Snění o Romanée Conti
Ty nesplněný sny jsou věčný. Táhnou nás životem a jeho krásou a maj na svědomí fakt, že jako lidstvo nekrníme, ale necháme se bičovat k aktivitě. Pro většinu lidstva lze sen přetavit do peněz. Člověk v nich podvědomě cítí svobodu, i když její smrádek často přehlušuje opojná vůně toho, co si budou myslet sousedi. Ty nesplněný sny nás táhnou životem. A co bude pak, pane Komárek? No pak nás čeká smrt a její červi, nakonec zanikne i planeta Země a po ní i ta naše soustava. Celá story končí zánikem kompletního vesmíru, miliardy let vychládání a rozpadání, zbývá nějaký to reliktní záření. Budu mít šanci při těhlech vyhlídkách někdy litovat, že jsem doma k večeři nikdy neotevřel láhev Romanée Conti?
Jedna láhev Romanée Conti přijde zhruba na čtvrt milionu. Když máte štěstí, seženete horší ročník i za dvě stě tisíc. Pro leckoho je to třeba roční příjem. Nebo cesta kolem světa. V Guatemale (a nejen tam) bych za to žil aspoň tři roky. Dá se za to koupit malej domeček v pohraničí nebo chata nedaleko Prahy, komplet vinohrad nebo třeba menší vinička i se sklepem. Je to mimochodem i soudní cena z život člověka. Dřív jsem byl k podobnostem celkem imunní jako ke špatný reklamě na kapitalistickou společnost. Když dneska vidím fotku afričánka s nafouknutým bříškem a vyzáblou tlapkou, co připomíná spíš kuřecí pařátek, udělá se mi mdlo. Je to cena života, někde možná i několika životů.
Tomáš Dominec se kdysi nad sklenkou zamyslel nad tím, jakou cenu vlastně mají naše zážitky. Podotýká, že jak jaké a jak pro koho. Asi má pravdu, protože kdyby to byl můj sen, našetřil bych si. Kdybych si chtěl koupit porsche, koupil bych si ho. Kdybych vážně chtěl. Ale asi nechci tak moc. To spíš tu ruinu v pohraničí hele. Nebo klidně tu viničku. Udělal bych si svoje víno a taky by bylo dobrý. Místo toho ta jedna láhev… Jak mi to prodaj? Za hotový? Kartou? Donesu ji domů? Nebude náledí? Nepřerve se mi popruh od tašky? Kam to dám? Doma do sklepa? Nevykradou nás? Nespadne na to jiná láhev? Nespadne to celý někam? Ty nervy.
Pak si představuju sám sebe ve chvíli otvírání láhve. Má to korek? Nemá to korek? Ty vole, nemá to korek?!? Ne, ufff. Otevřeli jsme to moc brzo? Moc pozdě? Mám vůbec dost zkušeností na to, abych to víno dokázal ocenit? Jak bych se asi u takovýho pití tvářil? Víno normálně doma pijeme jenom k jídlu. K čemu bychom si otevřeli tohle? Pozval bych kámoše? Ty nejlepší? Ti by to od krabičáku nepoznali. Ty, co znám přes víno? Jsou to často fajn lidi, ale chci s nima trávit takovouhle intimní chvíli? Byla by to fraška? Nebo fakt intimní chvíle? Absurdní divadlo? Hra na snobárnu? Kolik by se nás s tou láhví vyfotilo? Trnul bych hrůzou, že ji u toho někdo upustí? Nebo bych si s tou lahví někam zalezl a vypil ji v utajení a ze strachu před nenávistí těch, kdo si jí nikdy nekoupí? O co bych ošidil rodinu? O dvě auta? O deset dovolených? Rok a půl splácení hypotéky? O kolo, stůl na ping-pong, dětskou motorku a jídlo na tři roky? Nebo jenom o víru v to, že myslím víc na ně, než na svoje mlaskalství? Do jaký společnosti bych se asi zařadil? Chtělo by se mi tam?
