Diverzanti

V Dobřichovicích stavěli cyklostezku. Na dotace. Aby mohli všechno vyúčtovat, museli doložit, že všechny pozemky pod cyklostezkou jsou skutečně obce. Když nebyly, museli je odkoupit. Zajímavá situace, při který se ukázalo, kudy vlastně původní polňačka vede. Třeba přes pozemky paní Vomáčkové. Paní Vomáčková umřela v roce 1925. Soud musel vyřešit dalších pět odúmrtí, než se dostal k Járovi, kterej si vzal tátovu sestřenici. Jára žije od roku 68 v Jižní Africe a o pozemky v Dobřichovicích zájem nemá, takže mi je za rozumnou cenu prodal. Tak jsem se dostal ke svýmu poli.

Největší pozitivum i negativum vesnice jsou vztahy. Lidi, který žijou pohromadě a neustále na sebe narážej. Maj k sobě blízko a jsou si navzájem zavázaný protislužbama a letitejma dohodama, který se táhnou přes několik generací a spolehlivě dosahujou do doby kolektivizace. Estébáci, družstevníci, předsedové, kulaci a náplava, nic se na venkově nezapomíná. Člověk si pak uvědomí, jaký peklo to musí bejt třeba v Bosně, kde funguje to samý, jenom přes etnickou příslušnost, vraždy, mrzačení a letitý křivdy. Babka, jejíž mámě kdysi předseda MNV nevzal prase nebo nechal záhumenek s pár ořešákama, a jehož syn dneska vede družstvo, prostě pronajme svůj pozemek jenom družstvu, i kdyby jí za něj platilo kačku ročně a vyváželo tam odpadky. Kdyby ho pronajala někomu jinýmu, nedej bože tomu Pražákovi, co má vedle ty ovce, nebude s ní nikdo do smrti ve vsi mluvit. A ani s jejíma dětma.

Mrknul jsem se na katastr nemovitostí, jak to vlastně kolem tý cyklostezky vypadá. Placka mezi mnou a silnicí, mezi Dobřichovicema a Černošicema, má možná sto hektarů. Vlastníci maj proužky asi po dvaceti metrech, často dvě stě a víc metrů dlouhý. Je to několik desítek pozemků. Úrodná půda. Po celým poli jezdí jedna technika místního družstva. Říkám si, po kolika pozemcích jezděj, aniž by na ně měli smlouvu. Na kolik z nich berou dotace, aniž by jim ta půda patřila. Jestli jejich majitelé vědí, že sami by tu dotaci dostali taky a samotná dotace by jim vydělala víc než ten nájem, kterej jim družstvo dává. Kolik z nich cítí závazky k předsedovi a nikdy by to nepronajali nikomu cizímu. Kolik z nich to družstvu pronajímá dobrovolně a kolik z nich nenapadlo, že by to šlo jinak. A hlavně kolik z těch lidí netuší, že tam má pole. Protože přes jejich pozemky nikdo nestavěl cyklostezku a nepřišel jim dopis s pruhem.

Pak jsou tu diverzanti. Lidi, který si řekli ne. O svým pozemku vědí a smlouvu s místním konvenčním velkozemědělcem vypověděli, vrátili se na něj a začali tam něco dělat. Některý z nich maj peníze a cíleně ty proužky skupujou a vysazujou na nich sady. Jsou to často lidi nezatížený vesnickou pospolitostí, takzvaná náplava. Byť už ve vsi žijou deset a víc let, nepatřej do party. Protože něco dovedou, maj nadhled a od nikoho nic moc nepotřebujou, daří se jim bořit letitý pouta a závazky. Často cíleně bojujou proti místnímu družstvu nebo korporátní struktuře, která po polích jezdí obřím traktorem. Ne proto, že by měli něco proti traktorům nebo obřím lánům, ale protože jim vadí bohorovnost a panská nadutost, často zabalená do legrační věty o tom, že oni krměj svět.

Diverzantů jsou tři typy. Pasivní diverzant má svoje pole, který třeba jenom seče nebo tam pěstuje rychle rostoucí stromy. Kolchozu nepronajme, neprodá. Za mě škoda půdy, ale chápu tohle rozhodnutí. Normální diverzant je člověk, kterýmu nevadí, že jeho nudle trčí do obřího lánu řepky. Vysadil si tam sad, jede si tam svoje rajčata a okurky, okolí mu může políbit prdel. Aktivní diverzant je typ, co si zjistí, kolik družstvo platí za pozemky a kdy komu končej smlouvy, všechny jejich majitele si najde a obešle je s vyšší nabídkou. Zároveň se jim snaží vysvětlit, jak na pozemku bude hospodařit a co je na práci současnýho hospodáře špatně. Aktivní diverzant má dost prostředků na to, aby tyhle nudle odkoupil nebo si je pronajal na padesát let a začal se o půdu opravdu zodpovědně starat.

Když se vám vrátí pozemek po družstvu, první rok vám nedojde, co všechno je špatně. Všechno je ještě prohnojený, dojížděj setrvačností procesy, který tam jely posledních dvacet let. Točil se tam ječmen, pšenice, kukuřice, mák a řepka. Ne podle toho, co by půda potřebovala, ale podle aktuální výkupní ceny. Další rok už to půjde razantně z kopce. Za sucha bude půda tvrdá jak šutr, za mokra mazlavá a slizká. Bez života, bez žížal, bez organický hmoty, bez živin. Jako dědictví glyfosátu budete mít všude mech. Půda neudrží vodu, protože v ní chybí uhlík. Dusík, kterej někdo leta nepřirozeně doplňoval, najednou došel. Místo pole máte masivní těžkou technikou uježděnej betonovej plácek porostlej mechem, kde se na kamenný hlíně drží louže, protože ani neprotečou dovnitř.

Diverzant naproti tomu zapojil všechny místní koňáky. A že jich tady ve Středních Čechách je. Koňskýho hnoje jsou tuny a je zadarmo. Navozil si ho do sadu a prokládá ho posečenou trávou, listím a mulčem. Cíleně buduje organickou hmotu a vrací půdě život. Po třech letech se mu tam začíná vracet hmyz a drobný zvířata. Vybuduje tůň, která jednak pomáhá retenci vody v krajině, jednak láká další život. Začnou se sem stahovat ptáci, protože tůň láká žáby a hmyz.

Kdybyste někomu pronajali dům a po roce viděli, že je vybydlenej, parkety vytrhaný a stopený, radiátory uřezaný a prodaný do sběru a místo toho je uprostřed obýváku ohniště, asi byste rychle zareagovali. Proč nám to nevadí na naší půdě? Intenzivní zemědělství není původcem všeho zla, tak jako jím není jedno družstvo nebo jeden člověk, byť by to byl zrovna premiér. Naprostá většina půdy, na který hospodařej ty největší hráči, je pronajatá od lidí jako jsem já nebo vy. Zlo je naše ignorance. Fakt, že se neumíme postavit k vlastnímu majetku čelem a nezvážíme alternativu. Fakt, že nezkoumáme, jak vlastně náš nájemník s naším majetkem hospodaří a tváříme se, že není jiná možnost. Je. A čím víc lidí si ten hle stav bude uvědomovat, tím víc lidí se bude k půdě vracet. To je přesně to, o co tu jde.