Karlštejnské mámení

Podzimní chaos. Několik parádních dnů, kdy se mi podařilo vyrazit na Číro kopat jámy na jarní výsadbu, vystřídaly plískanice, mlha, mžení, mrholení, ponurý šedo. Doma praskaj kamna a na ven se zase hodí bunda severního ksichtu. Zabořit se rýčem po list je práce na půl hodiny, šutr vrství šutr a hlína jakoby nikde; přemýšlím, kde budou hledat kořeny život, než dospějou do spodních vrstev. A do toho mi volá pan Richard Kolek, ředitel VSV Karlštejn. V prosinci jim končí sklepmistr a hledají náhradu. Jestli bych to nechtěl vzít.

Týden na rozmyšlenou si vyplňuju úváhama o smyslu života. Přestěhoval jsem se do údolí Berounky proto, abych tu vinařil. Působí tu jediná vinařská firma, ta mi právě nabízí zaměstnání na pozici, která by mě ohromě bavila. Nad čím přemýšlím? Vzpomínám na dvě návštěvy v provozu a jdou na mě větší a větší chmury. Dvě hodiny povídání s panem ředitelem mi pak dneska definitivně otevřely oči.

Ano, práce by to byla krásná, ale výše platu by nestačila ani na měsíční splátku naší hypotéky. Tož tak.

Mohl bych se rozepsat o beznadějnosti pachtění se za majetkem, uvazování se k bankám a neschopnosti a nemožnosti dělat to, co nás opravdu baví. Mohl bych psát o tom, že by bylo lepší stát se zviřátkem a vyhrabat si díru někde v lese. Nebo o determinizmu ročních období, který nás nutí si hledat zateplený objekty, nutnosti společensky se stýkat a jezdit autama a vlakama, chuti jíst dobrý jídla a pít dobrý vína a znova tak naskakovat do koloběhu vydělávání a splácení, než nakonec padneme ksichtem na zem, vyčerpáním z nenutného. Ale neudělám to. Už proto, že na to, abych si mohl dělat víno po svým, se nemusím nechat nikde zaměstnávat a na Maslowově pyramidě potřeb se cítím jako šťastný člověk.

Ale stejně. Ta představa má v sobě takovou nostalgickou krásu. Sektor v kanceláři s vůní sedmdesátek. Chodba s nástěnkama. Papundeklový přepážky. Umakart. Věčně zmrzlý ruce.