O nové vinici

Pálí slunce. Je sice březen, ale už pálí a pohled k domovu mi vyhrožuje zánětem spojivek, marně se snažím si vzpomenout, která knížka začíná první větou o tom, že jako malý kluk jsem měl tak dobré oči, že jsem se mohl dívat přímo do slunce. Sundal jsem si postupně svetr, boty i ponožky. Nakonec i triko. Spustil bych si i lacl k pasu, ale v náprsní kapsičce mám drátky, který potřebuju furt. Furt tam šmátrám. Snad se mi ten lacl moc nevyrýsuje.

Modřany, Modřany, nejsme tu sami. Hip hop se mnou pohupuje. Hip hup. Orionka možná jede, ale ještě víc tak doprava dole pode mnou. V dohledu mám dvě vlakový tratě, tramvaj, autobusy, auta, lodě a koně. Když je otevřená runway 31, přistávaj mi nad hlavou letadla; krátce po poledni i třistaosmdesátka, na tu koukám rád. V létě jsou vidět balóny nad hřebenem Brd. Chybí tu snad už jenom lanovka a vznášedlo.

Mám novou vinici. Je vlastně stará, což znamená kořeny hodně hluboko v zemi, kapénkovou závlahu netřeba. Zakládal ji pan Janatka, duše místních viničních zahrádkářů. Jeho zweigelt, to bylo víno! Aspoň tak říkaj pamětníci. Kromě něj je tu nějaká milerka, něco muškátu a nějaký stoláky, prej zkoušel všechno možný. Po jeho smrti se o vinici začaly starat jeho paní a dcera. Víno snad dávaly vypálit nebo co. Řezaly tak, aby tam toho nebylo moc. Nejde se na ně zlobit, obě jsou hrozně fajn. Člověče, to není vinohrad, to je stádo ježků! Kdosi se o mě otřel a měl pravdu. Nejde se na ně zlobit, obě jsou hrozně fajn.

Máme tři problémy, Houstone. Zaprvé ty ježky. Je to hromada starýho dřeva, který postupně trouchniví a vykotlává se, práchní, trubkovatí, násoskuje a hyne. Do těch trubiček zatejká voda, voda znamená vlhko, vlhko znamená houbový choroby a plísně, semeniště neřádu a plejádu výtrusů. Zadruhý drátky. Vytane mi na mysli ta želva s hlavou v plastikovým držátku na sixpack Bushe, všechno je zaškrcený a zarostlý do masa, živiny se s námahou prodíraj nahoru, je jich míň a míň a hlava skomírá, hyne. Zatřetí tyčky na rajčata. Takový ty zatočený do spirály, co se po nich liána pne. Jenže když se pne a mohutní u toho, je z toho tragédie tuhýho dřeva v tuhým hliníku, tady pomůže jenom pilka, kamaráde.

Podívej, nemůžeš pořád všechno přepočítávat na peníze. Ten čas, co nestrávíš s ohnutejma zádama u počítače, ten se ti v důchodu vrátí v dobrým. Ten čas na čerstvým vzduchu, to zahánění hladu spásáním divokýho šnitliku, když si zapomeneš sváču. Ta fyzická práce, to nadšení z rekonstrukce. Jak se někdo vrtá v motorkách nebo v něčem od oleje a benzínu, tak já se pinožím tu. Viva la vida.

Mám novou vinici. Teď, když je pořezaná a hromady réví se vršej u cesty, vynikne její učesanost, její spořádaná ordnungovost a přitom už i jemná narašenost. Do dalších let půjdeš se mnou a budeš dávat radost lidem, který tě budou znát jenom ze skleněnejch láhví. Bez puchejřů, bez poezie lodní dopravy, bez toho šnitliku, co je ho tu všude mraky.