtellině dá sehnat. Nejsou nejvýraznější, nejdivnější, ani nejkoncentrovanější. Jsou ale určitě nejelegantnější a nejjemnější. Nevyplatí se s nima začínat, ale je těžký u nich neskončit. A jako u většiny velkých vín, i tady vás čeká překvapení v podobě jejich normálnosti. Nic nevyčuhuje, nic neupoutává pozornost, ale všechno je tam, kde to má být. A bude to tam růst do krásy spoustu let. Při troše nesoustředěnosti by člověk možná jenom prošel kolem a ani by si jich nevšiml. Chce to klid a celou láhev, jídlo a fajn spolustolovníky. Vlastně jako každý dobrý víno.

Kdy se chystáte do Valteliny vy?