Troufám si říct, že ne. Že by mi to celý za to vlastně vůbec nestálo. Ne že bych to nechtěl ochutnat, Burgundský já rád. Ale hodnota peněz je pro mě asi příliš reálná na to, abych je dokázal takhle utratit. A vlastně mám dojem, že to asi platí bez ohledu na to, kolik bych jich měl. Jejich absolutní hodnota totiž nezáleží na příjmu, ale na tom, co (dobrýho) se s nima dá udělat. A u toho nejde o zážitky.
Za co byste utratili čtvrt mega?
Hezky napsaný. Efektní a zapůsobí, protože cena DRC je fakt šílená. Jen… tohle platí, v menší míře, i o flaškách za 300, 500 či 3000. Pro mnohé jsou tyhle už vyhazování peněz, ten extrém za který by se dalo dítěti koupit to či ono co si normálně nemůžeš dovolit. A víš to, jen máš štěstí v téhle skupině nebýt 🙂 Takže se můžeš poplácat po rameni, že bys čtvrt mega určitě utratil inteligentněji než za flašku DRC (a to jsme na tom stejně), ale pro obrovskou skupinu lidí se stejně zařadíš mezi “snoby”, co jsou ochotní dát za víno pětikilo, když oni musí kupovat nejlevnější mouku v Lidlu a dcera nemohla se třídou na výlet do hor…
snění o snění, mám z toho závrať…
Mě by se nejvíc líbilo se dozvědět až nějaký den později, že tamta decka byla za 30 000 Kč. Ušetřilo by to asi mnoho marných emocí a slov.
Nepěkné na tom bude možná to, že ta cena je až po překupu od několika obchodníků. Nečekal by někdo za ty peníze, že bude znát i toho, kdo ty hrozny pošlapal a nějakou story, co dělá to víno cenným? :-).
Mám to podobně, ale snažím se si ty sny plnit. Podívat se na Loiru, zajet si na Moselu, naposled jsem takhle dovezl loirské Cabernety Franc od Bernarda Baudryho. Přivezu je pro čtyřicet spolu-snílků a ještě zbyde i na mě :o) a nikdo se nezruinuje. Ale jinak souhlas se Svahem, normálně zažívám podobný dilemata nad každou lahví nad 200 Kč, pokud si ji mám otevřít svobodně jen pro svou soukromou spotřebu. Není to tak vyhraněný, abych viděl hladový děti ze Somálska, stačí si vzpomenout na loňskou DPFO.
tak já jsem před lety, kdy jsem na tom byl finančně lépe, začal nakupovat “lahve snů”, byť samozřejmě na Romanée-Conti jsem neměl, nemám a nikdy mít nebudu. A tou motivací tehdy bylo, že jsem chtěl lépe porozumět vínu, poznat jeho nejzažší hranice dokonalosti. Bez té zkušenosti prozkoumat ten top end mi přišlo, že můj náhled na víno bude výrazně limitovaný a nemohu o víně vynášet příliš věrohodné a kategorické soudy. přivádělo mne (a přivádí) do varu to sebevědomí lidí, kteří z tohoto refernčního levelu vín nikdy neochutnali nic (nebo dva hlty mladého vína na degustaci), přesto jsou schopni to celé shodit jako podvod, snobárnu, všechno, co stojí nad tři stovky (nebo jinou částku) je nesmysl. Kurňa jo, třeba to tak je – ALE JAK TO MŮŽE TVRDIT NĚKDO, KDO TO POŘÁDNĚ NEZKUSIL?
no, ale upřímně, když si tak v hlavě zkouším rozklíčovat i nějaké skryté pohnutky, proč jsem ty peníze utápěl zrovna v příšerně drahých lahvích, tak je tam určitě i tetelivá radost nad tím dopřát si něco legendárního, něco, nad čím se při čtení tají dech a sliny se sbíhají. A možná i smítko toho uspokojení a nadřazenosti z toho, když někdo má něco, co nemá každý – a nemusí to být zrovna porsche nebo romanée-conti, když budete v poznávání sebe sama poctiví, určitě se při tom přistihnete často, třeba u toho, když…vyprávíte o cestě někam, kde jentak někdo nebyl, když jste přečetli knížku, o které běžný lid nemá ani ponětí, že existuje, natož aby jí porozuměli, když o vás napíšou v novinách, když ochutnáte telecí brzlík, hodíte řeč s mediálně známou postavou, když postavíte dům…sbírku podobného blaha má každý svou vlastní, byť některé položky vyjdou výrazně laciněji a preference co na úkor čeho mohou být často protikladné. sny jsou jen další opium lidstva, ale plněné sny dost často motorem, který přímo či nepřímo něco posouvá dál či je živnou půdou k něčemu důležitějšímu.
