Bublání na rozloučenou

Winepunk 2009 bylo moje první víno. Včera padla poslední láhev a mě u toho úplně přemohlo dojetí. Dojímal jsem se nad pomíjivostí existence, nad nenávratnem časoprostoru i nad juvenálním vínem samotným. Nebylo špatný.

Byla to růžovka, vzniklá společným lisováním modrých a bílých hroznů z trati Novosády v Němčičkách. Na slupkách to neleželo vůbec a vlastně to ani nevidělo vinařovu ruku. Víno spontánně vykvasilo, samo se vyčistilo, jenom jsem ho o Vánocích jednou přetočil a v dubnu nalahvoval. Všechno bylo poprvé a protože ho byl jenom jeden demižonek a ten byl na chatě ve sklepě, vlastně jsem na něj i několikrát zapomněl.

Tak by to asi mělo být. Ruka vinaře by v ideálním případě měla být tak lehká, aby nechala vínu vlastní prostor pro život. Nic se za těch pár měsíců nezkazilo, nic se nezvrtlo a já se tenkrát smál, že ty strécové z Moravy nás možná trochu voděj za nos, když nás nechaj si myslet, kdovíjaká je s tím vínem práce. No jasně. Když jsou ty hrozny dobrý, tak máte nejvíc práce s ovládáním vlastní netrpělivosti.

Ta nula devítka vždycky perlila. A všechny vína o rok mladší pak taky. Perlilo i to včerejší, poslední. Prakticky po dvou a půl letech. Dřív jsem s tím chtěl bojovat, ale pak mě to čím dál víc začalo bavit. A úplně mě zlomilo, když jsem se loni dostal ke knížce Kermita Lynche Adventures on the Wine Route, kde popisuje fenomén pétillance:
Červená z Domaine Tempier mívají sklony k perlení. (…) Jsou lidé, kteří mají tu trochu CO2 rádi. Richard Olney to považuje za půvabnou vlastnost, typickou pro přírodní vína a já také. Řadu ostatních lidí to šokuje a považují to za vadu. Restaurace představují značnou část odbytu Domaine Tempier a tato pétillance, která se v jejich vínech čas od času objeví (například pokud se oteplí nebo pokud je víno skladováno v nedostatečně chladných prostorech, případně po dobu kvetení révy nebo během vinobraní) dohání majitele restaurací k šílenství.

Když děláte víno na rychlý vypití (což je většina růžovek), není nejmenší důvod, proč by nemohlo perlit. V takovou chvíli je perlivost jenom znakem minimálního použití síry a mladosti vína obecně, stejně jako důkazem šetrnosti filtrace nebo její absencí. A pokud vám jiskrnnost vína vadí, stačí ho dát na chvíli do karafy a je po bublání.

Kermit Lynch není vinař. Není to člověk, který by se snažil omluvit vlastní nedostatky a schovat je za jinakost nebo originalitu. Je to obchodník. Obchodník, který denně prodává víno lidem a musí se tím uživit. A třebaže se momentálně nepotýkám s problémem jak svoje víno prodat, přijde mi, že je u nás zoufale málo obchodníků, kteří mají k vínu podobně nepředpojatý postoj a umí jít vlastní cestou. Často za tu cenu, že musí lidem aktivně vysvětlovat co dělají a proč. Ale dělají to, protože sami nejsou stádo a nebaví je pít (nebo jíst, poslouchat) to, co bezhlavě konzumuje dav.

Na myšlenkových toulkách nad svým posledním prvním vínem jsem se tak dostal až k možnosti lahvovat víno cíleně s trochou kalů tak, abych si perlení pojistil. Vzpomněl jsem si taky Aleše Kristančiče a jeho Puro, sekt s neodstřelenými kaly. Hergot, tohle byl inspirativní večer a já cítil, že se mi asi Winepunk 09 na odchodu snažil předat maximum toho, co do něj příroda vložila. Že mi na smrtelný posteli promlouval do duše. Že se loučil a chtěl, aby se na něj vzpomínalo v dobrém a aby jeho pokračovatelé zůstali věrní jeho odkazu. Čest jeho památce.

Jaké víno vás poslední dobou inspirovalo?