Den nehořlavého papíru

Nakouknutím do blbenky Marii Thun zjišťuju, kdy je čas. Čas vlastně na cokoliv. Na sázení, na hubení roztočů varroa, na lisování, na kalbu, na pletí, na kompostování. Ne vždycky mi to vyjde. Většinou pracuju s takzvanou časovou biodynamikou – udělám to, až budu mít čas.

Všímání si fází měsíce a vůbec příhodností pro cokoliv vám ale vytvoří vzadu v hlavě lalůček svého druhu. V lalůčku je pak přítomna pohotovost a připravenost všímat si jevů, které by mohly souviset se dnem něčeho. Začíná to ráno. Probudíte se, posadíte se na posteli a nohou šlápnete do něčeho měkkého a mazlavého. Aha. Zbytek koláče, který jste si přinesli večer k posteli k tomu filmu. Chuť na sladké. Doskáčete po jedné ze schodů do koupelny o patro níž. Mechanicky pustíte sprchu a voda začne cákat všude kolem. Aha. To jak jste si po večeři vzpomněli, že musíte vymýt ten demižon a odšroubovali jste sprchu od hadice.

Tak dost, od teď všechno s rozmyslem a opatrně. Strčíte umytou nohu do kalhot, ale nohavice se zasekne na půli cesty. Chvíli udržujete balanc a pak sebou fláknete na zem a ramenem to vezmete o umyvadlo. Pozor, teď začíná mozkovně svítat, že dnes není ten nejlepší den. Ideální je se v tuto chvíli vrátit do postele a promrnět zbytek dne. Riskujete sice, že nepůjde internet, ale aspoň ta knížka by vám to mohla pomoct přežít.

Ale ne. Jste lidé výkonní a pracovití, takže mrnění nepřipadá v úvahu. Navíc je zima. Je třeba zatopit v kamnech a udělat si čaj. Kde je konvička? Aha, venku na schodech. Včera tu byl přece ten kamarád, byli jste si dát venku brčko a čaj jste nechali venku. Oblíbený oolong? Ano, to je ono. Křach, konvička rupla. Zalitá horkou vodou nevydržela přechodovou teplotu z vymrzla na vařící mód. Lehce spařený oolong se rozlévá po lince a než vám dojde nevyhnutelné, je pozdě. Opařená noha. A druhá taky. A jak bolestí vyskočíte, vezmete to hlavou o poličku.

V tu chvíli už je vám do breku, ale ještě to nekončí. Čeká vás totiž zátop a s ním několik náběhů na infarkt. Jøtulky, co normálně chytnou i bez sirek, hoděj mód trucuju. A trucujou. Tam, kde by stačilo prkýnko a kus papíru, dneska nepomůžou ani luxusní třísky, rozúčtování OSA a dva zapalovače. Všechno špatně.

Říkám těmhle dnům dny nehořlavého papíru. Začne to ránem a končí to až polštářem a totálním vyčerpáním. Bystrouška ví, že je lepší na mě nemluvit a směje se mi, že to asi dostanu. Nevím, jestli to souvisí s biodynamikou nebo s jáchymohoďhodostrojovým kondiciogramem. Možná je to úplňkem. Nevím.

Každopádně mi přijde zajímavé si tyhle dny zaznamenávat. A stejně tak ty opačné, i když tam má člověk pocit, že je všechno jak má být, tak si často ničeho nevšimne. Když totiž začínáte s biodynamikou, skepse ve vás hlodá jak bobr v Kanadě. Ale pak přijdete k demižonu, co tam včera bylo pod zátkou na dva palce místa. A dneska to tu zátku vyplivlo a mladý víno teče po stěnách.

Co s tím? Nic. Jen to sledovat a mít představu o tom, kdy to přijde. A když to přijde, nelitovat ztracenýho času a na férovku zalézt do postele a mrnět. Aspoň budete vědět, že si rýčem neukopnete nohu, pilou neuříznete ruku, nespadnete do šachty ani vám hoblík neujede prsty. Židle se s vámi nezhroutí a nezlomíte si vaz. Elektrická kytara vám neprobije, nezajede vás tramvaj, neselžou vám brzdy.

Pravda, můžete se zadusit peřinou. Ale to je docela hezká smrt.