Umění
Práce mě občas zavede mezi kapely. Stávám pod pódiem a koukám. Vlastně často daleko víc koukám, než poslouchám, i když u hudby to někdy působí trochu perverzně. Kvalita a síla hudby ale často daleko intenzivněji probleskne očima, zvlášť když jde o mladý kluky a holky. V jejich očích a pohybech je většinou vidět všechno, co svou hudbou chtějí říct. Někdy i to, co říct nechtějí. Prostě to z nich leze. Spojením vizuálna a akustiky si můžete udělat o člověku obraz, a když pak kapela sleze z pódia a jdete se s ní poznat osobně, víte už, koho máte před sebou.
Vnímám takhle víno. Skrze člověka a jeho příběh. Terroir je fajn koncept z hlediska přírody, ale ať chcete nebo ne, bez člověka se to stejně neobejde. Jak říká Jamie Goode, i to nejpřírodnější víno vzniká z hroznů, který musí někdo sklidit a zvolit na to správnej čas, musí to v něčem pomačkat. Jo, ono to třeba vykvasí samo. Ale pak zase musí přijít člověk a nějak to vylisovat nebo to někam stočit, zavřít, zvolit dobu zrání, nalahvovat. Výběr nádob, volba místa, typ sklepa, starý nebo nový dřevo, jak velký sudy, třapiny nebo ne, slupky nebo ne, na kalech nebo ne, míchat nebo nemíchat, kdy stočit, kdy do flaše… A to jsme přeskočili výběr odrůd, spon a celou tu práci ve vinici, dokonce i vinici samotnou. Člověk z toho vždycky leze silně a je jenom na nás, jestli se poddáme pudům a zříme jeho odraz ve sklenici.
Bachova hudba navenek působí jako striktní soubor regulí, seznam pravidel a postupů. Jenže nad tím vším se tyčí monumentální krása a kupodivu i vtip. Fakt je, že ten kompoziční humor tady ocení spíš interpret, než posluchač. V notách je taková zvláštní energie a jejich sled a vizuální efekt na papíře někdy může fungovat jako poselství pro hráče. Hele, my dva víme něco, co ostatní ne. Metahudba. Dávno před Johnem Cagem. V Beethovenovi je taky slyšet humor. Úplně jinak. Bez šifer a kódů, Ludvík ho servíruje s intelektuálním twistem, noblesní grácií a obrovským nadhledem. Na rozdíl od Bacha už ale vnímá vlastního posluchače jako partnera, ne jako konzumenta bez vlastního mozku. Hudba se totiž mezitím stala uměním místo řemeslem a umění už nadstavbu humoru nemusí skrývat do not.
Víno mluví skrze místo i člověka. Možná rovným dílem. Pokud místo nemá vlastní výraz tak intenzivní, vliv člověka je o to markantnější. Dobře je to vidět na příkladu halfRED a Ničibocu. halfRED z Bočků nechce nic. Jenom nechat na pokoji. Dejte mu sklo, kameninu, starý dřevo. Bočky jsou tak výrazný, že bojovat proti jejich povaze je zbytečný, spíš hloupý. Je to nervák, těkavá a trhavá krása divočiny a jejích bylin. Rozpálený kameny na slunci a bujnost opuštěný stráně, kde mezi hrozny padá ovoce. Ničibocu naopak tahá svůj život z mírně zvlněný nivy a hluboký půdy. Přímo volá po mazlení se dřevem, jeho slanost je jako rozvolnění náruživosti, chce se vpíjet a klidně spočívat. Chce, aby ho někdo laskal, opečovával. Touží po společnosti vinaře.
Někdy se mi těžko mluví s lidma, co to vnímaj jinak. Co ve víně hledaj perverzní čistotu, ekvilibristiku tisíců složek chutí nebo filigránskou vytříbenost jemnůstek. Jo, víno má mít rovnováhu, čistotu i šíři nadstaveb. Ale jeho krása má tisíce variant, stejně jako různý lidi jsou různým způsobem krásný. Bachův humor je spíš jako pousmání, ten Beethovenův zas spíš jako ironie a nadsázka. Cageův humor je jako škleb a plivnutí do tváře zároveň. Víno má všechno tohle v sobě, jen se to musíme naučit vidět. Vnímám víno jako člověka a jeho dílo. Jako umění. A umění není nikdy bez chyby. Musí v sobě mít záblesk špinavosti, protože to je to, co z něj dělá originální záležitost. Musí v sobě mít humor i vášeň a to celý by mělo stát na zvládnutým řemesle. Tak jako hudba. A vlastně jako všechno, co má v životě smysl.
