Růža

Ty jo já už myslela, že nic nebudeš chtít. To víš, je toho tu fůra. Sbírám to od srpna, už jsem z toho na mrtvici, fakt. Teď mě ještě chytly záda. No buď to přelez nebo si to objeď autem kolem a nalož si to, to budeš mít asi lehčí.

Růža je naše sousedka z jihu. Má na zahradě osm jabloní. Matčino, malináč, boikovo, golden a nekolik dalších, co neumím určit. Všechny jsou ale výborný. Obvykle mi začíná sajdrová sezóna tak, že dá na kůlnu u plotu první bedýnku jablek. Jsou to padančata, ale to vůbec neva. Z prvních jablek je mošt. Dávám ho Růže, aby věděla, co z těch jablek jde udělat. A taky calvados z loňska.

Prosimtě mně to tady padá a nevíme, co s tím. Mošt? Ty jo, jak jsi to udělal? To jsi jako nějak oloupal nebo co? No je výbornej, mně to tu jenom dělalo bordel. Nechceš si to všechno odvézt? Kdyby se tím zatřáslo, tak by tak dva metráky popadaly, ne? Šmarjá to je jako kořalka? Něco jako slivovice? Ježiš ty jsi hodnej. Z jablek, jo? Padesát voltů? Panenko Marja, to je tak do čaje, když je ti zle, ne?

Zahrádku má Růža střiženou na milimetr. Listí shrabaný a nacpaný do obřích igeliťáků. Igeliťáky za plotem, připravený na svoz bioodpadu. Bioodpad? Vtipný slovo, co? To je to, co potřebuju na záhonky. Stačí do toho zasázet brambory a roste to úplně samo. Nemusíte to ani kropit, protože rozkládající se listí s trávou si udržuje nádhernou vlhkost a přirozeně to topí.

Hele všechno si to vem. Já ti to naházím přes plot v těch pytlích a pytle mi pak zas hoď zpátky, já ti je znovu naplním. No to jsem ráda, že do toho sběrnýho dvora ten můj nemusí. Von furt brblá, někdy to vozí do lesa, že je to blíž, nebo když si zapomene v Praze občanku. To ho tam nechtěj pustit. Prosimtě děkuju moc. Vážně za to nic nechceš? Ohromě jste nám pomohli. No jak říkám, je to bordel, furt to padá. Už aby napadl sníh. 

Růža je bezvadná sousedka. Nekonfliktní, milá. Půdou ani jejím bohatstvím neopovrhuje. Jen si s tím neví rady. Ví, že se z jablek dá udělat štrůdl. Udělá jeden týdně. Ze čtyř jablek. Zbylejch pět metráků je jí na obtíž. Nedá se říct, že lidi jako ona jsou špatný lidi. Jenom maj zajetý koleje, který jim usnadňujou život. Zahradu sekat na holo, do ní hnojivo, aby to rostlo. Když to roste, tak to sekat. Když to neroste, hnojit a zalejvat. Když pak konečně roste, zase furt sekat, hrabat, vyhazovat. Listí shrabat a dát do pytlů. Odvézt do sběrnýho dvora. Fuj, pryč s tím. Jablka? Fuj, padá to. Lidi jako ona nejsou solí země. Jsou jejím chlebem. Věčnou střídou. Je jich nejvíc.

Jiřko, představ si, že ten Ondra nahoře si to všechno to moje listí vzal. No to z tich jabloní. A trávu taky. A prej si ještě přijede pro ten kompost, co tu mám. Ne hnůj.  To jak tam sekám tu trávu, takto pořád vozim na jednu hromadu. To on si chce vzít. To tvoje? No to se ho zeptej, třeba by to chtěl taky. Čokoládu mu nekupuj, on je prej ještě rád, že mu to dáš…