Šiftování palety
Jsou vám dva tejdny. Ze všeho nejvíc milujete mámin prs, teplý dupačky a cinkavý zvuky takovýho toho zelenýho natahovátka, co vypadá jako opice.
Pak jsou vám tři. Baví vás kaše a párek. Říkáte tomu kašpárek, ale víte, že se to nemá jíst často, poněvadž je to uzenina a máma říkala, že to není zdravý.
V šesti letech vám začnou radosti školní kuchyně. Milujete buchtičky se šódó, nesnášíte UHO a líbí se vám ta mladá paní kuchařka, co dává polívku. Jenže jí pak zahlídnete s autobusákem, takže tak trochu tušíte, že z toho nic nebude.
Ve dvanácti se poprvé zlískáte. Tatovým vaječňákem. Je vám strašně zle a svatosvatě si slibujete, že už NIKDY nebudete pít.
To ve čtrnácti padá. Objevili jste totiž krabičák. Puberta nastoupila v plný polní a nenechala na vás suchou nit. Zblili jste se jak alíci, ale najednou je vám tak nějak jinak blbě. Nově blbě, dospěle blbě. Tak ňák. Ňák tak.
V šestnácti najedete na vínko, ale máte pech. V hospodě jste za dementa, ještě k tomu se to nedá pít. Pivo vám nechutná, ale s limčou vypadáte na cyklovýletě blbě. Navíc se vám z toho lepí huba a máte potom ještě větší žízeň.
Rostete, mohutníte. Máte názory. Měníte názory. Měníte kamarády. A znova měníte názory. Vyvíjíte se prostě. A stejně tak vaše chuť.
Pak začnete pít víno na vážno, ale ta vaše neposedná paleta se vám šiftuje pořád. Ujedete si na něčem, čeho nutně musíte mít doma aspoň dva kartóny. To jakože do zásoby. Za dva roky toho dopíjíte poslední láhev a říkáte si, co jste to tenkrát byli za vola. A nakupujete jiný dva kartóny. Zas něčeho neuvěřitelnýho. Za další dva roky přichází stejný zklamání, ale víte, že TEĎ už konečně víte.
Mám tenhle problém celkem cyklicky a každýmu, kdo se mě ptá na nějaký hodnocení, ho přiznávám. Chuť se mění, vyvíjí. Vkus jakbysmet. To, co vám kdysi přišlo nabušený a krásně plný, vám dneska přijde zbytečně moc extraktivní a bez elegance. Koukáte jak blázen na poznámky typu: luční kvítí, meruňky, med, láska. Cítíte reduktivní voňavku, placatou primární aromatiku bez invence.
Někdy mám chvíle, že bych se na to víno vyprdnul. Vlastní nezralost a neusazenost se směje mojí nabubřelosti, která mě nutí vypisovat se z pocitů, který mě u vína přepadaj. Směje se jí marně. Nabubřelost má prostě pořád navrch, potvora. Za dalších deset, dvacet, třicet let, říkám si. Pak budu třeba vínu blíž. Pak budu chápat jeho záhyby a skrytý kousky. Drobnosti a laskominy. Mazlivky a čmuchavky, pikantérie a jazykový válendy.
Takhle zklamaně se vlastně vypisuju z Ryzlinku od pana Kovacse. Výběr z hroznů je to. Rok 2006. Před rokem jsem ho měl za krále Rýňáků a každá láhev z těch dvou kartónů pro mě byla svátkem. Včera večer jsme dopili poslední. K pečenejm bramborám.
Není to špatný víno, ale ty čtyři stovky dalších vín, který mi propluly hrdlem od první týhle láhve, prostě udělaly svoje. Kde kdysi byl med, meruňky a láska ke květinám, je dneska jenom patnáct procent alkoholu a nad tím med s vodkou, meruňky v rumu a láska k bramborám. Krásný na tomhle víně je po dvou letech to, že to byla poslední láhev. Chce to víc pokory, kámo, říkám si.
A vono jo.
Vyvíjíte se? Jak se vám mění chuť a čmuch? Co vám dřív chutnalo a dneska se tomu řehníte?
Jo, přesně. tohle mám taky za sebou. A před sebou. Já vyrůstal na maloměstě za Husáka. Pivařský kraj. k vínu jsem se dostal poprvý, když nás s mojí velkou láskou vyhnal z lůna přírody déšť. sušili jsme se v restauraci. do piva se mi nechtělo, poručili jsme z marnivosti víno. vidím to jako dnes: přicupital mladičký pingl, uctivě se uklonil a zeptal se, jaké bysme chtěli, že mají…(vyjmenoval asi pět odrůd. Tím mě dokonale rozhodil, ani jsem nevěděl, co z toho je bílý, co červený. zazanmenal naše rozpaky a pomohl nám. zeptal se, jestli dáváme přednost spíš…popsal asi tři možný chuťový profily, jeden jsme odkejvali a přijnesl naá Neuburské. Ten člověk předběhl dobu (psal se rok 1987), doufám, že mu to osud bohatě splatil a že se neuchlastal na pivě v tom přívětivém zapadákově. od té doby se můuj ideál měnil téměř kontinuálně. a to je právě to pěkný. pijáci vína se liší od milovníků standardně namíchaných blendů právě tím, že preferují změnu, nevyzpytatelnost, překvapení. někteří se sice neradi smiřují s tím, že to nese sebou i zklamání, bojují pořád tvrdošíjně a marně, aby překvapení byla jen pozitivního rázu, mnohokrát zaváhají, jestli by jim s becherovkou nebo vodkou nebylo líp, ale asi (vyjma ztvrdnutí jater) není cesty zpět. bojovat a občas prohrát. nelpět zbytečně na něčem jen z principu. tak je to. momentálně.
