Proč nemá člověk rohy

Zdá se mi o ideálním světě. Máme v něm sto dvacet čtyři televizních kanálů. Na většině běží jen reklamy a pořady o celebritách, které jsou celebritami proto, že jsou v pořadech o celebritách. Prezidentkou republiky je Iveta Bartošová, premiérem Sagvan Tofi. Ministryní pro celebritovost je Agáta Hanychová. Ostatní členy vlády neznám, protože nekoukám na Ordinaci. Poslankyně jsou rosničky, které postoupily na společenském žebříčku do podkroví. A všechny domy maj věžičky.

Kdybych byl diktátorem, snažil bych se zavděčit co největší skupině obyvatelstva. Zcela logicky. Čím víc lidí se mnou bude spokojeno, tím menší bude šance na všelidové povstání. Dal bych lidu to, co mu patří. To, čeho si lid ve své lidovosti žádá. Tak fungují televize a velká média. (A podobně nevinně se dá vystavět průnik do diskurzu genderové problematiky v komunikaci, který by mě motivoval k sepsání komparativní studie na téma Sex ve městě vs. Pýcha a předsudek jako dobové obrazy pohledu ženy na svět.)

Je-li upřímnost skutečně tím nejsobečtějším způsobem, jak ulevovat svému svědomí, pak jsou Bennetovic děvčata vrcholem ctnosti. Věděl to i David Lassman, když psal sžíravou dokumentaci rigidity nakladatelů Rejecting Jane. U nás kdysi Reflex zkoušel něco podobného s kapelou Ulice a dopadlo to stejně. Čeká nás tedy hlubší zamyšlení nad tím, jestli mediální doba neskončila a nečeká nás doba supermediální. Doba, kdy hodnota informací bude nepřímo úměrná tomu, pro kolik lidí je určena.

Zastavme se na chvíli u tohoto problému, který v něčem připomíná boj o možnost přímé volby prezidenta. Móda módních osobností, která k nám přišla z Ameriky, v mnohém naznačuje mnohé. Například že pokud si někoho vážíme jako osoby inteligentní a obecně znalé, sečtělé a přemýšlivé, s rozhledem, nadhledem a vlohami, které převyšují mediokritu davu, rádi slýcháme jeho neb její názory na tak odtažité oblasti, jako je možnost pořádání olympiády, stavba metra, užitečnost senátu nebo kvalita produkce malých pivovarů. Dávno se Václav Cílek nebo Cyril Höschl nevyjadřují jenom ke geologii nebo psychiatrii.

Proč by nám vlastně nemohl vládnout Okamura? Svět Jane Austenové s třídou vládnoucí a pracující už do sebe zaklely knížky. A jestliže dřív mohl vládnout krejčí, tak dneska může vládnout jak prognostik, tak dramatik. I jinak komický Petr Hájek má trochu pravdu, když tvrdí, že nám vládnou média a ti, kdo vládnou jim. A papež demonstruje svou podporu internetu tím, že rozsvěcí stromečky tabletem. A možná čte i Korintským na Kindlu. A právě internet se bude starat o to, aby vliv velkých médií klesal tam, kam skutečně patří.

Ideál je ideální proto, že reprezentuje ideál většiny. Pokud nejste většinou, budou vás víc a víc těšit blogy a úlety drobných pěstitelů, kteří si neváží masového separátu v uzeninách tak, jak od nich společnost očekává. Jsem přesvědčený liberál a internet považuju za největší vynález od dob Prométhea. Věřím, že síla člověka se tu dokáže zhmotnit tou nejkrystaličtější formou a že psát o vlastních názorech má smysl, i kdyby to četly jenom čtyři stovky lidí z celý planety.

Ženy osmnáctého století se cítily jako vetřelkyně ve světě mužů. Jako diverzantky. Jako alternativní kapely ve věku nahrávacích společností. Jako blogeři ve věku masmédií. Jenže cílem ženy, kterou portrétuje Jane Austen, je vdát se. A cílem blogů je upozornit na sílu člověka.

Jako dítě jsem se chtěl stát prezidentem. Ne kosmonautem nebo vojákem. Prezidentem. Dřív, než došlo na srovnávání s Cílkem nebo Höschlem ale přišlo vystřízlivění. Dneska už mě tohle povolání tolik nebere, protože si uvědomuju, že bych musel být prezidentem většiny. A to by byl děs. A aniž bych se chtěl pokládat na oltář elitářství, byl jsem vždycky menšinou a byl jsem jí rád. Těší mě menšinové publikum. Těšíte mě vy a vážím si toho, že se na Winepunku občas zastavíte a těším se, že tomu tak bude i letos. Hezký další rok.