Cena života

Jsme zvířata a přece se cítíme jako něco víc. Jako lidi. To lidství v nás údajně (podle humanistickýho modelu) souvisí s uvědoměním si sebe sama, se sebezpytem vlastní duše, vizí budoucnosti a vědomím vlastní smrti. Církve zase mluvěj o tom, že lidi z nás dělá láska, soucit a milování bližního svého, což mezi zvířátkama normální není.

Stojíme na zajímavý křižovatce, protože polovina všeho, co se dneska na polích vypěstuje, jde na krmivo zvířatům. Budoucnost konzumace masa bude možná díky naší neschopnosti udržet krajinu v rozumný formě postavená na hmyzu a maximálně na drůbeži, cena hovězího se bude šplhat do astronomických výšin. Eticky je to docela dilema: zabijeme jednoho býka nebo sto tisíc cvrčků? Má jeden život vyšší cenu než druhý? A pokud ano, kde ta hranice je? U cvrčka? U žížaly? U myši? U morčete, kuřete, krůty? U bažanta, králíka, zajíce? Nebo začíná až u srnky, u divočáka, u jelena?

Každý zvíře, se kterým člověk vstupuje do přímý interakce, má svou cenovku. Ať už je to kráva na mlíko, prase na maso, kůň na závody, pes na výstavy nebo nosorožec jako trofejní kus. A protože jsou to lidi, kdo peníze vymyslel, cenovka zvířete bude vždycky odpovídat tomu, co z toho zvířete má člověk. Jsme to my, kdo určuje cenu zvířat, ať to zní jakkoliv strašně. O hodně hůř se vyjadřuje cena u zvířat, kde je interakce s člověkem nepřímá. Těžko dáme cenovku na kolonii nematodes nebo na mravence jako druh. Přitom by jejich výpadek měl dalekosáhlejší následky pro svět (a tím pádem i pro člověka), než třeba výpadek vepřovýho.

Asi bych si nejel do Afriky zastřelit slona, i kdybych na to měl. Ale jsou lidi, že pojedou. A královsky za to zaplatěj. Tak královsky, že to aspoň trochu pomůže tam, kde problém vznikl. Za možnost odstřelit si trofejního kus se platí dost peněz. Buvol je za 9.000, leopard za 20.000, slon za 45.000, lev kolem padesáti a nejdražší je nosorožec za přibližně 350.000 dolarů. A za to se tam dá postavit menší škola.

Můžete na to namítnout, že pokud někdo chce pomáhat v Africe, tak tam tu školu může postavit za svý a slona nechat žít. Ale dopadnete asi podobně, jako kdybyste bagristovi vzali u oběda talíř s bůčkem a snažili byste se mu vysvětlit, ať si dá radši karfiol.

Podstatný je, že tyhle peníze opravdu místním komunitám jdou, a ty za ně ty školy opravdu stavěj. Teda za to, co nezmizí v záhybech burnusů funkcinonářů místních samospráv. Druhá důležitá věc je, že kusy, který jsou povolený k odstřelu, jsou většinou lidem nebezpečný (rozuměj: sežerou tebe, tvýho kámoše, tvou ženu nebo dítě), často samotářský samci nebo kousky, který si na lidský maso zvykly. 

Africká populace ale vždycky spoléhala na lov jako na součást svý obživy. Slona, kterýho tam zastřelí zhýralej americkej zubař, si nevezme nikdo domů. Normálně si ho rozeberou místňáci, nabodnou ho na klacek a pomějou se. Hodnotit prizmatem dekadentní evropský etiky takovýho blbečka, co si tam jede prásknout, je proto pokrytecký i absurdní zároveň. 

Stejně absurdní mi přijde naše chování ke psům, kočkám a spol. Fakt, že si někdo dá na stůl prase, který je nejen inteligentnější, ale i člověku geneticky bližší, a přitom s čoklem mluví jako se členem rodiny a bere ho na dovolenou, mi přijde jako totální úlet. Stejně tak nechápu, že si někdo oškliví koninu a steak z krávy mu přijde v pohodě. V čem se liší kráva a kůň? V eleganci?

Zamýšlím se někdy nad cenou člověka jako hromady masa. Jsme-li dobře živení, budeme určitě chutní. Vegetarián bude možná i chuťově zajímavější než masožravec. Pokud máme dostatek soudnosti, měli bychom být schopní ocenit sami sebe jako druh pro maso. A ano, jsou lidé, že jinou cenu na nich těžko hledat. Ale vegetaraiánství touhle úvahou získává úplně novej rozměr.