Utlumení a rozeznění

Kdopak to tu vřéská, říkám si, když tramvaje skřípou po Karláku a vlečou na sobě zbytky podzimního listí a matlanic časnýho jara v astronomický zimě. Já, já, milostpane. A na Čertovce už zavřeli vrata, že voda stoupá a deště je furt nepoberno, zásoby zřejmě z podzima roku 2003, kdy vlastně nepršelo. Ty sloto žebrácká, blechatá! Já ti dám, přestaneš čučet? A v Řevnicích nějakej filuta prodával ostrov. Nesmělo se tam stavět teda, jenom tábořit a třeba rybařit. Ale stejně, říkal jsem si, mít svůj vlastní ostrov, to by bylo. Che che ché. Ché che ché. Povídé si, beztak máš jazyk líné.

Ne Liška Bystrouška, ale Káťa Kabanová nás vytrhla od kamínek a novin nedělního odpoledne. Tam, kde čekal text, opěvující jemnost zbytkocukru Rieslingů od Mosely, musím dát průchod zklamání nad inscenací divadla z Ústí, hostujícího v naší kapličce. Samotná Káťa je krásná a překousnu kvůli ní i Janáčkovo rusofilství, tak jako jsem musel překousnout germanofilství vlastní babičky. Ale scénografovi se tu povedlo něco, co bylo přinejlepším na pár facek, při nejhorším na blesk Boží ruky Kudrjašova hromosvodu.

Stává se vám někdy, že popíjíte víno v průběhu večeře, a teprve ve chvíli, kdy je vlastně dojedeno a skoro dopito, víno, do tý doby mdlý a nijaký najednou rozkvete? Nadáte si lam a syrovců syrových, že třeba vám vzdělání a zkušeností, měli jste raděj dekantovat. Víno se nerozeznělo, nerozkvetlo. Nedovolili jste mu zaznít, projevit se, rozzářit se, odložit šat, stud.

Tak byla Káťa. Uzavřená, utopená, utlumená a nerozezněná. Scénograf měl vynikající nápad: kousek za Hynaisovu oponu umístil hedvábnou síť, která fungovala jako projekční plátno a současně umožňovala diváctvu prohlédnout na minimalistickou scénu. Bohužel, i ta nejjemnější tkanina funguje jako pohlcovač zvuku, a tak došlo ke dvěma hrůzám. Orchestr zněl suše a toporně, protože postrádal dozvuku pódia. Hrál prostě ve vytlumený místnosti. Zpěváci pak, uvěznění za sítí, sic se snažili sebevíc, neprokřičeli se k diváctvu přes uzavření ve vlastním zpěvoprostoru a teprve při potlesku se sál konečně rozezněl. To už tam síťovka nebyla.

Slovo nebo hudba? Tohle téma strašně vtipně řeší přece Richard Strauss v opeře Capriccio a o sto padesát let před ním ještě Salieri v podobné buffě. Syntéza umění – Gesamtkunstwerk, kterou dovedl Richard Wagner do mohutného finále, se ukazuje jako to nejlepší řešení. Nejde o prioritu hudby nebo básnictví. Jde o propojení. O integraci všech složek a jejich vzájemný propojení a eleganci, která prostoupením umění uměním vzniká. To hledám ve víně i v hudbě. A jak třeba tomu dala, tomu taky, tomu málo, tak na toho se nedostalo a ten utíkal a utíkal zpátky domů ke kamínkům a k Pinotage z regionu Paarl, ať už ten nedělní večer za něco sakra stojí.

Čert vem nelad, říkám si a myslím na jejich flétny a kontrabasy. Čert vem unylost gesta a přehnanou lyričnost interpretace. Ale dirigent přece nemůže participovat na destrukci opery pod záminkou falešnýho modernizmu a ujetosti projekce žánrovosti kartínek. Dirigent to neměl dopustit. Režisér to neměl schválit. A scénograf to vůbec neměl vymyslet.

Dekantujte svoje vína. Nechte je rozeznít a netlumte je. Potřebujou se nadechnout a od plic si zařvat. Dalekóóóó, šííííroko, do těch Nóóóvýýýých Zááámkůůů.

Kterou z Janáčkových oper máte nejradši?