Vzpomněl jsem si na Milana Kunderu a jeho eseje, v nichž (pokud jsem dobře pochopil jeho i Vás), zastával trochu jiné stanovisko. On naopak požadoval soustředění na samotné dílo; osobnost autora a jeho život, rozhovory, výklady atd. vedou většinou k dezinterpretacím. Snad má v lecčem pravdu, protože člověk je tvor do značné míry předsudečný – a “mimoumělecké” vjemy můžou ovlivnit (a často ovlivňují) i samotné přijetí díla, potažmo autora. (No, vlastně reaguju jen na první odstavec:-))
No vidíte, já bych řekl pravý opak. Že dílo se vlastně nedá pochopit bez znalosti umělce – víno pak bez znalosti vinaře a místa původu. Proto mi třeba nesedí slepé degustace. Jasně, je to dobrá trénovačka, ale ten příběh, který je za vínem, mě duchovně obohacuje daleko víc, než samotná chuť.
Marketing malých vinařů je na tom do jisté míry postavený: Tohle je od Franty, toho já znám, byl jsem na tý vinici, on tam nic Franta nesype, v tom sklepě jsme kolikrát seděli…Má tam ty sudy… Pravda je ta (a to jsem tam nenapsal), že tak vlastně často dokážu omluvit průměrný víno od fajn člověka.
Ale věřím, že to má každej jinak.
Takhle jsem to měla dřív, hlavně u umění – u obrazů, že jsem oceňovala tu čistotu, dokonalost. Až časem, asi když jsem se té dokonalosti dostatečně nabažila, nebo možná i proto, že jsem se tomu začala sama věnovat, tak to vidím jinak a teď mám ráda právě ty věci, kde je vidět dotek lidské ruky, takže i nějaké ty „chyby“. Zdá se mi totiž, že ty úplně dokonalé věci, tím, jak jsou takové čisté, přesné, jsou vlastně reprodukovatelné, a to není ono 🙂
…a teď mám dojem, že asi jen jinými slovy zkouším říct to, co píšeš v posledním odstavci… 🙂
Já to u vín mám obdobně, proto jsem vypíchnul, že reaguju vlastně jen na první odstavec.
U umění podle mě nejde generalizovat. Já bych se znovu zastavil u toho Kundery, tam je to dost čitelné. Ještě před onou udavačskou aférou se u nás živě diskutovalo ani ne tak o samotných knihách, jako o tom kdy, kolikrát a proč vstoupil do KSČ, jak se to promítá v jeho díle. A po zveřejnění oné brizantní zprávy – to už byl teprve konec normálního čtení…A takových příkladů by se našlo velké množství (napadá mě namátkou Graham Greene, který pomalu v každé knize raději úvodem psal, že se nejedná o něj – a stejně to bylo málo platné). A nezastřel mýtus o Kafkově životě zcela jeho dílo? A ještě příklad z pop-music. Když Burial vydal album, největší ohlas měly spekulace o tom, zda to je Aphex Twin…
Ubralo by dejme tomu na kvalitě nějakého všeobecně přijímaného uměleckého díla, kdyby se zjistilo, že nebylo, jak se dosud soudilo, vytvořeno z vnitřního pnutí a přetlaku, ale z prachsprostého kalkulu? A dá se to vůbec zjistit?:-)
Dobrá otázka. Napadl mě třeba Banksy, o jehož životě se dlouho nevědělo nic a přece byl viděn jako umělec. Takže ano, umění je soběstačné. Na druhou stranu právě ta mystérie ve vnímání jeho děl hrála roli. Takže ne, není. Co s tím?
Na druhou stranu píšete o kalkulu v umění. Co třeba John Baldassari a jeho puntíky? Není to kalkul? Nepočítá náhodou umělec už předem s tím, jakou reakci jeho počin vzbudí? Nestojí na tomhle třeba celé konceptuální umění? Vladimír Kokolia nedávno napsal: “Jako kdyby obraz telepaticky předjímal, na kterém jeho místě v následujícím okamžiku spočine náš pohled, a včas nám to naservíroval.”
Ona je to asi debata k vínu a stejně by to neskončilo jednoznačně. Jde asi opravdu o to, jak to vidět chcete. Představte si, že by Beethoven umřel v Schubertově věku. Vůbec bychom o něm nevěděli, protože by po něm zbyla akorát haydnovská první symfonie. Ve chvíli, kdy mi to došlo, jsem začal podvědomě vnímat Schubertovu hudbu jako tragickou. Už s tím nikdy nic neudělám.
Můj závěr je teda ten, že je to o člověku. Hlavně a především o tom člověku, který to vnímá.
Slovní spouštěče emocí a paměti… fungujou! Sedíme u piva a bavíme se s muzikantama, po sto letech, o dobrým punku. Žije? Nežije? Existoval vůbec? Punk nepunk, na jeden jsem si vzpomněl. Nevím, jestli je tvůj blog punkový, ale určitě vím, že je výjimečně “jiný“. Významně přibylo činů, ale neubylo otázek. Hle místo, kam se můžeš vracet. Dobrých otázek není nikdy dost.
Odpovědi na tvoje otázky mě zajímají. Vlastně jsou to i moje otázky. A kdo se ptá…, dostane otázku. To, co jsi napsal je dost výživný, a tak jsem z toho vytvořil malou (vlastně velkou, protože je to tak výživný) koláž. Roztrháno na kusy, ale důsledně slepeno v posloupnosti výroků. Manipulativně, někdy proti původnímu smyslu. Uznávám.
