Lesk a bída Toskánska
Kromě tahání kačera a sbírání hlemýžďů si pamatuju ještě na jednu oblíbenou hru z dětství. Hru na smysly. Kdybyste museli přijít o jeden ze smyslů a mohli si vybrat o který, na který by došlo? Trávil jsem celý dny tím, že jsem si vždycky jeden ze smyslů důsledně odpíral, abych už to měl vyzkoušený, kdyby na to náhodou přišlo. Nelez do tý silnice! Jdi dál, nebo tam spadneš! Opovaž se do toho šlápnout! Tys mi nerozuměl? Nemáš uši? Nejez to, je to horký! Nesahej na ten pohrabáč! Co je to tu za smrad?
Když jsme se na podzim vraceli z Itálie, říkal jsem si, jestli už je člověk vážně tak otupělej, že ho ani Toskánsko nenadchne. Myslel jsem na Skleničku, jak si tam medí a vlastně jsem se trochu litoval. Bylo mi, jakoby se ke mně něco skrze smyslovost nedostávalo. Jakoby už došlo na reálnou aplikaci smyslohry a jeden z vjemů by zmizel. Ale kterej?
Toskánsko prostě nemám. Vyprahlá bezvodá krajina, kde nemilosrdně pálí slunce tak, že přes den můžete tak maximálně zalézt do bazénu nebo lízat zmrzlinu mezi chladivými zdmi kamenných měst, do jejichž zákoutí slunce nezabloudí. Chianti? Ta břečka je k smíchu. Brunello? Jděte se bodnout. Za čtyřicet eur nakoupím stokrát elegantnější a zajímavější vína jinde a místo jedný flašky dostanu tři.
Vlastně největší radost nám udělalo domácí víno od jednoho malovinaře z Bolgheri. Tekutina hutná a těžká jako katolický ritus, neprůhledná jako církev sama s vůní kostelně oltářní a prachem klekátek, teplá jako hory Sangre del Cristo v poušti Novýho Mexika. Sdrce a kosti. Stočil nám ho z tanku do litrovky a zakorkoval na místě. A měl naprosto famózní olej.
Montescudaio a Montecucco, Maremma… Dobře. Podívali jsme se do pár vinařství, i těch, co o nich Sklenička psal. Nadšení se nedostavilo. Buď to bylo období beze smyslu, nebo se s Toskánskem míjíme. Jakoby mi na vjemy po opuštění Slovinska rázem padla deka a zvedla se zase až ve Franciacortě. Nebo to bylo tím očekáváním. Tím těšením.
Happyend se nekoná, prozření nenastalo. Dovolená to byla parádní, snědli jsme kopec zmrzliny, tuny špaget a rajčat, viděli jsme kus světa. Montalcino, Volterra, Siena jsou krásný města, moře je teplý, v září je tam denně přes třicet a na plážích lautr nikdo. Vrátili jsme se s autem plným vína, ale Toskány tam nebyl dohromady ani karton. Srdce a kosti mám asi jinde.
Který smysl byste si vybrali vy?
Já mám podobnou zkušenost! Lidé jako Sklenička,Cuketka,Jižní svah a další se tváří jako mistři světa a přitom zapomínají, že na internetu jsou lidé, kteří se v této blasti vín a gastronomie pohybují desítky let a někdy se nestačí divit co tam tihle “Odborníci” zažívají a hlavně o tom potom píší.Já už je teď nečtu a tak nemám žádný problém. Bohužel lidé si pořád myslí, platí pořád to okřídlené “Papír snese všechno” a že tak je to i s internetem!
Nevím, jestli jsme se pochopili. Všechny, které uvádíte, za odborníky považuju a závidím jim jejich rozhled (byť máme často na různé věci jiný názor). Naopak vaše komentáře zde i jinde mi vesměs přijdou jako agresivní, šovinistické a hlavně velice hloupé. Zahrňte mne prosím do okruhu těch, které nečtete. Uleví se mi.
Itálie a Toskansko mne bavily, ještě než mne začalo bavit víno, jedu za tyden, a pokud se mi splní alespoň uspokojení z bazénu, moře, zmrzliny, rajčat, krajiny, pohody, prima jídla a kafe a slunce – budu uspokojen i kdyby se víno líbilo méně… Ale to se ještě uvidí, doma popíjená Pergolaia z Caiarossy mne opakovaně naprosto vyhovuje 🙂
Jinak jiný názor respektuji…
Mimochodem, dneska to vidím na Cider 🙂
Nevím, jestli jde o jiný názor. Spíš o nepochopení. O to víc mě to mrzí. Mimochodem, cider je v tomhle horku naprosto luxusní věc!
Jiným názorem jsem myslel tvůj názor na vína z toskány, nemluvil jsem o tom agresivním komentu nahoře, to jen pro jistotu…
jsem toho nazoru, ze v kazde vetsi vinarske oblasti se da najit hodne zajimavy vinar, alespon 1 🙂
Toskansko nevyjimaje.
…jedu v zari 🙂
moc fajn Toskanec je treba tady Guido, http://www.guidogualandi.com/
js (dva-duby.cz)
Já bych to řekl ještě jinak: Tisíc lidí – tisíc chutí. Aneb co chutná jednomu,nemusí druhému. A víno je záležitostí okamžiku a očekávání.
Čoveče Ty seš básník !
já nevím, nějak tak zjišťuju, že mně více baví vína ze severnějších oblastí …
Zrovna jsme v Toskánsku a musím říci, že je potřeba hledat, ptát se místních a hledat, zase hledat.. Nevím, zda se krajina změnila, jsem tu poprvé, ale ze začátku převládal stejný pocit jako u Ondry – určitě to bylo i tím velkým těšením a očekáváním gurmánských zážitků, vynikajícího vína apod. – což se nedostavilo. A pak mi to došlo – místní. Začali jsme se ptát, kde se nejlépe a za slušnou cenu najíst, které víno je nejlepší, ať nám doporučí místní zdroje apod. A ejhle, gurmánské zážitky se dostavily:) Ale předesílám, že ty se dají najít všude. Toskánsko je krásné, příroda, architektura, prázdné pláže, čisté moře, historie čiší z každého města i budovy, ale to souznění, oblíbenost místa či zvláštní pocit krásy se zatím také nedostavil. A protože, co člověk to názor, tak tohle souznění nám dala Černá Hora – učarovala hned – od prvního setkání s přírodou, lidmi přes jídlo, víno, moře, hory, jezera po památky, apod. Uvidíme, třeba Toskánsko ještě překvapí, má na to týden:)