Začínal jsem s vínem, myšleno alespoň maličko seriozně, asi před 12 lety, byl to Modrý portugal z Kobylí. Stál asi 70 kč a byl moc dobrý. Ovšem zjevení byl Cabernet Savignon od Undurragy, asi za 180 kč v Makru. Od té doby uplynulo mnoho vína a dnes se tomu samozřejmě usmívám. I když v hospodě si dám vždy radši pivo, rozlévané víno jsem v hospodě nikdy neměl. Mluvím ale o hospodě nikoli o restauraci, tam je ovšem zas problém s marží.
Jinak co se týká poslední lahve z kartonu po roce či dvou, vždy je pochopitelně na vině to víno, že se zkazilo a nevydrželo ve stavu, ve kterém mi chutnalo :-))))
Ano, naprostý souhlas s p.j. To je právě na pití vína to nádherné, že má chuť, vůně i celkový charakter vína tolik podob, že asi nikdy nezačne nudit. A to “zklamávání” se obsahem svého archívu k tomu určitě patří a v podstatě ničemu nevadí. Ovšem také proto asi nikdy nenajdu odvahu koupit karton vína po tisíci korunách za lahev, i kdybych byl z něj v tu chvíli úplně unešený.
Moc, moc pěkný text. A pravdivý, asi se v tom najdeme všichni. Třeba zrovna ta věta “To, co vám kdysi přišlo nabušený a krásně plný, vám dneska přijde zbytečně moc extraktivní a bez elegance” na mne sedí téměř dokonale 🙂 Když si vzpomenu, jak jsem vynášel do nebes a kupoval po kartonech jedno tak trochu přebarikované a přeextrahované Carmenére… ale což :o)
p.j.: toho Bechera, případně třeba Cinzano nebo Martini, je fajn doma mít 🙂 chutná to a člověk ví, co od toho čekat. Když zklame třeba nějaká dlouho šetřená láhev, tak tohle je sázka na jistotu :o)
Naprostý souhlas s článkem i diskutujícími. Některé kousky, které občas vytáhnu na světlo, mě opravdu rozesmějí. Ale to je na tom to kouzelné, ne? Že se mění nejen víno, ale hlavně my.
opravdu se neda nic jine nez souhlasit – jak napsala evas(5) – ‘s clankem i diskutujicimi’, podepisuji v plnem zneni 🙂
Pěkně napsané. Můj problém je hlavně ten, že se zvyšují nároky, ale ne finanční možnosti – asi to chce pít méně často, ale dražší láhve 🙂
p.j.: No, to tvrdnutí jater. To je věc. Na druhou stranu si říkám, že nejlepší prevence před alkoholizmem je rozumná a pravidelná spotřeba kvalitních vín. Pořád si tak nějak myslím, že se nás pijáků dobrýho (většinou) vína tyhle strašáci netýkaj. Díky životnímu stylu, kuchyni, nekuřáctví a tak. Tradiční statistiky pijanů jsou nutně vázaný na životní styl. A ten máme, doufám, trochu jinej.
vinyl: Na Kobylí jsem začínal taky. To byla v záplavě těch patoků docela pitelná značka. Ten první posun ve víně jsem zažil na koleji červený – bílý.
Tom M: Já snad tak drahou láhev nikdy nepil 🙂 Ale pravda je, že když do toho započítám benzín na cestu do Burgund třeba, tak asi jo.
J.Č.: Zrovna to pravý Cinzano nám nedávno někdo přinesl – ovšem jako polosladkou šumivku z Asti! UFF!
Evas: Ještěže tak!
Měl jsem před drahným časem rozepsaný článek pojednávající o různorodosti zrání. Taková krátce bouřlivá a lehce ulítlá debata vinný ch láhví o zrání lidí. Aristokratické Bordeaux se přelo s plebejským Toskánskem o úrovni svých pánů. Nedotáhl jsem to, připadalo mi to blbý. Ale není. Je zajímavé a očistně zdravé obrátit občas věci naruby. Vnější nahlížet zevnitř, vnitřní zvenku, slabé z pozice silného a naopak. Vlastně úplně všechno je o vývoji, zrání, o neudržitelnosti harmonie, o pomíjivosti, úpadku, o pohybu. O „chybách v systému“, bez kterých není možná evoluce. Víno je dobrým symbolem toho všeho. Je v něm dokonce atribut polepšení se, po klopýtnutí. Je to opravdu skvělý symbol.
Sebevědomí, pokora , vděčnost. Kinder Surprise, tři v jednom. Čokoláda, hračka, překvapení. Marketing pro dospělé. Myslíte, že to děcka chápou?
Vinograf, to jsme na tom prakticky stejně. Takhle drahá vína ochutnám prakticky jen na degustacích. A benzín na cestu do Burgund do toho počítat nebudu, protože jsem cestu do Burgund prohlásil za dovolenou (a byla to pravda, krásně jsme si tu cestu s manželkou užili).
j.j.: To zní jako fajn článek. Dopíšete ho někdy? Rád bych si to přečetl!
Vinograf: Asi ne. A do budoucna si slibuji, že nebudu psát pod vlivem…
Luny