Daleko víc koukám, než poslouchám
V jejich očích a pohybech je většinou vidět všechno
Někdy i to, co říct nechtějí. Prostě to z nich leze
Skrze člověka a jeho příběh
Ať chcete nebo ne, bez člověka se to stejně neobejde
Musí to v něčem pomačkat
Ono to třeba vykvasí samo
Stočit, zavřít, zvolit dobu zrání
Člověk z toho vždycky leze silně
Jestli se poddáme pudům
Striktní soubor regulí, seznam pravidel a postupů
Nad tím vším se tyčí monumentální krása a kupodivu i vtip
Kompoziční humor tady ocení spíš interpret
Poselství pro hráče
Bez šifer a kódů
Ne jako konzumenta bez vlastního mozku
Uměním místo řemeslem
Mezi hrozny padá ovoce
Bojovat proti jejich povaze je zbytečný
Někdy se mi těžko mluví s lidma
Hledaj perverzní čistotu, ekvilibristiku tisíců složek chutí nebo filigránskou vytříbenost jemnůstek
Lidi jsou různým způsobem krásný
Humor je spíš jako pousmání
Humor je jako škleb a plivnutí do tváře zároveň
Má všechno tohle v sobě, jen se to musíme naučit vidět
Umění není nikdy bez chyby
Záblesk špinavosti
Humor i vášeň
Vlastně jako všechno, co má v životě smysl
Dílo se vlastně nedá pochopit
Zkusme pohlížet na svět, jako na realitní trh, kde nám nabízejí chatrče, byty, chalupy, vily … anebo klíče. Na co se cítíme, na co máme. Ten kdo si vybere klíče, bude chtít najít ty správné dveře. Funguje to nejen u vína.
„Vlastně často dokážu omluvit průměrný víno od fajn člověka.“
Triviální? Zdaleka ne, je to podstatné. Děkuji. A děkuji za všechny lidi, kteří dělají věci tak, jak nejlépe dovedou, s tím nejlepším (svým) úmyslem.
Jasně, ona dnešní neznámost umělce může hrát také svou roli. Jenže když se podíváme do daleké minulosti, tam odpadá i tohle. Leckdy neznáme nejen život, ale ani jméno tvůrce či přesnou dobu vzniku díla. Tím ale vůbec nechci zastávat vyhraněné stanovisko, souhlasím s tím, že odpověď lze těžko nalézt. Někdy znalost autorova života pomůže v umocnění zážitku, odhalí skryté metafory, ale jindy vede k deformaci a poškození ani ne tak tvůrce, ale jeho díla, resp. divákova vjemu.
se vším tady uvedeným souhlasím, čistě teoreticky to mám hodně podobně a moje degustační poznámky jsou místy plné poetiky a velmi osobních asociací. Ale čistě prakticky spíš musím konstatovat, že většina vín, které mám příležitost chutnat, ve mně nic emotivního nevyvolávají, a když mi to nenabídne emoci, tak holt ve snaze vyjít s vínem v dobrém se snažím ohodnotit aspoň to řemeslo, jestli je tam všeho tak akorát nebo něco vyčuhuje nebo chybí. Jenomže paradoxně u řemesla se nechá ocenit určitá vyváženost, u umění naopak často je to nějaký neobvykle rozmáchlý tah daleko přes čáru uměřenosti, který zrovna chytne za srdce a spustí pocitovou a myšlenkovou lavinu. jestli do toho počítat autora nebo ne…nevím. spíš se tomu já osobně neubráním, i když se úporně snažím. když třeba přistihnu vinaře při nějaké prasárně, s kterou nesouhlasím, obyčejně mi to poznamená vnímání jeho vín navždy.
čím víc znám vinařů a jejich vín, tím víc je pro mě jisté, že osobnost a charakter vinaře se zcela jasně a čitelně promítá do projevu jeho vína. Ty nejtalentovanější vinaři jsou skuteční umělci se vším všudy, včetně jejich vnitřní komplikovanosti, náladovosti a kde čeho ostatního, a to všechno se najde v jejich vínech. Klidně si zkuste si promítnout Richarda Stávka do jeho vín, nebo zcela jiného Luboše Oulehlu a výraz jeho vín. Z vín lze vyčíst jak jasný názor, tak zmatek uvnitř vinaře ať už on sám tvrdí navenek cokoliv. Nemyslím, že to jde odvodit z jednoho vína ale z dojmu z celkové produkce určitě.
Marku, naprosto s vámi souhlasím. Poprvé mi sepnulo spojení mezi vinařem a jeho vínem, když jsem viděl pana Horta a jeho ženu. Tam je to velice markantní. S každým dalším vinařem se mi tohle propojení jen utvrzovalo. Mimochodem, ono to samozřejmě platí i o obchodnících s vínem a jejich portfoliích, i když tam už je to o něco rozmazanější.