Shodou okolností zrovna Honzův dnešní článek docela pěkně vystihuje, jak řada pohnutek k pití vína je nechuťových. Kdyby tomu tak nebylo, pijeme všechno naslepo a řídíme se jenom chutí. Tak to není – hledáme příběhy, lidi, krajiny. legendy.
Na druhou stranu se fakt chechtám tomu, jak Čína skupuje všechny ty značky, protože tam (aniž bych je chtěl podceňovat) o chuť nejde víceméně vůbec. Osobně jsem rád, že nemám na značky takový zatížení a dokážu si užít vynikající víno za normální cenu. Valtellinu ani Collio zatím Čína neobjevila.
To je takový zjednodušený klišé, že tahle top vína jsou předražený značky (značka je možná Michel Rolland nebo Autentisté) a že stejně dobrý věci znalec objeví jinde desetkrát levněji. co je “stejně dobrý”? Co je “lepší”? za většinou těch ikonických jmen je buď jedinečný neopakovatelný terroir, prastarý, vymazelný unikátní výsadby, originální postava svého tvůrce, jehož přístup je pak nezřídka kopírován, ale ve své době byl průlomový (a z živoucí legendy může být za pár let legenda po smrti – a pak už si můžem jen číst a domýšlet, co bylo na jeho vínech tak výjimečného). před pár lety se třeba v Burgundsku úporně drželi tradiční techniky nakvášení neodstopkovaných hroznů s třapinou jen Romanée-Conti, Leroy a Dujac. No to samozřejmě vzbudí touhu ochutnat, jak moc se to liší od odstopkovaných. A seknudárně to vede k tomu, že to v druhé vlně zkusí mnoho dalších, kterým tihle prošlapali cestu a šli vzorem. Nebo jsem strašně chtěl ochutnat Ramonety, kteří jako téměř jediní neodkalují bílé mošty. Nebo ochutnat víno z vinice Anne Gros vysazené v roce 1902. Nebo Bordeaux, které nezrálo v sudu, ale kompletně v betonu. Nebo jednoodrůdový Petit verdot. Nebo víno z bílých mutantů pinotu noir u Henriho Gougese. Nebo z výsadby v hustotě 30.000 hlav na hektar (Hubert Lamy). Samozřejmě, že něco z toho je zklamání – ale to k tomu patří, s tím se počítá. samozřejmě, že si občas hraju hry “Bez čeho všeho bych se v životě obešel” nebo “Kdyby měl zbýt na světě jedinej vinař”, samozřejmě bych si dovedl představit, že už kupuju jen Richarda Stávka, ale stejně…stejně to často fakt stálo za to a jsou s tím spojené neopakovatelné a nezapomenutelné zážitky a kdybych měl volit znovu, šel bych touhle nákladnější průzkumnou cestou asi znovu. A kdyby to byl můj jeden měsíční plat, tak bych i to Romanée-Conti prubnul. Třeba by to taky stálo za to.
Echezeaux jako kompromis?
Na Domaine de la Romanée Conti k biodynamice přistupovali zpočátku obezřetně, takže biodynamicky obdělávali jen dvě Cru – jedno bylo Grands Echézeaux, druhý už si nepamatuju. ale posledních pár let aplikují biodynamiku na všech, takže Echézeaux je nejlevnější volba (když nepočítám to charitativní víno, co se od nich rozlévá v kopcích nad Vosne v jedný restauraci).
ale Echézeaux je celkově jako terroir dost podceňovaný, protože nemá tak plné tělo a tak ušlechtilou rezervovanou noblesu jak ty okolní tratě. očima mých preferecí bych obojí viděl spíš jako výhodu, na degustacích mi ohromně vyhovovalo od různých vinařů. Takový Albert Bichot třeba…