Svoboda člověka

Když jsme se stěhovali na venkov, prorokovali mi kámoši brzký konec iluzí. Unudíš se. Budou ti chybět tramvaje. Furt sekat zahradu, jen to ne. Stejně zase přilezeš. Nedávno mi došlo, jak dlouho jsem vlastně nebyl v Praze a jak mi to vlastně vůbec nechybí. Stěhovat se dneska, budu odvážnější a vykročím vstříc levným nemovitostem daleko od metropole. Dům na konci cesty. Aspoň pět hektarů pozemků. Rybník. Kus lesa. Sad. Nebojím se ničeho.

Na citlivou strunu mi brnkalo pár známých, kteří se rozhodli skočit do toho rovnýma nohama a prakticky se odříznout od spotřební společnosti. Romantikova duše se vypíná k výšinám, když slyší o vlastních bramborách k vlastnímu králíku, vlastním chlebu s vlastní okurkou, zapitým vlastním vínem. Jo, kamaráde, ale to není život řevnický smetánky. Vím, jak to máš, přece. Půl dne za kompem, půl dne se couráš po krajině, pak rejpneš párkrát do země a hraješ si na přírodňáka.

Život soukromě hospodařícího rolníka je makačka. Dřina jak cyp. Stačí mi jeden dva víkendy do roka u Stávků. Vstává se po čtvrtý, dáš kozám, dáš králíkům, dáš slepicím, kobyle, obrátíš jatelinu, vzbudíš děti, uděláš snídani, do vinohradu, ke kozám, podojit, donést jim vodu… a tak to jde až do večera. Kde je ale sakra to kochání se krajinou? Kde je to rozjímání ve stínu lípy a senecovský úvahy, co Jakuba Jana Rybu přiměly proříznout si průdušnici na tak fascinujícím místě, jako je u toho stromu kousek za Rožmitálem?

Ne ne, chlapče. Tohle pro tebe není. Ty potřebuješ vstávat, když je na hodinách dvojcifra, chodit spát před rozedněním, mít rychlej internet a že si budeš mastit nějaký to vínko a občas o tom vyplodíš nějakou romantickou syžetku, to je tak spíš k pousmání.

Dva týdny zpátky jsme si udělali výlet na Kopec. Jejich fotky jsou orientačně výmluvný a tušil jsem rozpětí dva na dva kilometry, kde to vlastně je. Trefili jsme to napoprvý. Klára to brala s podivem. Byli jsme za ty léta první, kdo nepotřeboval navigaci.

Až na Kopci se ukázalo, že je to všechno trochu jinak. Jeho obyvatelé jsou původem z Vinohrad a z Průhonic a vstávat v pět je nikdo nenaučil. Koně i krávy, když jim dáte řád, se naučej snídat klidně v devět. Zelenina jim roste i v šesti stech metrech tak, že jsme my z úrodnýho údolí nestačili valit bulvy. Jasně, musíš se to naučit. Ale po deseti letech už víš přesně. Maso nejedí. Mlíka mají dost, jogurtů, másla, smetany a vajíček taky. Zeleniny víc než dost. Dřeva hory.

Svoboda člověka na nás najednou nakoukla naprosto reálně. Jo, jde to. I bez tý dřiny, vstávání, štvaní se a vyčerpanýho klesání do postelí. Stačí moc toho nechtít. Nechtít hlavně peníze.

Nemám pocit, že by všichni soukromě hospodařící rolníci lačnili po penězích. Je jasný, že na zbohatnutí jsou tu jiný obory. Ale stejně nás tak svět tlačí k hromadění majetků a statků, že podléháme, ani nevíme jak. Svoboda je mít tolik peněz, že je nemusíte řešit. Anebo nemít žádný peníze, protože pak nemáte řešit co. Já vím, asi si podvědomě taky vybírám tu první variantu. Ale stejně.